ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4259.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4259/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně TEAMONT s.r.o., IČ 26853337, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pobřežní 95/74, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalovanému R. P. , zastoupenému JUDr. Petrem Kocurem, advokátem se sídlem v Orlové – Lutyni, Osvobození 829, o zaplacení částky 1,800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 106 C 155/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2013, č. j. 8 Co 733/2013-107, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 16. 8. 2013, č. j. 106 C 155/2012-101, nepřiznal žalobkyni osvobození od placení soudních poplatků. Žalobkyně podala návrh na vydání platebního rozkazu, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 1,800.000,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku žalobkyně reagovala žádostí o osvobození od soudních poplatků. Soud ovšem neshledal, že by v daném případě byly splněny podmínky, za nichž je v souladu s §138 odst. 1 o. s. ř. možné přiznat účastníku osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně sice dle výsledků hospodaření vykazuje ztrátu, leč vlastní dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek, a zejména z výpisu účtu u Komerční banky, a.s., je patrno, že zde dochází k finančním transakcím a bývá na bankovním účtu zůstatek ve výši postačující k úhradě soudního poplatku. Žalobkyně navíc nepřerušila ani nezrušila svou podnikatelskou činnost. Nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát formou osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Na podnikatele není možné pohlížet stejným měřítkem jako na sociálně slabého občana nevlastnícího žádný majetek většího rozsahu, jehož jediným příjmem je minimální plat nebo důchod. Poměry podnikatele by odůvodňovaly osvobození či částečné osvobození od soudních poplatků pouze tehdy, dostal-li by se do tíživé finanční situace z důvodu vyšší moci či nepředvídatelných okolností nemajících původ v podnikání, což v daném případě nebylo tvrzeno. S ohledem na předestřené úvahy tedy soud návrhu na osvobození od soudních poplatků nevyhověl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 18. 9. 2013, č. j. 8 Co 733/2013-107, potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků je třeba přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, výši soudního poplatku, povaze uplatněného nároku i dalším obdobným okolnostem. Žalobkyní předložené listiny jej pak v daném případě vedly k závěru, že byť žalobkyně vykazuje ztrátu a má závazky, nabývá současně tržeb za prodej zboží a za prodej dlouhodobého majetku a materiálů. V roce 2012 činil její obrat 128,822.404,- Kč, mzdové náklady představovaly částku 307.000,- Kč a osobní 412.000,- Kč. Žalobkyně neuvádí, že by již nebyla nadále schopna vyplácet mzdy, že by byla v úpadku či na ni byl podán insolvenční návrh, a je zřejmé, že ve svém podnikání i přes vykazovanou ztrátovost pokračuje. Za daných okolností tedy lze mít za to, že soudní poplatek ve výši 90.000,- Kč žalobkyni nezatíží do té míry, aby to pro ni znamenalo odepření možnosti dovolat se svých práv u soudu. Taktéž stav dlouhodobého majetku svědčí o tom, že žalobkyně má disponibilní zdroje pro získání finančních prostředků na úhradu soudního poplatku. Na straně žalobkyně nejsou tedy splněny podmínky ve smyslu §138 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků, pročež odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, maje za to, že závěry odvolacího soudu nemohou obstát jako správné. Zdůraznila, že v současné době nemá žádný disponibilní majetek a jediným majetkem jsou pohledávky soudně vymáhané v několika řízeních. Osvobození od soudního poplatku je přitom předpokladem toho, aby mohla tyto pohledávky vymoci. V jednotlivých sporech, jejichž předmětem jsou v souhrnu plně dobytné pohledávky v celkové výši 18,900.000,- Kč, žalobkyně žádala o osvobození od soudního poplatku, prozatím neúspěšně. Pokud žalobkyně bude osvobozena v jednom z těchto sporů, bude jí umožněno vymoci alespoň jednu z pohledávek a zaplatit soudní poplatek. Dovolatelka dále zdůraznila, že její obrat v roce 2012 je vysvětlitelný tím, že překupovala pohonné hmoty, za něž jí odběratelé zaslali na účet finanční prostředky, a ona nakoupila pohonné hmoty a dodala je svým odběratelům. Nejednalo se proto o její volné disponibilní prostředky. Prodávala-li následně svůj majetek, činila tak za účelem umoření vlastních závazků po splatnosti, aniž by ji z tohoto prodeje zůstaly prostředky na úhradu soudních poplatků. Dovolatelka dále zdůraznila, že již nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost a nemá zaměstnance. Pro hodnocení jejích majetkových poměrů pak není relevantní výše obratu, jež je dána povahou prováděných obchodů, nýbrž skutečnost, že je ve ztrátě. S ohledem na uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě ovšem dovolání nelze mít za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení, neboť polemika dovolatelky s rozhodnutím odvolacího soudu se zakládá ve značné míře především na tvrzeních nastiňujících odlišné pojetí skutkového stavu oproti zjištěním odvolacího soudu, aniž by však předestírala právní otázku, jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat. Dovolací soud je přitom vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, neboť jako pouze přezkumná instance není zákonem (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) nadán k tomu, aby korigoval skutkové závěry soudů nalézacích, a činil tak odlišné závěry o skutkovém stavu. Odvolací soud přitom v daném případě shledal v souladu s tím, co bylo tvrzeno a dokládáno, že žalobkyně měla prostředky, a to i v podobě dlouhodobého hmotného majetku, postačující k zaplacení soudního poplatku, nehrozil jí úpadek a i nadále pokračovala ve své podnikatelské činnosti, z čehož dovodil, že její majetkové poměry neodůvodňují přiznání osvobození od soudního poplatku. Z jeho rozhodnutí se navíc nepodává, že by při hodnocení majetkové situace žalobkyně nezohlednil povahu finančních toků na jejím účtu, zjevně však neshledal, že by tato okolnost relativizovala správnost závěru o možnosti žalobkyně dostát své povinnosti zaplatit soudní poplatek. Poukazuje-li dovolatelka na to, že každé z jednotlivých soudních řízení, v nichž její úspěšnosti brání nezpůsobilost zaplatit soudní poplatek, by jí mělo zajistit dostatek finančních prostředků, jež ovšem bez svého osvobození nemůže získat, pak je především třeba podotknout, že s tímto argumentem přichází až v rámci dovolání, kde však zákon zapovídá tvrzení nových skutečností (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.). Nadto ani v této okolnosti nelze spatřovat důvod, pro nějž by na majetkové poměry žalobkyně bylo možno v souladu s kritérii formulovanými v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) pohlížet jako na odůvodňující osvobození od soudních poplatků, neboť možnost nabýt finanční prospěch v budoucnu sama o sobě nevypovídá o tom, zda je účastník schopen k okamžiku, k němuž ho tíží poplatková povinnost, zaplatit s ohledem na své poměry soudní poplatek.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka svou argumentací nepoukázala na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu