ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3364.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3364/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Petrem Krausem ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem v Písku, Budovcova 2530, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Mařatkova 918, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 205/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2013, č. j. 70 Co 190/2013-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2013, č. j. 30 C 205/2011-111, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm rekapituluje dosavadní průběh řízení, označuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný a odvolacímu soudu vytýká, že za daného stavu přezkoumal rozsudek po stránce věcné; v tom spatřuje vadu řízení. Namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací opomenuly korespondenci účastníků, v čemž žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Jelikož soudy – dle námitek žalobkyně – nepřihlédly ke všem uplatněných skutečnostem (kupříkladu i k obsahu výpovědi žalovaného), nesprávně vyhodnotily i žalovaným uplatněnou námitku promlčení. Proto žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), současně postrádá i řádné vymezení důvodu dovolání a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 – veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatelka v posuzovaném případě nedostála. Aplikace ustanovení §43 o. s. ř. je přitom v dovolacím řízení vyloučena (srov. §243b o. s. ř.).
Za způsobilý k dovolacímu přezkumu přitom nelze pokládat ani dovolatelkou vymezený důvod dovolání. V režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 může být jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Obsahem dovolání žalobkyně, krom obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení, je vesměs kritika postupu soudu v řízení a výtky směřující vůči úplnosti a správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů (namítá-li dovolatelka, že odvolací soud odhlédl od nepřezkoumatenosti rozsudku soudu prvního stupně, že nepřihlédl k některým skutečnostem podávajícím se z provedeného dokazování), nikoliv námitky upínající se k právním posouzení věci (tedy k výběru, výkladu či aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav), byť žalobkyně – nesprávně – své námitky podřazuje právě důvodu uvedenému v §241a odst. 1 o. s. ř. Pro namítané vady řízení či vady skutkových zjištění však rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není.
Pro úplnost sluší se uvést, že odvolací soud se v dané věci přesvědčivě vypořádal i s námitkami žalobkyně směřujícími vůči závěrům soudu prvního stupně o promlčení práva, včetně posouzení, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení není výkonem práva, jenž odporuje dobrým mravům (ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Přitom přihlížel ke všem okolnostem, za nichž byla námitka uplatněna, k poměrům obou účastníků i k jejich chování předcházejícímu (opětovnému) uplatnění práva u soudu, k němuž zde došlo po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby stanovené §107 odst. 1 obč. zák.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §150 a §146 odst. 3 o. s. ř., v situaci, kdy okolnosti případu a zejména pak poměry k náhradě povinné žalobkyně zakládají důvod zvláštního zřetele hodný, pro který lze žalovanému, jenž by měl na náhradu nákladů řízení jinak zásadně právo, toto právo podle §150 o. s. ř. výjimečně odepřít.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu