ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.523.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 523/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, sp. zn. 22 Co 117/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 704/2007 (žalobce Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí č. 18, proti žalovaným: 1. Ing. arch. P. S., 2. MUDr. H. P., 3. Ing. I. P., Dr.Sc., 4. MUDr. J. O., 5. Mgr. H. H., 6. T. H., 7. J. H., 8. Ing. J. H., a 9. Z. K. N., DiS., zastoupeným Mgr. Janem Arientem, advokátem, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, Milešovská 2137/12, o učení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejších účastníků řízení /na straně žalobce/: Družstva Mikšovského 972, IČ 6186 3599, se sídlem Praha 5, Mikšovského 972/7, Družstva Mikšovského 973 , IČ 6186 3149, se sídlem Praha 5, Mikšovského 973/5, Družstva Mikšovského 974, IČ 6186 2967, se sídlem Praha 5, Mikšovského 974/3 a Družstva Mikšovského 820, IČ 61 86 3602, se sídlem Praha 5, Mikšovského 820/9, zastoupených JUDr. Jiřím Ondrouškem, 110 00 Praha 1, Senovážné náměstí č. 23), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě podané u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 704/2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2011, č.j. 20 C 704/2007-159. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že žalující Hlavní město Praha je vlastníkem spoluvlastnického podílu 120/128 pozemků (v žalobě označených a identifikovaných) v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví 833 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, dále i pozemků zapsaných na listu vlastnictví 5162 v katastrálním území K., také pozemků zapsaných na listu vlastnictví 4797 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, a rovněž pozemků zapsaných na listu vlastnictví 1156 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu. Žalobci a vedlejším účastníkům řízení /na straně žalobce/ bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 34.440 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo jim také uloženo zaplatit státu na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 32.875 Kč do tří od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce a vedlejších účastníků řízení /na straně žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2012, sp. zn. 22 Co 117/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. září 2011, č.j. 20 C 704/2007-159, změněn jen tak, že „povinnost žalobce a vedlejších účastníků řízení na straně žalobce k náhradě nákladů řízení je společná a nerozdílná a lhůta ke splnění této povinnosti činí 15 dnů od právní moci rozsudku“; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, že žalobce a vedlejší účastníci řízení /na jeho straně/ jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náklady odvolacího řízení částku 32.280 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení §212 a §212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, ale podané odvolání neshledal důvodným.
Odvolací soud uváděl, že v této posuzované právní věci jde o spor ohledně určení vlastnictví k nemovitostem proti žalovaným fyzickým osobám, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí na základě dohody o jejich vydání, uzavřené Bytovým podnikem v Praze 5 (státním podnikem v likvidaci) na základě uplatněného restitučního nároku. Žalobce v řízení uplatňoval, že vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo z majetku státu do majetku obce podle zákona č. 172/1991 Sb. a že tento přechod vlastnického práva nebyl vyloučen ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., tedy tím, zda tu došlo k uplatnění nároku osobou, která je skutečně oprávněnou osobou z restitučních předpisů.
Odvolací soud v daném případě (s odkazem i na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu 28 Cdo 972/2002) vycházel z názoru, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je třeba vyložit tak, že z přechodu věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí jsou vyloučeny věci, k nimž uplatnila nárok fyzická osoba s odkazem na zvláštní předpisy (zejména zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb.), a to bez zřetele na to, zda splňovala osoba nárok uplatňující kritéria oprávněné osoby podle těchto zvláštních předpisů a zda šlo o návrh podle těchto předpisů oprávněný. Okolnosti, že nárok uplatnila (před účinností zákona č. 172/1991 Sb.) fyzická osoba, že tak učinila s odkazem na zvláštní předpisy (tedy s tvrzením, že je oprávněnou osobou podle zvláštních předpisů) a kdy se tak stalo, byly již bez dalšího zřejmé při uplatnění nároku a zákon č. 172/1991 Sb. pouze se splněním této skutečnosti spojil vyloučení přechodu věci z majetku státu do vlastnictví obce. Odvolací soud ještě dovozoval, že je opodstatněné tvrzení žalovaných, že „pokud by dnes měli ti, kdož podle zákonů č. 403/199 Sb. a č. 87/1991 Sb. uplatnili státem odnětí věcí a posléze i podle restitučních předpisů vydání věcí znovu toto uplatňovat, stala by se jím stejná křivda jako v době jejich předešlého odnětí a takové rozhodnutí by se míjelo se smyslem a účelem restitučních předpisů“.
Odvolací soud tedy odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 13. srpna 2012 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 15. října 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. května 2012 (a případně i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. září 2011) a aby věc byla vrácena těmto soudům k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo zdůrazněno, že v této právní věci byla řešena právní otázka zásadního významu, a to výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že k přechodu věcí podle tohoto zákona nedocházelo pouze v případě, pokud nárok uplatnila oprávněná osoba ve smyslu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. (o zmírnění následků některých majetkových křivd) a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích)“, nikoli tedy v případě, že jí věci byly odňaty jiným způsobem. V daném případě ovšem „v průběhu soudního řízení bylo prokázáno že předmětné pozemky v katastrálním území K. (obec P. nebyly odňaty způsobem, který upravoval zákon č. 403/1990 Sb.“.
Pokud žalovaní v řízení uváděli, že výzvy k vydání věcí podali podle zákona č. 403/1990 Sb., ale také podle zákona č. 87/1991 Sb. i podle zákona č. 229/1991 Sb. a že se Bytový podnik v Praze 5 sám „rozhodl vydat pozemky podle zákona č. 403/1990 Sb.“, uváděné tvrzení nebylo nijak podloženo, uváděl dovolatel. Podle názoru dovolatele se však právní úprava, obsažená v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., týká jen výzvy k vydání věcí nikoli dohody o vydání věcí; nedostatek výzvy k vydání věci proto nelze zhojit tím, že byla uzavřena dohoda o vydání nemovitostí a to i více nemovitostí, než byly uvedeny ve výzvě. Žalovaní si také museli být vědomi tohoto, které pozemky jim byly vyvlastněny a o jaké pozemky se v době uplatnění restitučních výzev jednal; vyvlastňovací rozhodnutí byla i uvedena v pozemkových knihách, které byly veřejně přístupné, takže k nim restituenti měli přístup.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. května 2012 (sp. zn. 22 Co 117/2012 Městského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit (nyní ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 2 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí soudu po právní stránce zásadní význam, řešilo-li právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na její vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem).
Z obsahu žádosti o vydání věci nelze zpravidla dovodit jen, že žadatel požaduje vydání jím označených pozemků a nikoli také existenci nároku oprávněné osoby; požaduje vyžádání nemovitosti, nikoli jen určení, že je oprávněnou osobou (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2014 IV. ÚS 573/03 uveřejněný pod č. 158 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 28 Cdo 176/2002 Nejvyššího soudu (na které bylo poukázáno i v rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. května 2012, sp. zn. 22 Co 117/2012 Městského soudu v Praze, proti němuž směřuje dovolání dovolatele) byl citován právní závěr z uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu, že „výklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom smyslu, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. Do vlastnictví obcí přešly (s výjimkami plynoucími z ustanovení ů 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) jen ty věci, o jejichž vydání nepožádala oprávněná osoba před 24. 5. 1991. Z použité formulace „uplatnění nároku oprávněnou osobou podle zvláštních předpisů“ nelze dovodit, že pouze oprávněný nárok mohl vyloučit přechod majetku a zda šlo o nárok oprávněný podle uvedených zvláštních předpisů. Z těchto citovaných právních závěrů odvolací soud pak ve svém rozhodnutí ze dne 3. května 2012 bez odchýlení se také vycházel.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury dovolacího soudu (přičemž k odchýlení se od těchto závěrů nebyly shledány důvody), jakož i k právním závěrům z nálezů ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž pak vycházel i dovolací soud při rozhodování v tomto dovolacím řízení, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 3. května 2012 (sp. zn. 22 Co 117/20012 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodnutí dovolacího soudu, anebo právní otázku, která by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem.
Neshledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu (použitelných tu i nyní ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu); nezbylo tedy než přikročit podle ustanovení §243b odst. 1 (srov. nyní §243f odst. 1 o. s. ř.) a podle ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu