ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3561.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3561/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně EKO-HAUS spol. s r. o., IČ 422 93 464, se sídlem v Karlových Varech, Závodu míru 688, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 63/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 11 Co 319/2012-331, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že na základě smlouvy o dílo pro ni prováděla stavební práce, přičemž žalovaná částka představuje cenu žalovanou odsouhlasených víceprací, které však žalovaná nezaplatila.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 10 C 63/2001-308, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 220.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení státu (výrok II.) i účastníků (výrok III.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že účastníci uzavřeli dne 16. 9. 1996 smlouvu o dílo na dostavbu objektu – chovné stanice psů, přičemž v průběhu realizace díla se ukázalo nutným provést odvodnění a odizolování stavby a pozemku. Účastníci proto uzavřeli ke smlouvě o dílo dodatek č. 1, jímž byly zohledněny právě tyto práce, které byly prováděny od dubna 1997 do září 1997. Ze znaleckého posudku Ing. Ladislava Nového soud zjistil, že oproti smlouvě o dílo došlo při provedení díla k vícepracem, které nebyly obsaženy ani ve smlouvě o dílo ani jejich dodatcích, hodnotu těchto víceprací stanovil znalec celkem na 1.870.808,88 Kč. Za realizaci zmíněných víceprací žalovaná neuhradila ničeho.
Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu (§451 odst. 1 obč. zák.), jelikož smlouva o dílo ze dne 16. 9. 1996 byla shledána neplatnou. Právo na vydání bezdůvodného obohacení soud nepovažoval za promlčené, neboť žalobkyně se o tom, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila, dozvěděla u části nároku v květnu 1997 a u zbylé části v září 1997. Vzhledem k tomu, že žaloba byla u soudu podána dne 29. 12. 2000, stalo se tak ještě před tím, než uplynula čtyřletá promlčecí doba (§397 obch. zák.). Jelikož hodnota provedených (a nezaplacených) víceprací činila 1.870.808,88 Kč, avšak žalobkyně se domáhala toliko zaplacení částky 220.000,- Kč (za situace, kdy soud její návrhy na rozšíření žaloby nepřipustil), soud jí do této částky plně vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 11 Co 319/2012-331, změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) i státu (výrok III.). Poté, co odvolací soud k důkazu zopakoval fakturu ze dne 2. 12. 1996, č. 6-0212/1996, s dokladem o jejím zaplacení, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení a otázky pasivní věcné legitimace žalované. Neztotožnil se však již se závěrem, že žaloba byla podána důvodně. Soudu prvního stupně vytknul, že posuzoval jiné náklady (odvodnění pozemku i objektu a terénní úpravy s tím související), tedy skutečnosti, které nebyly kryty ani žalobními tvrzeními, a proto učinil nesprávný skutkový závěr, že žalovaná za takovéto vícepráce ničeho neuhradila. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně se domáhá zaplacení ceny materiálu, který byl použit na obvodové zdivo a příčky a který byl odlišný od materiálu v projektové dokumentaci. Soud zdůraznil, že ve shora uvedené faktuře žalobkyně fakturovala stavební práce v celkové výši 1.609.593,- Kč, přičemž z toho částka 315.650,- Kč byla fakturována za dokončení zdiva obvodového a příček. Tato faktura byla v plné výši žalovanou uhrazena. Odvolací soud tak dovodil, že materiál, který nebyl součástí smlouvy o dílo ani jejího dodatku (tj. vícepráce, jejichž zaplacení se touto žalobou žalobkyně domáhá), byl žalobkyní zahrnut do faktury č. 6-0212/1996 ze dne 2. 12. 1996, jinými slovy řečeno, jestliže žalobkyně fakturovala dokončení uvedené práce, učinila tak nepochybně včetně zabudovaného materiálu, který byl oproti projektové dokumentaci změněný a žalovanou odsouhlasený, přičemž žalovaná tuto fakturu uhradila, tedy uhradila i materiál, z nějž bylo dílo provedeno (tj. oproti projektové dokumentaci změněný materiál) a jehož zaplacení se žalobkyně nyní domáhá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má (podle obsahu) za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je přesvědčena, že řízení musí trpět vadami, jestliže soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu žalobě vždy vyhověl, avšak odvolací soud vydaná rozhodnutí pokaždé zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukazuje rovněž na to, že třikrát žádala o připuštění změny žaloby, přičemž soud ani jednou jí navrhovanou změnu nepřipustil, a vždy tak učinil bez bližšího odůvodnění. Dále tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že došlo k provedení víceprací, jejichž hodnota činila 1.485.970,88 Kč, ovšem žalovaná neprokázala, že by tuto částku žalobkyni uhradila. Na druhou stranu však bylo prokázáno, že došlo ke změně některých materiálů oproti projektové dokumentaci, a to vždy za materiály dražší. I v těchto důvodech pak spatřuje vady řízení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že ve svém rozhodnutí opomíjí skutečnosti zjištěné v průběhu řízení, když prokázané okolnosti vzniku bezdůvodného obohacení ve svém rozsudku nikterak nezohlednil. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil „a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 7“. Současně požádala, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná vyslovuje přesvědčení, že dovolání bylo podáno opožděně, přičemž napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) i ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věty první, o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Nejvyšší soud nejprve přezkoumal, zda řízení netrpí dovolatelkou vytýkanými vadami, jež měly spočívat v tom, že soud prvního stupně opakovaně nepřipustil jí navrženou změnu žaloby, jakož i v tom, že odvolací soud opakovaně zrušil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se domáhá zaplacení ceny materiálu, který byl použit na obvodové zdivo a příčky oproti původní projektové dokumentaci při realizaci díla – výstavby chovné stanice psů OŘP Domažlice (přičemž tento závěr žalobkyně nezpochybňuje ani v dovolání). Přípisem ze dne 12. května 2003 (č. l. 70 spisu) se pak domáhala změny žaloby tak, aby jí byla přiznána celkem částka 5.002.562,- Kč, s odůvodněním, že jde o částku, která jí vznikla jako ztráta pří výstavbě objektů OŘP Domažlice – Chovná stanice psů a oddělení pohraniční policie OPP Rybníky. O podaném návrhu na změnu žaloby pak soud prvního stupně pravomocně rozhodl usnesením ze dne 22. května 2003 tak, že jí nepřipustil. O dalších návrzích žalobkyně na rozšíření žaloby ze dne 11. března 2004 a ze dne 9. září 2008 rozhodl soud prvního stupně stejným způsobem, tj. změnu žaloby nepřipustil (srov. č. l. 106 a 194 spisu).
Obecně přitom platí, že nepřipustí-li soud změnu žaloby (usnesením podle §95 odst. 2 o. s. ř.), nelze tutéž změnu žaloby uplatnit znovu, ledaže by se změnily předpoklady, za nichž soud o změně žaloby původně rozhodoval (srov. v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 624). Rozhodne-li soud, že žalobkyní navrženou změnu žaloby nepřipouští (§95 odst. 2 o. s. ř.), má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván, nebude o něm rozhodnuto a nenastanou ani hmotněprávní účinky změny žaloby; hodlá-li žalobkyně i poté nárok uplatňovat u soudu, musí tak učinit samostatnou žalobou, a tím o něm zahájit nové řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 139).
Z obsahu spisu se přitom podává, že žalobkyní vytýkané nepřipuštění změny žaloby ze dne 12. května 2003 je odůvodněno ustanovením §95 odst. 2 o. s. ř., byť je pravdou, že zmíněné usnesení neobsahuje odůvodnění s výslovnou citací posledně uvedeného ustanovení. Přes řečené nelze důvodně usuzovat, že by se jednalo o procesní vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Takovou vadou nemůže být ani to, že další (dva) návrhy na změnu žaloby soud prvního stupně opět zamítl a změnu nepřipustil, neboť se nezměnily předpoklady, za nichž obvodní soud o změně žaloby původně rozhodoval, přičemž žalobkyně ani takové skutečnosti (o změně předpokladů) netvrdí.
Rovněž námitky žalobkyně zpochybňující postup odvolacího soudu při předchozím zrušení dvou (vyhovujících) rozsudků soudu prvního stupně podle §219a odst. 2 o. s. ř. neshledává Nejvyšší soud důvodnými. V obou případech totiž odvolací soud rušil rozsudky z části pro jejich nepřezkoumatelnost a částečně pro nedostatečná skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil. Dovolací soud je navíc přesvědčen, že i kdyby zmíněný postup byl z procesního hlediska závadný, nebylo by možno tomuto pochybení připsat byť i jen potencionálně negativní dopad na konečné rozhodnutí ve věci.
Jiné vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se ani nepodávají. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Jestliže v posuzovaném případě – v rovině skutkových zjištění – odvolací soud uzavírá, že žalobkyně zahrnula materiál, který nebyl součástí smlouvy o dílo ani jejího dodatku (tj. vícepráce, jejichž zaplacení se touto žalobou domáhá), do faktury č. 6-0212/1996 ze dne 2. 12. 1996, kterou žalovaná uhradila v plné výši, a žalobkyně v podaném dovolání tvrdí, že v řízení byla prokázána hodnota víceprací ve výši 1.485.970,88 Kč a současně nebylo prokázáno, že by jí tuto částku žalovaná uhradila, a odvolací soud tak opomenul prokázané skutečnosti o vzniku bezdůvodného obohacení, uplatňuje tedy dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., avšak výše zmíněný skutkový závěr odvolacího soudu tímto nikterak nezpochybňuje.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, lze přitom ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem – o jehož revizi žalobkyně usiluje – dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, ovšem v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení, a proto ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není.
Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, a proto je Nejvyšší soud jako nedůvodné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu