ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3454.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3454/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelky L. J. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, 616 00 Brno, Marie Steyskalové 767/62, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 35 Co 530/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011 (žalobkyně L. J., jež byla v řízení před soudu obou stupňů zastoupena Mgr. Milanem Králem, 140 00 Praha 4, Hlavní 1151, proti žalované České republice – Státní pozemkovému úřadu , 130 00 Praha 5, Husinecká 1024/11a, o určení výše nároku žalobkyně podle zákona č. 229/1991 Sb. a o nahrazení projevu vůle žalované), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 35 Co 530/2012, vydaný v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení u odvolacího soudu.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2012, č. j. 31 C 366/2011-112. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že nárok žalobkyně na bezplatný převod do vlastnictví jiných pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. činí tu 2,932/2003 Kč, a to za nevydanou část pozemku parc. č. 205/1 (o výměře 24.389 m2) v katastrálním území Z.
O odvolání žalované České republiky – Státního pozemkového úřadu proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 35 Co 530/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9.2012, č. j. 31 C 366/2011-112, ve výroku označeném I. potvrzen co do částky 479.040,- Kč, ale byl změněn tak, že co do další částky 2,452.953,- Kč byla určovací žaloba žalobkyně zamítnuta. Odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že „o nahrazení projevu vůle žalovaného a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.“
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soudu na pokladě podaného odvolání a odvoláním uplatněného odvolacího důvodu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a jeho vydání předcházející řízení podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že podané odvolání je částečně důvodné.
Odvolací soud poukázal na to, že soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Praha, v němž bylo rozhodnutím Ministerstvem zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. 9. 2003, č. j. PÚ 8626/93 rozhodnuto, že L. J. nelze vydat odňatou část původního pozemku v katastrálním území Z. (podle pozemkové knihy pozemku č. 205/1), o výměře 7440 m2, ale že jí náleží náhrada podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Na pokladě určovací žaloby žalobkyně se soud zabýval otázkou výše tohoto nároku žalobkyně. Soud prvního stupně vycházel ze zásady, že cena náhradního pozemku tu má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán a výše ceny pozemku se tu stanoví podle §ú 28a zákona č. 229/1991 Sb. v cenách platných do 24. 6. 1991 (podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), přičemž se vychází ze stavu pozemku ke dni přechodu pozemku na stát. Část pozemku PK č. 205/1 v katastrálním území Z. (o výměře této části 16.549 m2) měla v době přechodu pozemků na stát v letech 1958 a 1959 charakter stavebního pozemku, takže tuto část pozemku bylo třeba ocenit podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1980 Sb.). Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývalo, že část pozemku, o nějž šlo v tomto řízení, a to část v rozsahu 7440 m2, ohledně níž „se nedochovaly doklady“, byla v dispozici státu, který s ní nakládal jako s vlastní a přiděloval z ní fyzickým osobám malé pozemky ke zřízení dříve upraveného práva osobního užívání pozemků, a to v období od 14. 5. 1990 do 5. 6. 1973. Šlo tu o pozemek zemědělský, u něhož mohlo být jen cenově zohledněno „určení zemědělského pozemku pro výstavbu v souladu s tehdejšími předpisy, tj. zejména na základě správního rozhodnutí ke dni odnětí pozemku“. Žalobkyni se nepodařilo příslušné územní rozhodnutí dohledat a soudu je předložit. Za uvedené situace odvolací soud uváděl, že se „nakonec přiklonil k argumentaci žalobkyně“, neboť zjištěné přidělování částí pozemku fyzickým osobám do osobního užívání nasvědčovala tomu, že šlo o pozemek, který přešel na stát, byť i bez právního důvodu, a stát tu překročil k přidělování malých pozemků do osobního užívání v celkovém rozsahu 6942 m2, (k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat a garáží, nebo ke zřizování zahrádek); u zbývající části pozemku (v rozsahu 498 m2), u níž nebylo prokázáno přidělování malých pozemků do osobního užívání, bylo nutné ocenění pozemku jako role.
Pokud šlo o pozemky v katastrálním území Z., byl odvolací soud toho názoru (vycházejícího z právního názoru vyjádřeného v rozsudku dovolacího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 Nejvyššího soudu), že v obci ještě nezačleněné administrativně do území Hlavního města Prahy), má tu oprávněná osoba nárok jen na náhradu za pozemek v malé obci.
Dospěl tedy odvolací soud k závěru (opírajícímu se i o předložený odborný posudek, vypracovaný technickou znalkyní Danielou Raškovou), že u části pozemků v rozsahu 498 m2 mělo dojít v daném případě k ocenění částkou 2,45 Kč za 1 m2, tedy celkově k ocenění částkou 1.220,- Kč a u zbývající části pozemku v rozsahu 16.949 m2 bylo třeba přikročit k ocenění po 20 Kč za 1 m2, tedy celkem k ocenění částkou 479.040,- Kč. V tomto rozsahu ocenění odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně potvrdil (s poukazem na ustanovení §219 občanského soudního řádu), zatím co u zbývající částky 2,452.963 Kč žalobu žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobkyni (k rukám zmocněnce) dne 10. 6. 2013 a dovolání této dovolatelky bylo předáno dne 2. 8. 2013 u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v§240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka v dovolání uváděla, že je jejím dovoláním napadena výroková číst rozsudku odvolacího soudu co do částky 2,492.963,- Kč; navrhovala tedy, aby v tomto rozsahu byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení u odvolacího soudu po zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 35 Co 530/2012 Městského soudu v Praze.
Podle názoru dovolatelky je její dovolání přípustné, protože dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (§237 občanského soudního řádu).
Uvedená dovolatelka má za to, že „podstata tohoto sporu se koncentrovala do otázky ocenění nevydaného pozemku, který byl soudem prvního stupně oceněn jako by náležel do katastru Hlavního města Prahy, zatím co odvolací soud pokládal za rozhodující kriterium velikosti obce, v níž se pozemek nacházel v době odejmutí pozemku (v roce 1998), a tehdy obec Z. nebyla ještě součástí Hlavního města Prahy, k čemuž došlo až později; obec Z. bezprostředně sousedila s městem Prahou a posléze splynula s městem Prahou.“
Dovolatelka poukazovala na to, že odvolací soud v daném případě vycházel ve svém rozhodnutí z jiného právního názoru, než který byl pak výslovně vyjádřen v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2013, IV. ÚS 1088/12. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k právnímu závěru: Cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je role, louka, pastvina apod., náleží náhrada, která odpovídá charakteru, jenž měl pozemek v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně charakteru v důsledku zastavení po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Analogické použití těchto zásad na případ zákonem nijak, nezohledněné změny územního uspořádání obcí je příkladem ústavně nepřípustné mechanické aplikace. Zatím co samotným úředním aktem přeměny zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota (tržní cena) pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění do města se hodnota pozemku zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které nejsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé“.
Dovolatlka k těmto závěrům Ústavního soudu ČR dodávala, že tento nález Ústavního soudu ČR zrušil rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 18. 1. 2012, 28 Cdo 2930/2011 Nejvyššího soudu, na jehož závěry bylo právě poukazováno v rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2013 (sp. zn. 35 Co 530/2012 Městského soudu v Praze), napadeném dovoláním doovolatelky.
K uvedenému poukazu dovolateky na nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2013, IV. ÚS 1088/12, je třeba jen připomenout, že již v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo: Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu“.
Dovolacímu soudu, který k citovanému nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2013, IV. ÚS 1088/12, již může přihlížet (na rozdíl od rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 35 Co 530/2012 Městského soudu v Praze), tedy nezbývá než konstatovat, že odvolací soud tu vycházel při aplikaci ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (s poukazem i na rozhodnutí dovolacího soudu z roku 2011, nálezem Ústavního soudu z roku 2014 již zrušené) a dále ustanovení §16 odst. 1 a §28a zákona č. 229/1991 Sb. i na ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), z jiného řešení právní otázky uváděných hmotněprávních ustanovení zejména zákona č. 229/1991 Sb., než které vyplývá nyní z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2013, IV. ÚS 1088/12.
Je třeba přisvědčit názoru dovolatelky, že její dovolací návrh směřuje (právě v důsledku existence jí citovaného nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2013, IV. ÚS 1088/12) k tomu, aby v daném případě byla ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu (in fine) vyřešena jinak právní otázka dovolacím soudem už dříve vyřešená (např. rozsudkem ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 Nejvyššího soudu, který však byl právě nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2013, IV. ÚS 1088/12 zrušen).
Za uvedených okolností shledal dovolací soud dovolání dovolatelky přípustným a důvodným a přikročil podle ustanovení §243e odst. 1 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2013 (sp. zn. 35 Co 530/2012 Městského soudu v Praze) a k vrácení věci k dalšímu řízení před odvolacím soudem. V tomto případě, kdy odvolací soud rozhodoval o odvolání proti částečnému rozsudku soudu prvního stupně, (který ve svém rozsudku, jak již uvedeno, konstatoval, že „o nahrazení projevů vůle žalovaného a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem“), bude se muset odvolací soud v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vypořádat znovu posouzením části výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném I., jímž byla žaloba žalobkyně změněna tak, že žaloba byla zamítnuta, a to s přihlížením k právním závěrům již uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 5. 2013, IV. ÚS 1088/12, které nejsou zcela shodné se závěry, které zaujal odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2013 (sp. zn. 35 Co 530/2012 Městského soudu v Praze), a bude nutné z nich v novém rozhodnutí odvolacího soudu vycházet.
O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí odvolacího soudu (§243g odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu