ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3139.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3139/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce JUDr. J. S. , B., zastoupeného JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení práva na převod náhradního pozemku a zaplacení částky 3.324.736,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 2/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 35 Co 64/2014-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. října 2013, č. j. 6 C 2/2006-270, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že žalobce má právo na převod náhradních pozemků v hodnotě 3.324.736,50 Kč (výrok I), a současně jím zamítl i žalobu o poskytnutí peněžité náhrady v téže výši za žalobci nevydané pozemky (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění (coby výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů; §132 o. s. ř.), že žalobci se již od Pozemkového fondu ČR dostalo náhrady ve výši hodnoty odňatých pozemků, jenž nelze oprávněným osobám vydat; v tomto směru soudy nižších stupňů své závěry opírají zejména o znalecký posudek Ing. Václava Nápravníka, jenž pro účely řízení ocenil pozemky a trvalé porosty dle jejich stavu ke dni přechodu pozemků na stát (r. 1947), v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (§28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákona o půdě“).
Co do právního posouzení věci (jde-li o řešení otázky určení výše náhrady za nemovité věci; §28a zákona o půdě) je rozsudek odvolacího soudu tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007; nebo rozsudek ze dne 3. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, jež jsou – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupné na www.nsoud.cz), od níž není důvod se odchýlit. Zpochybňuje-li pak žalobce závěry znaleckého posudku o ocenění pozemku s trvalými porosty, na jehož základě soud následně určil výši náhrady, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (§132 o. s. ř.), které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění a jejímž prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). K námitkám odvolatele sluší se snad dodat, že zatímco posudek Ing. V. Navrátila, o nějž soudy nižších stupňů své závěry opírají, při ocenění vychází ze stavu pozemků a na nich vzešlých trvalých porostů ke dni jejich odnětí oprávněným osobám a striktně se drží mezí a hledisek stanovených příslušnými oceňovacími předpisy (vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), dovolatelem předkládaný posudek Ing. K. Drhovského daná hlediska opouští a vychází z pozdějšího stavu pozemků.
Závěr odvolacího soudu ohledně případného zániku práva žalobce (který nároky na poskytnutí náhradního pozemku získal jejich postoupením; §33a odst. 1 zákona o půdě), z důvodu uplynutí lhůty dle §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, resp. článku VI zákona č. 253/2003 Sb.) již na výsledku řízení nic nezmění a rozhodnutí odvolacího soudu (jenž daný závěr zmiňuje „nad rámec dostatečného právního posouzení“, současně uzavíraje, že žalobcem uplatněné nároky již byly dříve uspokojeny) na něm nezávisí. Ostatně i v dané otázce je pak rozhodnutí odvolacího soudu konformní s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněný pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v situaci, kdy na žalobce nelze vztáhnout závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (jenž je založen na odlišných skutkových okolnostech, nikoliv toliko na zjištění o formální evidenci postupníka jako soukromě hospodařícího zemědělce). Zřetelně zde nejde ani o kontradikci s dovolacím soudem v této věci dříve vydaným rozhodnutím – rozsudkem ze dne 28. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 2750/2011, jež danou otázku konkrétně neřeší (důvodem kasace předchozího rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávné řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobce na žádaném určení práva).
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž dovoláním napadené rozhodnutí nepatří ani k rozhodnutím vyjmenovaným v ustanovení §238a o. s. ř.
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť k náhradě oprávněné žalované (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř.) v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu