ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.545.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 545/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovoláních dovolatelů: 1. Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov 1/1059, a 2. Městské části Praha 4, 140 00 Praha 4, Táborská 350, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, 148 00 Praha 4, Medkova 913/48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64 Co 7, 8/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16C 180/2003 (žalobce Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc., Brooklyn, Columbia Heights (USA – New York), zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, 160 00 Praha 6, Markétská 1, proti žalovaným: Hlavnímu městu Praze, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem, 110 00 Praha 1, Těšnov 1/1059, a 2. Městské části Praha 4, 140 00 Praha 4, Táborská 350, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, 148 00 Praha 4, Medkova 913/48, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se z a m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující právnické osoby, podané u soudu dne 31. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2011, č. j. 16C 180/2003-395 (ve znění doplňujícího rozhodnutí ze dne 27. 9. 2011, č. j. 16C 180/2003-454. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně (jeho výrokem I.) byla zamítnuta žaloba domáhající se určení, že žalující Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc. (USA) je jediným vlastníkem domu (na pozemku st. p. č. 500) a pozemku st. p. č. 500 (o výměře 409 m2) v katastrálním území N., zapsaných na listu vlastnictví č. 409 u Katastrálního úřadu Hlavního města Prahy (katastrálního pracoviště Praha – město). Výrokem II. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že Obec Hlavní město Praha je vlastníkem domu a pozemku parc. č. 500 v katastrálním území N., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu (katastrálního pracoviště Praha – město). Žalující bylo uloženo zaplatit žalované obci Hlavní město Praha na náhradu nákladů řízení 81.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; také bylo žalující uloženo zaplatit žalované Městské části Praha 4 69.150,- Kč na náhradu nákladů řízení do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalující i žalované Městské části Praha 4 proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64Co 7, 8/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2011, č. j. 16C 180/2003-395 (ve znění doplňujícího rozhodnutí ze dne 27. 9. 2011, č. j. 16C 180/2003-434) doplněn tak, že se určuje, že žalující Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc., je jediným vlastníkem domu a pozemku parc. č. 500 v katastrálním území N., zapsaných na listu vlastnictví č. 409 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu (katastrálního pracoviště Praha – město), a zároveň byla zamítnuta vzájemná žaloba žalovaného Hlavního města Prahy, domáhajícího se určení, že vlastníkem uvedených nemovitostí je žalované Hlavní město Praha; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným Hlavnímu městu Praze a Městské části Praha 4 bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalující na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 181.650,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalovaným Hlavnímu městu Praze a Městské části Praha 4 uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 2.760,- Kč na náhradu jím placených nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§212 a §212a občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, zatím co odvolání žalované Městské části Praha 4 důvodné není.
Odvolací soud měl za to, že v této právní věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem, neboť v katastru nemovitostí je zapsáno jako jejich vlastník žalované Hlavní město Praha a žalobce pak na základě rozhodnutí, jímž mu bylo potvrzeno nabytí dědictví ohledně těchto nemovitostí může dosáhnout toho, aby bylo duplicitně zapsáno vlastnické právo k těmto nemovitostem. Žalobce vystupoval v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2223/2003 jako dědic ze závěti, neboť v jeho prospěch bylo potvrzeno nabytí dědictví po zemřelé původní vlastnici M. K. k veškerému jejímu majetku (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2007, č. j. 34 D 2223/2003-283).
Odvolací soud dále uváděl, že pokud žalovaní spojovali přechod vlastnictví sporných nemovitostí na stát se skutečností, že původní vlastnice požádala v USA o přiznání finanční náhrady za sporné nemovitosti, odvolací soud měl za to, že v době podání žádosti o finanční náhradu (podle mezivládních dohod, vlád ČSSR a USA z roku 1982 v období 1982 – 1983, bylo třeba mít za zřeteli, že ustanovení §453 odst. 2 občanského zákoníku vymezilo podmínky pro pozbytí vlastnického práva k věci jejím opuštěním, dále že vlastník opuštěné věci není znám, což není případ této projednávané věci, neboť M. K. byla vedena jako vlastník uvedených nemovitostí až do roku 2000, kdy byla zrušena národní správa těchto nemovitostí; ostatně i z rozhodnutí Americké náhradové komise ze dne 17. 10. 1983, č. j. CZ-2-0836, vyplývá, že žadatelka M. K. uvedla jako důvod pro přiznání finanční náhrady, že její nemovitý majetek byl znárodněn či jinak vyvlastněn čs. vládou v rozhodných obdobích po opuštění Československa žadatelkou v roce 1948 (takže tu nebyl žádný odkaz na dříve platný zákon č. 1411950 Sb. (občanský zákoník ). Národní správa nad nemovitostmi (podle výměru bývalého Obvodního národního výměru v Praze 4 ze dne 8. 8. 1950) podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nemohla tu mít za následek přechod vlastnického práva na stát, i když trvala po celé období vymezené restitučními předpisy, a nemohla mít za následek bez dalšího přechod vlastnictví na stát, který za tohoto stavu nemohl být ani v dobré víře, že s nemovitostmi v národní správě nakládá jako se svým vlastnictvím (k tomu záběru dospěl i dovolací soud v obdobné právní věci v rozsudku ze dne 14. 12. 2011. 22 Cdo 4048/2009 Nejvyššího soudu).
Odvolací soud ještě posoudil na podkladě zjištění, provedených v tomto řízení, že vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, nenabyl stát ani na základě jiných skutečností, tvrzených žalovanými, t. j. kupř. chováním se státu jako vlastník. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že po dobu trvající správy nemovitostí (k jejímuž zrušení došlo až rozhodnutím Obvodního úřadu městské části Prahy 4 ze dne 21. 9. 2000, č. j. OÚ P 4-1083/50/00/OSM/OPPL) nedošlo tu ani k převzetí nemovitostí státem podle vládního nařízení č. 85/1959 Sb., (a to ani po akceptování nabídky převzetí nemovitostí státem či k žádosti národního správce) a národní správce vykonával v podstatě jen činnost související s užíváním bytů a nebytových prostor takovými uživateli ve smyslu ustanovení §493 občanského zákoníku (ve znění před 1. 1. 1992).
Odvolací soud byl proto toho názoru, že v daném případě sporné nemovitosti stát do svého vlastnictví žádným způsobem nenabyl a nedošlo tu k tomu, že by nemovitosti přešly do správy žalované městské části ke dni 7. 3. 1985, kdy došlo v USA k úmrtí M. L. (před provdáním dříve M. K.), přičemž z výsledků řízení o dědictví po uvedené zemřelé vyplývá, že nemovitosti z tohoto dědictví získala (jako závětní dědička Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc. (se sídlem v USA). Odvolací soud tedy neshledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobce nemá věcnou legitimaci k uplatnění žalobcem požadovaného určení svého vlastnictví a rozhodl o změně zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Hlavním městem Prahou podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, zatím co ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Městskou částí Prahy 4 byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Výrok odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů vychází z ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu; výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení hrazených z prostředků státu vychází z ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 64Co 7, 8/2012 Městského soudu v Praze, byl doručen žalovanému Hlavnímu městu Praze a žalované Městské části Prahy 4 a nabyl právní moci 4. 12. 2012. Dovolání tu byla podána Městskou částí Praha 4 a Hlavním městem Prahou dne 18. 1. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení účastníci řízení jako dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 11. 2012 a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolávající se Městská část Praha 4 má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu a uplatňovala, „aby dovolací soud přihlédl v daném případě k vadám řízení, jež jsou uváděny v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a v §229 odst. 3 občanského soudního řádu, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Podle názoru uvedené dovolatelky odvolací soud řešil svým rozhodnutím „právní otázku, která byla rozhodována odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně a odvolacím soudem je v této právní věci řešena v rozporu s hmotným právem“.
Podle názoru dovolávající se Městské části Praha 4: a) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení věci opuštěním ve spojení s úmrtím M. L., zemřelé dne 7. 3. 1985 (původním jménem a příjmením M. K., rozené K.); b) odvolacím soudem nebylo vyřešeno právní nástupnictví v daném případě, zejména otázka neplatnosti závěti, na základě níž nemovitosti po M. K. získala žalující Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc.; c) nebyla odvolacím soudem správně posouzena otázka zániku národní správy nemovitostí dnem úmrtí M. L. (v roce 1985) a otázka převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu.
K uvedeným vadám rozhodnutí odvolacího soudu dovolávající se Městská část Praha 4 zdůrazňovala, že rozdíl od názoru odvolacího soudu, že „v daném případě byla národní správa zavedena k majetku opuštěnému rozhodnutím ze dne 8. 8. 1950; vlastnictví k nemovitostem zanechaným M. K. na území bývalého Československa tu přešlo na stát podáním žádosti u Americké náhradové komise o finanční náhradu tohoto opuštěného majetku.“
Dále je uvedená dovolatelka (na rozdíl od názoru odvolacího soudu) toho názoru, že obsah závěti, svědčící žalobci v této právní věci, nebyl platný „když nebyl výslovně uveden majetek, který tu byl předmětem dědictví a když již předtím M. L. (dříve M. K.) přijala náhradu za znárodněný majetek, takže zřejmě ke dni úmrtí (k 7. 3. 1985) již nevlastnila nemovitosti, o něž jde v tomto řízení; po úmrtí M. L. (původně, před provdáním, M. K.) pozbylo, podle názoru dovolatelky, platnosti a účinnosti rozhodnutí o zavedení národní správy a stát se ujal výkonu vlastnických práv bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích); držbu nemovitostí vykonával stát i po smrti M. L. (M. K.) prostřednictvím tehdejšího Obvodního národního výboru v Praze 4; stát tu, podle názoru uvedené dovolatelky, při nakládání s předmětným nemovitým majetkem „vystupoval jako jedinečný svébytný vlastník, nikoli jen jako národní správce a z tohoto titulu přešlo vlastnické právo podle zákona č. 172/1991 Sb. na Hlavní město Prahu, neboť za jiných okolností by stát musel zůstat národním správcem doposud, což odporuje fakticky i právně v řízení zjištěnému stavu věci samé“. Hlavní město Praha drželo předmětné nemovitosti po celou dobu další řady let; v daném případě se jedná, podle názoru dovolatelky, o hospodaření obce spočívající v užívání věci, ale zahrnující též držbu věci a nakládání s ní.
Uvedená dovolatelka je přesvědčena, že „v daném případě se stát uchopil vlastnictví nemovitostí bez právního důvodu a nelze se tu domáhat tohoto majetku cestou určovací žaloby, ale pouze cestou uplatnění restitučních právních předpisů.“
V dovolání žalovaného Hlavního města Prahy proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 11. 2012, bylo kromě výtky, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (z důvodů uváděných obdobně jako u předchozí dovolatelky) s důrazem poukazováno na naléhavost řešení tohoto případu, když po podání dovolání žalovaným Hlavním městem Praha došlo dokonce již dne 22. 4. 2013 k převodu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16C 180/2003); žalující Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc., převedla kupní smlouvou nemovitosti na nabývající společnost TAKURAWA Invest, s. r. o., a u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu bylo zahájeno řízení o povolení vkladu uvedené kupní smlouvy ze dne 22. 4. 2013 a došlo dne 30. 4. 2013 k povolení vkladu uvedené kupní smlouvy do katastru nemovitostí (a to i přesto, že u Obvodního soudu pro Prahu 4 byl podán návrh na vydání předběžného opatření s návrhem „nenakládat s danými nemovitostmi až do rozhodnutí dovolacího soudu o těchto nemovitostech“), přičemž tomuto návrhu bylo soudem prvního stupně vyhověno. Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil dne 24. 7. 2013 předběžné opatření, jímž bylo společnosti TAKURAWA Invest uloženo, aby až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy a Městské části Prahy 4 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2012 (sp. zn. 64Co 7, 8/2012) uloženo neměnit jakýmikoli právními úkony dosavadní stav nemovitostí, jichž se uvedené dovolací řízení týká. Dovolávající se Hlavní město Praha uvádělo, že po případném vyhovění jeho dovolání podá návrh na vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení §107a občanského soudního řádu, aby bylo v tomto řízení jednáno již s uvedenou společností TAKURAWA, Invest, s. r. o.
Ve vyjádření žalující Watchtower Bible and Tract Society of New York, Inc., k dovolání Městské části Prahy 4 bylo pouze poukázáno na to, že „v obdobné právní věci bylo již rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 14. 12. 2011 (22 Cdo 4048/2009 Nejvyššího soudu) rozhodnuto, a to s právním závěrem v podstatě shodným, k němuž dospěl odvolací soud v této právní věci rozsudkem ze dne 1. 11. 2012 (sp. zn. 64Co 7, 8/2012 Městského soudu v Praze).“
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum .
Přípustnost dovolání uvedených dovolatelů v daném případě bylo tu třeba posoudit ve smyslu nyní platného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodování dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
V uvedeném smyslu tedy přípustné dovolání dovolatelů bylo třeba posoudit i z hlediska jimi uplatněných dovolacích důvodů, a to jednak z hlediska dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012) a jednak i z hlediska z uplatněného dovolacího důvodu, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
Nesprávné právní posouzení věci soudem spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 14/45/).
O vadu řízení jde tehdy, došlo-li k vadě již v průběhu nesprávného postupu soudu v řízení a nikoli až při rozhodování a měl-li nesprávný postup soudu v řízení za následek znemožnění účasti na řízení účastníku řízení (zejména dovolateli) (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) v souvislosti i s ustanoveními dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot), jmenovitě o stanovení národní správy majetku státně nespolehlivých osob na území Československé republiky.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona vztahuje na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) přešla věc na stát, a to i v případech, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal na území republiky.
Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 1. 11. 2012 (sp. zn. 64Co 7, 8/2012 Městského soudu v Praze) poukazoval i na to, že ve svém rozhodnutí vycházel i z právních závěrů konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu (zejména z rozsudku ze dne 14. 12. 2011, 22 Cdo 4048/2009 Nejvyššího soudu) i z právních závěrů usnesení Ústavního soudu ČR (zejména zaujatých v usnesení II. ÚS 265/99).
V usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 14. 8. 2001, II.ÚS 265/99 (uveřejněném pod č. usn. 29 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byl zaujat právní názor: „Ústavní soud zastává názor, že Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou USA ze dne 29. 1. 1982, o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát“.
V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2011, 22 Cdo 4048/2009, dospěl dovolací soud (v obdobné právní věci) k těmto právním závěrům: a) „Samotné převzetí náhrady, respektive podání žádosti o náhradu podle Dohody mezi vládou ČSSR a vládou USA, o vypořádání určitých majetkových nároků a finančních otázek, bez dalšího nepředstavují projev vůle směřující k opuštění nemovité věci“; b) Následkem zavedení národní správy podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. – přestože tato správa vedla k omezení užívání a disponování věcmi – nebyl přechod věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ani převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 tohoto zákona (srov. i nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 4. 1995, I.ÚS 3/94)“; c) „V případě, že na nemovitosti původního vlastníka byla zřízena národní správa, která trvala po celé období z hlediska uplatnění restitučních nároků (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), nedošlo k přechodu vlastnictví na stát a nejde tudíž o restituční věc; je tedy možné v těchto případech domáhat se ochrany vlastnického práva určovací žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu“.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury dovolacího soudu (od nichž se dovolací soud i v této právní věci neshledává nutným se odchylovat) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (které jsou pro obecné soudy závazné) nemohl dovolací soud v tomto dovolacím řízení dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 1. 11. 2012 (sp. zn. 64 Co 7, 8/2012 Městského soudu v Praze) posoudil projednávanou právní věc na základě nesprávného právního posouzení věci anebo že by odvolací řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu (použitelného tu i nyní ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání obou dovolatelů, která byla sice přípustná, ale nebyla shledána dovolacím soudem důvodnými.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem v tomto dovolacím řízení o dovolání na vyjádření k dovoláním dovolatelů použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, obsahujícímu jen odkaz na právní závěry z obdobného rozhodnutí dovolacího soudu řešícího v podstatě právní věc obdobné právní povahy.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu