ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3037.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3037/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) S. M. M., a b) Tulip Coffee, s. r. o. , IČ 26688115, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1737/3, obou zastoupených Mgr. Lucií Nečáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 17, proti žalované EMES spol. s r. o., IČ 45277818, se sídlem v Praze 6, Dr. Z. Wintra 5, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Šimáčkem, advokátem Schoultz a Partners, advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze, Vladislavova 17, o bezdůvodné obohacení ve výši 324.000 Kč a náhradu škody ve výši 153.975 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 48/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, č. j. 18 Co 93/2013-302, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013, č. j. 18 Co 93/2013-302 v rozsahu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé o zaplacení částky 324.000 Kč, dále ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a ve výroku ukládající povinnost žalované uhradit náklady státu ve výši 12.268 Kč, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2012, č. j. rozhodl ve výroku I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit částku 324.000 Kč s příslušenstvím k rukám žalobce a) a ve výroku II. uložil povinnost žalované zaplatit částku 86.250 Kč s příslušenstvím rovněž žalobci a). Dále ve výroku III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 67.725 Kč s příslušenstvím. Ve výroku IV. uložil žalobcům a), b) náhradu nákladů řízení ve výši 204.538 Kč. Ve výroku V. uložil žalované povinnost uhradit náklady řízení vzniklé České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ve výši 14.020 Kč a ve výroku VI. rozhodl, že Česká republika - Obvodní soud pro Prahu 6 nemá nárok na náhradu nákladů tlumočení ve výši 345 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 18 Co 93/2013-302 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně částky 324.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a ve výroku ve věci samé ohledně 67.724 Kč s příslušenstvím (výrok III.).
Odvolací soud dále ve výroku o věci samé o zaplacení částky 86.250 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu žalobce a) o zaplacení 60.000 Kč s úroky z prodlení blíže uvedenými do zaplacení, jinak ve zbytku co do zaplacení částky 26.250 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konečně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů státu.
Podle odůvodnění rozhodoval odvolací soud již usnesením ze dne 16. 9. 2011, č. j. 18 Co 285/2011-231. Tehdy tak učinil pro vady rozsudku soudu I. stupně, který nerozhodl o příslušenství uplatněných pohledávek a z důvodů nepřezkoumatelnosti.
Odvolací soud takto rozhodl v řízení, v němž žalobci v žalobě došlé soudu dne 5. 2. 2004 uplatňovali nároky z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Tvrdili, že žalobce a) uzavřel se žalovanou dne 1. 3. 2002 smlouvu o nájmu nebytových prostor ve smlouvě blíže popsaných, za účelem provozu kavárny proti úhradě měsíčního nájemného 60.000 Kč, záloh na služby ve výši 8.000 Kč měsíčně a k návratné jednorázové depozitní platbě ve výši trojnásobku měsíčního nájemného, tedy celkem částkou 180.000 Kč. Ve smlouvě bylo obsaženo smluvní ujednání, podle něhož po zápisu žalobce b) bude žalobce a) oprávněn bez dalšího převést práva a povinnosti z této smlouvy vyplývající na tuto společnost. K tomu došlo 24. 4. 2003 a od toho dne platil veškeré náklady z této smlouvy a plnil veškeré povinnosti smlouvou uložené druhý žalobce. V dalším průběhu doby však vyšlo najevo, že pronajaté prostory jsou stavebně určeny jako kancelářský prostor a nikoliv jako prostor pro provoz kavárny. Povolení k rekolaudaci však nebylo vydáno. Z toho žalobci dovozovali neplatnost uvedené nájemní smlouvy s důsledky vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody způsobené žalovanou.
Výši nároků specifikovali částkou 324.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za platby nájemného, částkou 60.000 Kč za provizi realitní makléřce, částkou 26.250 Kč za projekt technologie stravování a konečně částkou 63.000 Kč za náklady spojené s návrhem interiéru a částkou 4.725 Kč za projekt vzduchotechniky. Tyto náklady požadovali zaplatit z titulu náhrady škody pro prvního žalobce ve výši 86.250 Kč a pro druhého žalobce částkou 67.725 Kč.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i jeho právní posouzení, s výjimkou posouzení nároku na náhradu škody, kterou uplatnil žalobce a) v rozsahu 60.000 Kč. Dospěl k závěru, že odvolání žalovaného důvodné není.
Podle odvolacího soudu je předně důvodný nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle něhož nájemní smlouva ze dne 1. 3. 2002 je absolutně neplatná, neboť nájemní prostory žalobci nebyly pronajaty k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí . Nepostačuje ke zhojení neplatnosti okolnost, že účastníci obešli tento důsledek smluvním ujednáním, podle něhož si žalobce provede potřebné úpravy na vlastní náklady, popřípadě tím, že žalovaná po uzavření smlouvy vyvíjela snahu o dosažení rekolaudace předmětu nájmu.
Odvolací soud vyšel z ustanovení §3 zákona č. 116/1990 Sb., které je ustanovením kogentním. Poukázal na ustanovení §5 odst. 1 téhož zákona, podle něhož povinnost pronajmout nebytové prostory k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí stíhá žalovanou jako pronajímatelku, která disponuje, popřípadě může disponovat platným kolaudačním rozhodnutím, vztahujícím se k pronajímaným nebytovým prostorům.
K otázce vznesené námitky promlčení ohledně nároků vznesených žalovanou, vyslovil odvolací soud závěr, podle něhož důsledek promlčení nastává bez ohledu na to, že nárok žalované je nárokem vzájemně podmíněným (synallagmatickým). Nešlo o případ §107 odst. 3. o. z., který řeší situaci, kdy by jedna strana nemohla promlčení namítat například pro nepromlčitelnost vlastnického práva (v tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 951/2003). Na rozdíl od soudu prvního stupně nezastával odvolací soud závěr, že by žalovaná kompenzační námitku řádně nevznesla, neboť tak mohla učinit i v průběhu soudního řízení (§41 odst. 1 o. s. ř.), ježto jde o hmotněprávní nárok. Nicméně žalovaná vznesla kompenzační námitku teprve při jednání dne 21. 10. 2009, kdy byla řádně vůči žalobcům uplatněna, neboť bylo specifikováno období, za které mělo bezdůvodné obohacení žalobcům vzniknout a rovněž tak teprve v tomto okamžiku byla vyčíslena částka tohoto obohacení namítaná k započtení. V důsledku toho dnem následujícím po jednání soudu, tedy 22. 10. 2009 se stala pohledávka žalované splatnou. Stalo se tak však po uplynutí dvouleté, příp. tříleté promlčecí lhůty (§107 odst. 1, 2 o. z.), počítané nejpozději od 23. 9. 2002. Proti splatné nepromlčené pohledávce žalobců tak nebylo možno dovodit přípustné započtení pohledávkou sice splatnou, avšak promlčenou (§581 odst. 2 o. z.).
Potvrzující výroky týkající se přiznání náhrady škody odůvodnil odvolací soud tak, že jde o částky zaplacené v přímé příčinné souvislosti s uzavřenou neplatnou smlouvou, když v tomto směru žalovaná v odvolání ani žádné konkrétní výhrady vztahující se k výsledkům dokazování neuvedla.
Námitku žalované, že žalobce b) jako třetí osoba nemá vůči účastníkům smlouvy žádný nárok, považoval odvolací soud za nedůvodnou. V tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2004. Podle jeho závěrů „Porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy.“ Porušila-li tedy žalovaná svou povinnost vůči žalobci a) pronajmout nebytové proto pouze k účelu, ke kterému byly stavebně určeny, odpovídá za vzniklou škodu nejen vůči žalobci a), ale i vůči žalobci b), jenž měl v těchto prostorách jako právnická osoba podnikat. Je tomu tak proto, že mezi tímto protiprávním jednáním a vzniklou škodou je dána příčinná souvislost, když zavinění se presumuje (§415 a §420 odst. 1, 2 a 3 o. z.). ( Pro úplnost a přehlednost se přičiňuje, že částečně měnící zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 60.000 Kč /uhrazená provize makléřce/, byl odvolacím soudem odůvodněn absencí příčinné souvislosti, neboť úhrada provize představovala následek a nikoliv příčinu vzniku škody).
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé o zaplacení částky 324.000 Kč s příslušenstvím, o povinnosti uhradit náklady řízení 156.481,- Kč, o náhradě nákladů řízení státu 12.268 Kč, jakož i proti výroku, jímž odvolací soud uložil žalované uhradit náhradu nákladů řízení 41.648 Kč, podala žalovaná dovolání. Podle obsahu dovolání přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. Uplatnila dovolací důvod podle §237 (správně §241a odst. 1) o.s.ř. spočívající v nesprávném právním posouzením věci.
Podle dovolatelky nesprávné právní posouzení věci spočívá ve vadné kvalifikaci nároků žalobců ohledně přiznané částky 324.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení , jakož i v nesprávné aplikaci ustanovení o promlčení , kterou odvolací soud zaujal při posouzení nároků žalované z tohoto titulu, když žalobci pronajaté prostory užívali od 4. 3. 2002 do 23. 9. 2002 s tím, že nárok posoudil jako promlčený.
Podle dovolatelky v případě nájemní smlouvy se jedná o tzv. synallagmatický vztah a při plnění z takto neplatně uzavřené smlouvy je důsledkem povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 951/2003. Dovozovala, že vzájemná podmíněnost a vázanost práv a povinností vyplývající z ustanovení §457 a §458 ve spojení s §560 o. z. znamená, že právo účastníka smlouvy na plnění je podmíněno jeho povinností plnit druhému účastníkovi . Namítala, že odvolací soud měl žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zamítnout, neboť žalobci nevázali požadované plnění z titulu bezdůvodného obohacení na povinnost žalobce k odpovídajícímu plnění. Zde odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1615/2006. Pokud odvolací soud žalobu nezamítl, mohl přiznat v souladu s ustanovením §457 a §458 odst. 1 o. z. žalobcům pouze nárok odpovídající tomu, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovanou. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 52/2002. V návaznosti na shora uvedené vytýkala odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, když posoudil nárok žalované na vydání vzájemného plnění ze synallagmatické smlouvy jako promlčený. Tvrdila, že z její strany uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání pronajatých prostor žalobci od 4. 3. 2002 do 23. 9. 2002 není promlčený. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, a to ve výrocích uvedených v úvodu dovolání.
Žalobci a), b) navrhli zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 , které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud se ve svém rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Ve věci byla shledána též důvodnost podaného dovolání.
Podle 107 odst. 3 o. z. jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Podle §451 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle 457 o. z. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3649/2012 vyslovil, že Z hlediska aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., dle kterého „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat“ , není tedy rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil a kupující vlastnictví k věci podle smlouvy platně nenabyl, a není rozhodující ani ta okolnost, zda se kupující fakticky ujal držby věci či nikoliv . Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., jehož smyslem je zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné či později zrušené smlouvy, tak dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona.
Nejvyšší soud v projednávané věci poukazuje zejména na skutečnost, že je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších instancí.
Odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, která ovšem byla po určitou dobu konzumována, a to faktickým užíváním nebytových prostor na straně nájemce a přijímáním částek dohodnutého nájemného na straně pronajímatele.
Předmětem řízení je prvořadě nárok na bezdůvodné obohacení, které uplatnil nájemce.
V průběhu řízení vznesl pronajímatel námitku započtení z titulu hodnoty nájemného, jež odráží fakt, že nájemce nebytový prostor užíval, respektive užívat mohl.
Odvolací soud dospěl k závěru o možnosti rozštěpení nároků obou stran tak, že prohlásil kompenzační námitku za uplatnění peněžitého nároku vzneseného proti stejné peněžité pohledávce nájemce z titulu nájemného, které plnil na základě neplatné smlouvy.
Dovolatel tvrdí, že takový postup je vyloučen z důvodů znění zákona a povahy věci: jde-li o synallagmatické závazek, nezbývá než použít stejná kritéria pro posouzení případné námitky promlčení.
Pro posouzení správnosti právního posouzení této věci odvolacím soudem je třeba připomenout závěry vyjádřené ve skutkově obdobném případě řešeném v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1615/2009: „Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§458 odst. 1 obč. zák.), pak se specifická povaha ustanovení §457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným (srovnej Zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 28. 3. 1975, Cpj 34/74, o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu, uveřejněnou pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002).“
V tomtéž rozsudku Nejvyšší soud dále vyslovil, že: „Nelze vyloučit, aby nájemce (postupitel), který podle neplatné nájemní smlouvy plnil, smluvně postoupil svou pohledávku na vydání plnění z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) představující zaplacené nájemné třetí osobě (postupníkovi). Žalobě na vydání takového plnění postupníkovi ovšem může být vyhověno jen za předpokladu, že vzájemný závazek postupitele (R. B. spol. s r. o) vůči druhé smluvní straně (žalované) byl již dříve dobrovolně splněn nebo jestliže žaloba sama či vzájemný návrh žalované váží požadované plnění žalobkyně na její povinnost k odpovídajícímu protiplnění; žalobkyně tak musí zajistit (např. smlouvou o převzetí dluhu podle §531 obč. zák. nebo dohodou o přistoupení k závazku podle §533 obč. zák.), aby právo na plnění bylo vázáno na její povinnost vrátit žalované vše, co na základě neplatné smlouvy postupitel od druhé smluvní strany sám obdržel. Jen tak lze totiž dosáhnout to, aby se strany neplatné smlouvy (z nichž jedna svou pohledávku na vydání plnění postoupila) vzájemně vypořádaly ke stejnému okamžiku , a žalobkyni - s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v R 26/1975 - bylo možno přiznat vrácení jen toho, oč jí požadované peněžité plnění přesahuje peněžitou náhradu za plnění poskytnuté podle smlouvy žalovanou postupiteli.“
Ve světle shora uvedených závěrů pramenících z dnes již konstantní judikatury dovolacího soudu nebylo možno dospět ke spolehlivému závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem. Uvedený nedostatek nelze zhojit změnou rozhodnutí dle §243d písm. b) o. s. ř. Dovolací soud proto přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu