ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4172.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4172/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně D. K. , proti žalované M. B. , zastoupené Mgr. Ivetou Magnuskovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku - Místku, O. Lysohorského 702, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 434/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2014, č. j. 8 Co 327/2014-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 18 C 434/2013-20, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 3. 2014, č. j. 18 C 434/2013-36, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vrácení částky poskytnuté žalované jako zálohu na koupi podílu na blíže specifikovaném pozemku ve vlastnictví matky žalované (dále též jen „pozemek“), v důsledku chování žalované totiž ztratila zájem o uzavření smlouvy a požadovala vrácení zaplacené zálohy. Okresní soud poté, co na jednání shledal, že mu v projednání věci v nepřítomnosti žalované nic nebrání, jelikož ze zaslané lékařské zprávy nevyplývá, že by se žalovaná z jednání omluvila či požádala o odročení, dospěl k následujícím závěrům. Žalovaná převzala od žalobkyně spornou částku jako zálohu na koupi pozemku ve vlastnictví své matky, přičemž k převzetí daného obnosu nepřiložila zmocnění od své matky k takovémuto jednání a plná moc nebyla zmíněna ani v potvrzení o převzetí peněz. Převzetím zálohy na kupní cenu za pozemek, jenž byl posléze převeden na jinou osobu, se žalovaná bezdůvodně obohatila ve smyslu §451 obč. zák. Přestože žalovaná již dříve avizovala svou připravenost obdrženou částku vrátit, neučinila tak, pročež ji k tomu soud zavázal svým rozhodnutím.
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 8 Co 327/2014-66, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením věci soudu prvního stupně a vyslovil názor, že okresní soud nezatížil řízení vadou, projednal-li věc a rozhodl-li ji v nepřítomnosti žalované, jelikož jeho postup plně odpovídal úpravě obsažené v §101 odst. 3 o. s. ř., z nějž se podává nezbytnost výslovné žádosti o odročení jednání, již však žalovaná v projednávané věci nevznesla. Neobstojí rovněž námitka o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, neboť v řízení bylo zjištěno, že žalovaná převzala předmětný obnos a deklarovala svou připravenost jej vrátit.
Je-li žalovaná částka v dispozici žalované, není důvodu pochybovat o její pasivní věcné legitimaci, přičemž je nerozhodné, že tato částka byla míněna jako záloha na koupi pozemku ve vlastnictví matky žalované, stejně jako existence zmocnění žalované k jednání za svou matku. Přiléhavá není ani námitka promlčení vznesená v odvolacím řízení, neboť nelze akceptovat mínění žalované, že tato námitka je plně opřena o skutečnosti tvrzené žalobkyní do rozhodnutí soudu prvního stupně. Subjektivní promlčecí doba dle §107 odst. 1 obč. zák. v případě zamýšlené koupě, jež posléze není realizována, počíná běžet v okamžiku, v němž se zájemce dozví, že koupě nebude uskutečněna. Žalobkyně v tomto směru však žádná tvrzení neuváděla, a proto jimi nemůže být podpořena ani žalovanou vznesená námitka promlčení. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež se domnívá, že přípustnost dovolání je dána závislostí napadeného rozhodnutí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a otázce, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena. Na důvodnost dovolání pak usuzuje z nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud dle dovolatelky pochybil, nevytkl-li soudu prvního stupně nevyhodnocení potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti jako řádné omluvy z jednání, jež bránila jednání a rozhodování v nepřítomnosti žalované. Dovolatelka na podporu svého názoru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1182/2012, v němž obsaženou argumentaci má za aplikovatelnou i v civilním řízení a z nějž se podává, že doložení zdravotních důvodů znemožňujících účast na jednání je třeba pokládat za řádnou omluvu z jednání.
Dalším pochybením zakládajícím přípustnost dovolání je dle dovolatelky posouzení nedostatku její pasivní věcné legitimace, neboť vždy jednala pouze na základě zmocnění své matky a veškerá jednání činila jejím jménem i na její účet, pročež nemůže být v projednávaném sporu pasivně věcně legitimována. Skutečnost, že žalovaná jednala na základě plné moci, vyplývá i z potvrzení o převzetí částky, v němž je uvedeno, že žalovaná přebírá zálohu za účelem prodeje pozemků ve vlastnictví své matky. V souladu s §22 obč. zák. tedy vznikly z daného úkonu práva a povinnosti přímo matce žalované.
Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu i nesprávně posouzenou námitku promlčení, jelikož počátek subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, k němuž se oprávněný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Tento okamžik tedy nastal ve chvíli, kdy žalovaná (dle žalobkyně neoprávněná k převzetí dané částky) obdržela peněžní prostředky od žalobkyně. Vznesená námitka promlčení byla tudíž opřena o skutečnosti a důkazy, které uvedla sama žalobkyně. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku, jež by v souladu s citovaným ustanovením byla způsobilá založit přípustnost podaného dovolání, ovšem dovolatelka ve svém podání nepředestřela.
Výtka stran nesprávné aplikace §101 odst. 3 o. s. ř. zjevně přehlíží, že z uvedeného ustanovení se podává jako okolnost bránící projednání věci v nepřítomnosti účastníka především žádost o odročení (jež musí být nadto podložena důležitým důvodem). Podle ustanovení §101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Ve sporném řízení jde zásadně k tíži nedostavivšího se účastníka, že soud je oprávněn jednat v jeho nepřítomnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 803/2000). Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení ve smyslu §101 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1798/97, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1814/2010). Tedy, i pokud by na žalovanou doloženou lékařskou zprávu bylo možno pohlížet jako na omluvu, nepožádala-li žalovaná současně o odročení jednání, což není rozporováno ani v rámci jejích dovolacích námitek, nelze soudům vytýkat, shledaly-li, že v daném případě bylo možno jednat v její nepřítomnosti. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestní věci je pak zcela nepřípadný, neboť trestní řízení je podrobeno zvláštní úpravě, jež reflektuje odlišnou povahu a účel trestního řízení i postavení jeho účastníků, pojetí řady procesních institutů (včetně jednání) v civilním a trestním řízení se tudíž ubírá v zásadě nezávislou cestou.
Opodstatnění nelze přiznat ani pochybnostem dovolatelkou vysloveným k otázce její pasivní věcné legitimace. Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelných – srov. §242 odst. 3 a §241a odst. 1 o. s. ř.) žalovaná převzala spornou částku od žalobkyně v souvislosti se zamýšlenou koupí pozemku, aniž by jednala za svou matku. Soudy se blíže nezaobíraly její úlohou při dojednávání koupě, a tedy i při přebírání dané částky (tj. zda měla například vystupovat jako zprostředkovatel či jako osoba, u níž měly být peníze dočasně uschovány), zřetelně však měly za zjištěné, že žalovaná nepřijímala předmětný obnos v zastoupení osoby vlastnící objekt koupě a nejednala za předpokládanou prodávající. Zmínka odvolacího soudu o bezvýznamnosti zmocnění žalované v posuzovaném případě je pak toliko úvahou nad rámec uvedeného, jež nikterak nepopírá předestřené závěry explicitně vyslovené především v rozsudku soudu prvního stupně a akceptované soudem odvolacím. Hovoří-li dovolatelka o tom, že částku převzala na základě zmocnění své matky, z čehož dovozuje absenci vlastní pasivní věcné legitimace ve sporu, zpochybňuje tím v podstatě správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, aniž by nastiňovala právní otázku způsobilou doložit přípustnost i důvodnost podaného dovolání.
Nepřiléhavé jsou rovněž výtky proti posouzení námitky promlčení vznesené žalovanou v odvolacím řízení. Vztahuje-li dovolatelka počátek běhu subjektivní promlčecí doby k okamžiku převzetí částky od žalobkyně, čímž poněkud rozporuje svou argumentaci o tom, že byla v daném okamžiku zmocněna převzít zálohu za prodávající, opět především modifikuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, dle jejichž zjištění žalobkyně tuto částku předávala v očekávání uzavření kupní smlouvy. Bezdůvodnost obohacení ve vztahu k požadovanému obnosu pak vyšla najevo až poté, co bylo zřejmé, že účelu, k jehož naplnění byla částka vynaložena, nebude dosaženo. Dovolatelka současně argumentačně nedokládá, že by toto obohacení mělo být zřejmé již k okamžiku předání částky.
Z uvedeného je patrné, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, Nejvyšší soud tedy dovolání žalované podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D
předseda senátu