ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3459.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3459/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 37 Co 184/2011, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 125/2007 (žalobkyně E. P., B., zastoupené JUDr. Eliškou Chobolovou, 602 00 Brno, Cihlářská 19, proti žalované České republice – Státního pozemkového úřadu, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinou Leitnerovou, 684 01 Slavkov u Brna, Koláčkovo náměstí 727, o určení výše restitučního nároku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu dne 1. 6. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2011, č. j. 42 C 125/2007-101. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že nárok žalobkyně podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) vůči původně žalovanému Pozemkovému fondu ČR na bezúplatný převod jinému pozemku „za nevydaný pozemek p. č. (PK) část 496 (o výměře 2974 m2)“ v katastrálním území S. podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 27. 11. 2003, č. j. 1075/92/17-RNP, činí částku 594.800,- Kč. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že původně žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni 17.880,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání nyní žalované České republiky – Státního úřadu pozemkového proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 37Co 184/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2011, č. j. 42C 125/2007-101, potvrzen ve výroku (označeném I.) o určení výše nároku žalobkyně. Ve výroku (označeném II.), týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 20.424,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni tyto náklady řízení částkou 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně (podle §212 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání odvolávající se České republiky – Státního pozemkového úřadu (jako nástupkyně původně žalovaného Pozemkového fondu ČR ve smyslu ustanovení §107 občanského soudního řádu, srov. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 37 Co 184/2011) není opodstatněné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě jde o část pozemku parc. č. (PK) 496 o výměře 2974 m2 v katastrálním území S.; tato část pozemku je nyní zastavěna komplexem parcel v areálu podniku Železniční stavitelství Brno, která přešla (v rozsahu výměry 2740 m2) bez náhrady na stát, a to výměrem bývalého MNV Brno ze dne 16. 9. 1954, a to pro výstavbu ústředního skladu Správy Bratislavské dráhy – pobočka Brno; v dalším rozsahu 234 m2 byla část uvedeného pozemku ještě odkoupena smlouvou ze dne 24. 2. 1975 se Železničním stavitelstvím Brno. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 15. 12. 2003 nebyl uvedený pozemek vydán z důvodu zastavěnosti podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a žalobkyně byla odkázána na náhradu za něj podle ustanovení §11 odst. 2, případně §16 zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud šlo o zjištění povahy předmětného pozemku v době přechodu na stát, v soudním řízení se nepodařilo dohledat, uváděl odvolací soud, zastavovací plán ani upravovací plán z dřívější doby, a to ani z Archivu města Brna, ani z archivu Magistrátu města Brna v důsledku provedené skartace. Odvolací soud poukazoval však na to, že tyto plány byly uváděny, citovány a zmiňovány v korespondenci, která je dosud k dispozici, a podle ní k zastavění státem převzaté plochy pozemku (včetně dodatečně dokoupené části) došlo a pro tuto zastavěnost pozemku nebyla část pozemku, která je předmětem tohoto řízení, oprávněné osobě vydána.
Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě „ocenění restitučního nároku nebylo ani odvolávajícím se Státním pozemkovým úřadem zpochybněno“ a odvolací soud na způsob výpočtu, provedený soudem prvního stupně, v celém rozsahu odkazoval.
Ze všech uvedených důvodů odvolací soud správné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Změny doznal výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, které odvolací soud učinil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a přihlížením ke změnám úprav po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a po změnách v zákoně č. 235/2004 Sb.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dovolávajícímu se Státnímu pozemkovému úřadu dne 18. 7. 2013 a dovolání tohoto dovolatele bylo podáno dne 9. 9. 2013, tedy ve lhůtě odpovídající ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání bylo uvedeno, že dovolání je, podle názoru dovolatele, přípustné a jako dovolací důvod bylo uplatněno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání byl vyjádřen zejména nesouhlas s právním posouzením otázky zařazení odňatých pozemků v katastrálním území S., které nebyly žalobkyni vydány z důvodu zastavěnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), „do režimu zastavěných pozemků v době jejich odnětí a v době jejich přechodu na stát a s tím související určení výše náhrady“ za pozemky.
Původně žalovaný Pozemkový fond ČR ocenil totiž pozemek, o nějž jde v tomto řízení, částkou jen 34.379,- Kč (nikoliv částkou 594.800,- Kč, jak měla žalobkyně), tedy jako pozemek v kultuře role, neboť nebylo prokázáno (a k tomuto prokázání nedošlo ani v tomto soudním řízení), že by k datu přechodu pozemku na stát (v letech 1954 a 1975) šlo o pozemek stavební. V době přechodu vlastnického práva k pozemku na stát nebyl tento pozemek určen k zastavění, jednalo se o zemědělský pozemek a k zemědělskému účelu byl pozemek také právními předchůdci žalobkyně využíván.
Nebyl předložen ani shledán žádný přímý důkaz o tom, že by ohledně pozemku, o nějž jde v tomto řízení, byl schválen zastavovací plán (podle zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obce) nebo upravovací plán. Soudy obou stupňů se spokojily s tím, že existence těchto dokumentů „vyplynula z ostatních listinných důkazů“. Z těchto listinných důkazů však v žádném případě nevyplývalo, že by předmětný pozemek byl k datu přechodu na stát pozemkem stavebním podle tehdy platné vyhlášky č. 709/1950 Ústředního listu, která vymezovala stavební pozemek ve svém §4 jako pozemek určený k zastavění na základě zastavovacího plánu nebo upravujícího plánu z dřívějších dob nebo na základě podmínek, stanovených tehdejším krajským národním výborem při stavbách mimo stavební obvod a nebylo-li uvedených plánů na základě souhlasu stavebních úřadů. Korespondencí Správy Bratislavské dráhy, na kterou odkazoval soud prvního stupně, nebylo možné nahradit požadavky na stavební pozemek, dané tehdy již uvedenými platnými právními předpisy.
Podle názoru uvedeného v dovolání nebylo ostatně nad pochybnost prokázáno, že by se v řízení uváděná povolení k uskutečnění stavby, skladištních objektů a uzavřených skládek týkalo konkrétně pozemku, uvedeného v žalobě žalobkyně, a nebylo tak prokázáno, že by se k datu přechodu pozemku na stát jednalo o pozemek stavební dle tehdy platných právních předpisů. Není možné přisvědčit závěru soudů v daném případě, uvádělo se v dovolání, že se tu v době přechodu pozemku na stát jednalo o pozemek stavební dle tehdy platných právních předpisů „i s ohledem na pravidelný běh věcí v tomto případě, když k zastavění státem převzaté pozemkové plochy, včetně dokoupené části, skutečně došlo a zastavění pozemků bylo důvodem jeho nevydání žalobkyni“.
Podle názoru uvedeného v dovolání má se tu žalobkyni dostat náhrady té újmy, která spočívala v tom, že její právní předchůdce přišel zásahem státu o možnost nadále užívat zemědělský pozemek a není tu důvodu zohledňovat prospěch ze záměny charakteru pozemku zemědělského a pozemek stavební, pokud k ní skutečně došlo před přechodem vlastnického práva k pozemku na stát, a to bez jakékoli součinnosti právního předchůdce žalobkyně nebo žalobkyně samotné na této změně. Hodnota pozemku odňatého a nevydaného i hodnota pozemku náhradního se tu má učinit, uvádělo se v dovolání, podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), a to jako ohledně pozemku zemědělského.
Dovolatel má za to, že v daném případě nebylo ze strany žalobkyně prokázáno, že v době přechodu pozemku na stát byl pozemek odňatý jejímu právnímu předchůdci pozemkem stavebním; podpůrné listiny, které žalobkyně předložila na prokázání svých tvrzení, by neměly být při postupu při poskytování náhrady podle zákona o půdě rozhodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
V uvedeném dovolání ČR – Státního pozemkového úřadu bylo uvedeno: „Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. V dovolání nebylo jmenovitě uvedeno, na vyřešení které otázky hmotného práva dovoláním napadené rozhodnutí závisí a která dovolacím soudem již vyřešená právní otázka měly být v daném případě posouzena jinak. Ve výsledném závěru tohoto dovolání ze dne 9. 9. 2013 bylo uvedeno: „Dle názoru dovolatele nejen že nebylo ze strany žalobkyně prokázáno, že by v době přechodu na stát byl pozemek odňatý jejím právním předchůdcům stavební, ale podpůrné listiny, které žalobkyně předložila na prokázání svých tvrzení, by neměly být při postupu dle zákona o půdě rozhodné“.
Odvolací soud v závěru odůvodnění svého rozsudku ze dne 9. 7. 2013 (sp. zn. 37 Co 184/2011 Krajského soudu v Brně) uvedl, že „považuje skutková zjištění soudu prvního stupně, to je, že se jednalo v době přechodu na stát o pozemky stavební za správné, i s ohledem na pravidelný běh věcí, kdy uvedené plány byly v korespondenci z období před vyvlastněním zmiňovány a k zastavění státem převzaté plochy, včetně dokoupené části, došlo a zastavěnost pozemku byla důvodem nevydání pozemku žalobkyni“.
Z obsahu dovolání dovolatele ze dne 9. 9. 2013 v daném případě lze tedy dovodit, ve srovnání s výsledným závěrem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. 7. 2013 (sp. zn. 37Co 184/2011 Krajského soudu v Brně), jen to, že řešení procesní právní otázky, na níž závisí dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, spočívá podle dovolání pouze na tom, zda bylo či nebylo žalobkyní prokázáno, že by v době přechodu pozemku na stát, byl odňat pozemek stavební a zda k tomuto prokázání postačovaly, jak měl za to odvolací soud, podpůrné listiny ke zjištění skutkového stavu, a to „i s ohledem na pravidelný běh věcí (a když také plány zastavující a upravující byly v korespondenci z období před vyvlastněním zmiňovány)“.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podat
p o u z e z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá především v tom, že soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu (srov. k tomu např. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45).
Pro oblast procesního práva v dané věci je významné posouzení, zda a nakolik postupoval odvolací soud podle ustanovení vztahujících se k provádění dokazování a způsobu hodnocení výsledků dokazován. V tomto směru nutno odkázat na znění ustanovení §125 o.s.ř., podle něhož za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, písemné důkazy nevyjímaje. Z hlediska hodnocení důkazů nutno odkázat na znění ustanovení §132 o.s.ř., podle něhož důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Platí zde zásada volného hodnocení důkazů. Není požadováno zjištění pravdy v nějakém absolutním významu, naopak jde o vysokou pravděpodobnost rozhodných skutečností blížící se hranici praktické jistoty (srov. Občanský soudní řád, Komentář, Karel Svoboda et al., vyd. I., Praha, C.H.Beck, 2013, str. 460) . Hodnoceno z tohoto pohledu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu svědčí pro závěr o vnitřní logické skloubenosti, návaznosti jednotlivých provedených důkazů a odpovídajícím, skutkově doloženým, závěrům, které z nich odvolací soud učinil.
Nepostačí tedy k důvodnosti dovolání subjektivní přesvědčení dovolatele o rozdílnosti závěrů odvolacího soudu a názoru dovolatele na správnost či nesprávnost zjištění skutkového stavu věci v rozhodnutí o odvolání.
Nemohl tedy dovolací soud dospět v daném případě přesvědčivě k závěru, že tu dovolání dovolatele bylo podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to kogentně stanoví ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1).
Dovolání ČR – Státního pozemkového úřadu nebylo dovoláním úspěšným a žalobkyni v tomto řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu