ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.724.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 724/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně D. R. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 558.836,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 51/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013, č. j. 35 Co 197/2013-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2013, č. j. 16 C 51/2012-33, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem na zaplacení částky 558.836,42 Kč s příslušenstvím. Současně ve výroku II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně dopisem ze dne 21. 3. 1991 požádal podle zákona č. 403/1990 Sb. o přiznání peněžité náhrady za odňaté nemovitosti (dům s pozemkem p. č. 95 a pozemek p. č. 409, vše v k. ú. B.) a žalobkyně žádostí ze dne 23. 3. 1992 požádala o peněžitou náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., mimo jiné též za pozemek p. č. 397/2 v k. ú. B. Obě citované žádosti byly podány ve lhůtách stanovených k uplatnění nároku na peněžitou náhradu v §19 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jimiž se nároky na peněžitou náhradu řídí (nárok na peněžitou náhradu za pozemek p. č. se řídí zákonem č. 87/1991 Sb., když nebylo prokázáno, že by tento pozemek měl v době odnětí právnímu předchůdci žalobkyně zemědělský charakter a nárok na peněžitou náhradu za ostatní nemovitosti se řídí zákonem č. 403/1990 Sb.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně s ohledem na vznesenou námitku promlčení z důvodu hospodárnosti řízení se správně přednostně zabýval případným promlčením nároku žalobkyně a dospěl k závěru, že na daný případ je třeba aplikovat čl. II. bod 1. a čl. IV. bod 1. zákona č. 115/1994 Sb., jímž byly novelizovány jak zákon č. 403/1990 Sb., tak zákon č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě je pro posouzení promlčení rozhodující shora citovaná právní úprava, která obsahuje speciální ustanovení o splatnosti nároků na finanční náhradu, jak podle zákona č. 403/1990 Sb., tak podle zákona č. 87/1991 Sb., tj. nároků, které byly žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem uplatněny v zákonem stanovených lhůtách. Vyslovil, že žalobkyně netvrdila, že by do účinnosti zákona č. 115/1994 Sb., t. j. do 8. 6. 1994, tyto nároky uplatnila v řízení před soudem, tudíž byly splatné do 8. 6. 1997. Soud prvního stupně správně dovodil, že tyto nároky se promlčují podle obecných ustanovení občanského zákoníku , tj. podle §101 o. z. ve lhůtě tří let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Jestliže byly uvedené nároky splatné dne 8. 6. 1997, mohla žalobkyně své právo u soudu uplatnit poprvé dne 9. 6. 1997 a od tohoto dne běžela tříletá promlčecí doba, která skončila dne 9. 6. 2000. Žaloba podaná žalobkyní dne 5. 4. 2012 byla podána po uplynutí promlčecí doby a vzhledem k tomu, že žalovaná se dovolala promlčení, nelze žalobkyni ve smyslu §100 odst. 1 o. z. právo přiznat.
Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že na běh promlčecí doby na zaplacení peněžité náhrady nemá vliv soudní řízení, jehož předmětem bylo vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., neboť stavení promlčecí doby podle §112 o. z. nastává pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno. Nebylo-li v řízení uplatněno právo na finanční náhradu, nemohlo žalobkyní vedené soudní řízení způsobit stavení promlčecí doby. Výše citované ustanovení zákona č. 115/1994 Sb. výslovně pamatuje na případy, kdy bylo zahájeno řízení před soudem, ovšem pouze tehdy, jestliže bylo zahájeno řízení o nárocích na finanční náhradu, a to do účinnosti tohoto zákona. O všech ostatních nárocích na finanční náhradu platí zákonem stanovená speciální úprava splatnosti. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2061/2006. Odvolací soud zaujal názor, že řízení o vydání věci nemělo žádný vliv na běh promlčecí doby podle shora uvedených zákonných ustanovení, neboť žalobkyni nic nebránilo, aby poté, co již v roce 1995 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 4. 1995, č. j. 16 Co 577/94-150, svůj nárok na finanční náhradu uplatnila v řízení před soudem.
Dále vyslovil, že podle ustálené judikatury je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy jen v těch případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. Odvolací soud dovodil, že okolnosti, jež tvrdí žalobkyně, zjevně nemohou být takového charakteru, aby uplatněná námitka promlčení byla posouzena v rozporu s dobrými mravy.
Doplnil, že nárok na finanční náhradu za pozemek p. č. 397/2 žalobkyně sice uplatnila podle zákona č. 87/1991 Sb., avšak žádné restituční řízení podle zákona č. 87/1991 Sb. před soudem ani nevedla, takže ohledně náhrady za tento pozemek její argumentace jiným řízením před soudem postrádá reálný základ. Vyslovil závěr, že ani řízení vedené před Pozemkovým úřadem nemohlo mít vliv na běh promlčecí doby s tím, že toto řízení skončilo rozhodnutím, jímž nebyl shledán důvodným nárok podle zákona o půdě. Uzavřel, že ani z hlediska zákona o půdě nemohlo tudíž toto rozhodnutí mít žádný vliv na finanční náhradu. Podle odvolacího soudu je proto třeba rozhodnutí soudu prvního stupně považovat za správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu rozsahu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. pro rozhodnutí významná otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena a vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. V dovolání rekapitulovala dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem. Dovolatelka nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že nárok na reálné plnění, tedy vydání nemovitostí na straně jedné a nárok na finanční plnění jsou nároky zcela nezávislými. Podle dovolatelky se jedná o nárok jediný, který je možno uspokojit dvěma způsoby, když právo volby má věřitel.
Dále dovozovala, že další právní otázkou, kterou bylo nutno vyřešit, byla otázka změny judikatury rozhodné pro posuzovaný případ. V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 s tím, že restituční zákonodárství představuje lex specialis ve vztahu k obecné úpravě obsažené v občanském zákoníku. Podle dovolatelky lze proto získat nemovitosti, které přešly na stát v období od 1948-1989 pouze tehdy, pokud oprávněné osobě svědčí právní titul podle některého z restitučních zákonů a naopak nelze použít obecných prostředků k ochraně vlastnického práva.
Poukazovala na skutečnost, že v roce 2001 vycházela z tehdejšího stavu judikatury Ústavního soudu s odůvodněním, že původní soudní spor vedený podle restitučních předpisů a navazující soudní spor vedený podle obecné úpravy ochrany vlastnického práva obsahově tvoří nedílný celek vedoucí k obnovení majetkových práv, kterých byla rodina žalobkyně protiprávním způsobem v rozhodném období zbavena. Dovozovala, že celý proces restitučního usilování soudní cestou směřující k naturální restituci skončil až ke dni 4. 12. 2009, tj. ke dni, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o dovolání . Konstatovala, že v dostatečné časové souvislosti žalobkyně uplatnila žalobou právo na zaplacení finanční náhrady, když její postavení oprávněné osoby bylo nesporné, avšak pro nemožnost vydání jí náleželo právo na finanční náhradu, ke které byla Česká republika řádně a včas vyzvána otcem žalobkyně začátkem roku 1991. Skutečnost, že v průběhu druhého soudního řízení, tj. v řízení podle obecných předpisů na ochranu vlastnického práva, došlo ke změně judikatury, nemohla mít vliv na právní postavení žalobkyně ohledně jejich nároků. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelem označené právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. §237 o. s. ř.).
Uvedenou problematikou se zabýval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2006 sp.zn. 28 Cdo 2061/2006, v němž vycházel ze závěrů dřívější rozhodovací praxe. V tomto směru uváděl: „V rozhodnutí uveřejněném pod č. 43/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že „právo na finanční náhradu podle ustanovení §13 odst. 2 (ve spojení s §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, je třeba uplatnit ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozhodnutí o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jestliže právní moc rozhodnutí nastala po 1. 4. 1991 (§20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.); lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného orgánu státní správy je lhůtou hmotněprávní a prekluzívní. “ Stejně tak poukazoval na závěry obsažené v v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 9. 2004, IV. ÚS 628/03 (uveřejněném pod č. 128 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), podle nichž bylo ke lhůtě pro uplatnění nároku na finanční náhradu podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo, že jde o lhůtu prekluzívní. V odůvodnění tohoto nálezu bylo i uváděno, že „Ústavní sud ČR chápe zklamání stěžovatelů nad tím, že se jim, respektive jejich právnímu předchůdci, nedostalo žádné náhrady za nezákonnou perzekuci, ale nemůže svým rozhodnutím reparovat tu skutečnost, že nárok byl uplatněn opožděně“.
Dovolací soud za této situace shledává, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, jež by měla na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu