ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.681.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 681/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: město Hartmanice , IČ: 255467, se sídlem Hartmanice č.p. 75, proti žalované: obec Petrovice u Sušice , IČ: 255971, se sídlem Petrovice u Sušice č.p. 53, zast. JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Randova 204/I, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 52/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2012, č. j. 10 Co 342/2012-232, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. března 2012, č. j. 6 C 52/2010-213, Okresní soud v Klatovech určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem – s podílem o velikosti jedné poloviny – pozemků parc. č. 12/2, 48/2, 59, 65/1, 67, 73/2, 80/1, 133/2, 145, 148/1, 148/2 a 119 v katastrálním území Kojšice, jakož i pozemků parc. č. 34/1, 64, 66/1, 66/2, 103/4, 123/1, 138/1, 139, 143/1 a 259 v katastrálním území Jiřičná, obec Petrovice u Sušice (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Rozsudkem ze dne 4. října 2012, č. j. 10 Co 342/2012-232, Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvoalcího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že jako výlučný vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná (s odkazem na nabytí vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Jde o lesní pozemky, jež k 31. 12. 1949 vlastnily obce Kojšice, Jiřičná a Světlá. Rozhodnutím rady Okresního národního výboru v Sušici ze dne 24. 6. 1960 byly uvedené obce zrušeny a jejich vymezené části byly administrativně přičleněny k obcím Petrovice u Sušice a Hartmanice (účastníci tohoto řízení), jež se tak staly jejich právními nástupci. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavírá, že předmětné pozemky (představující tzv. historický majetek obcí; §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), přešly podle §2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. do podílového spoluvlastnictví obou účastníků coby právních nástupců zaniklých obcí, a to rovným dílem.
Pozemky jako celek vzala v držbu žalovaná, která je převzala v červnu r. 1996 od Lesů České republiky, s.p. (jde-li o pozemky v kat. území Svojšice), resp. v říjnu 1993 (lesní pozemky v kat. území Jiřičná); podkladem pro zápis vlastnické práva do katastru nemovitostí záznamem stalo se její jednostranné prohlášení. Držba spoluvlastnického podílu patřícího žalobci zakládala se tak na právním omylu žalované, jenž – podle závěru odvolacího soudu – nelze kvalifikovat jako omyl omluvitelný. Žalované obci, jež žádala navrácení majetku, byl právní osud majetku, stejně tak jako okolnosti o právním nástupnictví zaniklých obcí bezpochyby známy. V této souvislosti odvolací soud poukázal též na skutečnost, že žalovaná již dříve vedla vůči žalobkyni obdobný spor (evidovaný u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 69/2006), v němž projevila znalost právního nástupnictví po zaniklých obcích, a již v roce 1993 iniciovala spor proti státnímu podniku Lesy České republiky (evidovaný u téhož okresního soudu pod sp. zn. 8 C 167/1993). Odvolací soud tudíž uzavírá, že objektivně posuzováno – se zřetelem ke všem okolnostem – žalovaná nemohla být v dobré víře, že je výlučnou vlastnicí pozemků, držba žalované co do podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí není oprávněná a nemohla tak vést k nabytí vlastnického práva (spoluvlastnického podílu, jenž ex lege připadl žalobci) vydržením (§130 odst. 1 a §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost zakládá na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud „komplexně“ nevyřešené. Za nesprávné pokládá dovolatelka právní posouzení, že její držba spoluvlastnického podílu patřícího žalobci nebyla oprávněná a že tedy vlastnické právo k němu nenabyla vydržením. Omyl, jehož se dopustila převzetím celých pozemků do držby, pokládá za omluvitelný. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že při posuzování omluvitelnosti omylu ztratil ze zřetele, že o předání předmětných lesních pozemků Lesy České republiky, s. p., jednaly pouze s žalovanou, nikoliv s žalobkyní a pouze s žalovanou následně sepsaly dohodu o předání pozemků coby „vkladuschopnou“ listinu pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Proti tomuto zápisu – tvrdí žalovaná – ani sama žalobkyně dříve nebrojila. Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalobce označil dovolání žalované za „procesně nepřípustné“ a „věcně zcela neodůvodněné“, pokládaje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané před 1. 1. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále je „o. s. ř.“
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241odst. 1 o. s. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 6. listopadu 2010, č. j. 6 C 52/2010-137, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil – viz usnesení odvolacího soudu ze dne 1. září 2011, č. j. 10 Co 76/2011-168), Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudu v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, a d) pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví podle §1.
Podle §2 odst. 3 zákona č. 171/1991 Sb. je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31. 12. 1949 jediná obec, přechází věc do jejího vlastnictví. Je-li právních nástupců více, přechází věc do jejich podílového spoluvlastnictví rovným dílem.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle odstavce 2 držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný výkon.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle odstavce 2 takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125). Podle odstavce 3 do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle odstavce 4 pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.
Z citovaných ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že podmínkou vydržení je držba, a to držba oprávněná, trvající po zákonem stanovenou dobu (jež je v případně nemovitosti desetiletá). Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného držitele. Přitom je nutno brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (z četné judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k uvedené problematice srov. např. rozsudek ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1067, sv. 15, nebo rozsudek ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný tamtéž pod C 1176, sv. 16). Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout; omyl musí být omluvitelný. Omluvitelným může být omyl skutkový a výjimečně i omyl právní. Právní omyl držitele založený na neznalosti či nesprávném výkladu jednoznačně formulovaného ustanovení zákona, nemůže být omluvitelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1481).
V posuzovaném případě se obě na sporu zúčastněné obce staly spoluvlastníky lesních pozemků ex lege , ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., coby právní nástupkyně zaniklých obcí, jež byly původními vlastníky tohoto historického obecního majetku (srov. shora citované ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.). Skutkové okolnosti týkající se vlastnictví původních obcí k jejich historickému majetku, jakož i okolnosti o právním nástupnictví zaniklých obcí (tedy že jejich vymezené části byly administrativně přičleněny k obcím Petrovice a Hartmanice) byly či měly být žalované známy, a to i se zřetelem k tomu, že se jako jedna z nástupnických obcí hlásila o své vlastnictví. Její případný právní omyl v otázce, zda je nástupcem jediným či nikoliv, nelze kvalifikovat jako omluvitelný. A to i s přihlédnutím k jednoznačné, pochybnosti nevzbuzující dikci cit. ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., jeho ustálenému výkladu v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jak byl proveden již v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1994, sp. zn. 7 Cdo 175/92, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6/2000, a na němž setrval i Nejvyšší soud České republiky – srov. např. rozsudek ze dne 21. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 184/2006, nebo usnesení ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1132/2006, dostupné na www.nsoud.cz). Tato rozhodovací praxe dovolacího soudu byla reflektována i právní teorií (srov. např. publikaci P. Kišš: Restituce majetku obcí, Eurolex Bohemia, Praha, 2005, 1. vydání, str. 25 a násl. ). Z citovaného ustanovení zákona jednoznačně vyplývá, že restituční zákon č. 172/1991 Sb. upřednostnil princip administrativního právního nástupnictví obce v období po datu 31. 12. 1949 (zánik obecního vlastnictví), a pro případ zániku obce, do jejíhož území pozemky patřily, přiřkl pozemky do podílového spoluvlastnictví všech právních nástupců, bez ohledu na to, zda byly z pozemků původní obce v mezidobí svěřeny do správy jednotlivých právních nástupců ty či ony (§2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se ostatně podává, že zmíněného administrativního principu právního nástupnicí obcí se v jiném řízení ke svému prospěchu vůči žalobkyni dovolávala i sama žalovaná (viz věc vedená u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 69/2006, jejímž předmětem byl požadavek žalované na určení spoluvlastnictví k lesním pozemkům v katastrálních územích Světlá u Hartmanic a Dolejší Krušec). Na správném závěru odvolacího soudu, že za daných okolností nelze omyl žalované v otázce nabytí vlastnického práva (spoluvlastnického podílu, jenž připadl ex lege žalobkyni) pokládat na omluvitelný, je bez právního významu, pokud se žalovaná bez náležitého prověření spoléhala na jednání subjektu, jemuž k lesním pozemkům ve vlastnictví státu dříve příslušelo právo hospodaření (Lesy České republiky, s. p.). I proto, že dohoda s ním uzavřená (na níž nyní žalovaná v dovolání rovněž odkazuje) nebyla ani zdánlivě titulem nabytí vlastnictví (k němuž docházelo ex lege ) a k zápisu vlastnictví zde docházelo formou záznamu (srov. §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013).
Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je rozsudek odvolacího soudu správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, jenž by jinak na jejich náhradu měl zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. června 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu