ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.807.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 807/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, a o dovolání dovolatelů: a) Ing. E. P. , b) S. P. , c) B. J., a d) J. K. , zastoupených Mgr. Renátou Wachtlovou, advokátkou, 268 01 Hořovice, Pražská 904, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 28 Co 214/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 175/2003 (žalobců: a) Ing. E. P., b) S. P., c) B. J., a d) J. K., zastoupených Mgr. Renátou Wachtlovou, advokátkou, 268 01 Hořovice, Pražská 904, a dalších účastníků řízení: 1) MUDr. O. P. , 2 ) K. Z., 3) M. Z. , 4) J. P. , 5) K. P. , 6 ) K. P. , a 7 ) MUDr. H. Z. , zastoupených (u 1. až 7.) JUDr. Janem Luhanem, advokátem, 289 22 Lysá nad Labem, Masarykova 1250/50, 8) České republiky – Státního pozemkového úřadu , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 9) Lesů České republiky, s. p., Hradec Králové, Přemyslova 1106, zastoupených JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, 120 00 Praha 2, Trojanova 12, o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalované s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání dovolatelů se zamítají .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 29. 8. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 5. 2011, č. j. 6 C 175/2003-232. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobci Ing. E. P., S. P., B. J. a J. K. jsou spoluvlastníky nemovitostí (konkrétně identifikovaných údaji z pozemkového katastru a z evidence nemovitostí) v katastrálních územích V., L., H., V. a P., a to každý z uvedených žalobců z jedné ideální čtvrtiny. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo určeno, že účastníce řízení MUDr. O. P., K. Z., M. Z., J. P., K. P. a MUDr. H. Z. nejsou spoluvlastníky nemovitostí uvedených v předchozím výroku (označeném I.) téhož rozsudku soudu prvního stupně. Bylo také vysloveno rozsudkem soudu prvního stupně, že tímto rozsudkem v uvedeném rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Beroun ze dne 31. 3. 2003, č. j. 107/2003/5103 – Ba, 1890/90- Ká. O nákladech soudního řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
O odvoláních účastníků řízení MUDr. O. P., K. Z., M. Z., J. P., K. P., K. P. a MUDr. H. Z. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. 28 Co 214/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu bylo výrokem označeným I. odmítnuto dovolání účastnice řízení M. Z. (tedy v době rozhodování odvolacího soudu ještě nezletilé) jako opožděně podané. Dalším výrokem rozsudku (označeným II.) odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 5. 2011, č. j. 6 C 175/2003-232, změněn tak, že se zamítá žaloba žalobců, kterou se domáhali vydání rozhodnutí, že jen oni jsou spoluvlastníky jimi uváděných pozemků (respektive částí pozemků) v katastrálních územích V., L., H., V., B. a P. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobci jsou povinni nahradit účastníkům řízení MUDr. O. P. MUDr. H. Z. tyto náklady ve výši 5.025,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobci a účastníky řízení K. Z., M. Z., J. P., K. P., K. P., Pozemkovým fondem ČR a Lesy ČR bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobci jsou povinni nahradit účastnicím řízení MUDr. O. P. a MUDr. H. Z. tyto náklady ve výši 10.647,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; ve vztahu mezi žalobci a účastníky řízení K. Z., M. Z., J. P., K. P., K. P., Pozemkovým fondem ČR a Lesy ČR bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu a neshledal odvolání důvodným.
Odvolací soud uváděl, že v této právní věci žalobci napadli žalobou podle ustanovení části páté občanského soudního řádu rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Berouně ze dne 31. 3. 2003, č. j. 107/2003/5103-Ba, 1890/90-Va, vydané podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), kterým bylo obnoveno vlastnické právo ve prospěch E. P., MUDr. A. Z., MUDr. O. P., MUDr. H. Z., M. P., B. J. a J. K. k nemovitostem v katastrálních územích V., H., L., V., B. a P.. Žalobci ve své žalobě navrhovali, aby bylo soudem rozhodnuto tak, že vlastníky v žalobě uvedených nemovitostí jsou pouze žalobci a nikoliv též MUDr. A. Z., MUDr. O. P. a MUDr. H. Z.
V průběhu soudního řízení, uváděl odvolací dosud, zemřela původní žalobkyně M. P. (dne 5. 5. 2009) a jejími právními nástupci se staly žalobkyně B. J. a J. K.; dále dne 29. 7. 2008 zemřel účastník řízení MUDr. A. Z. a jeho právními nástupci se stali jednak dosavadní účastnice řízení MUDr. O. P. a dále nově K. Z., M. Z., J. P., K. P. a K. P.; o procesním nástupnictví zemřelé M. P. a zemřelého MUDr. A. Z. bylo rozhodnuto (ve smyslu §107 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 1. 2011, č. j. 6 C 175/2003-194.
Odvolací soud dále uváděl, že vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byl V. P., jemuž bylo vlastnické právo k nemovitostem odňato postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. a tento způsob odnětí nemovitostí zakládá restituční důvod pro vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. V. P. zemřel v roce 1964 a ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (k 24. 6. 1991) z jeho právních nástupců žili MUDr. J. Z., E. P. a Z. P.; tito jmenovaní byli oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; tyto osoby mohly v zákonné lhůtě do 31. 1. 1993 uplatnit restituční nárok na vydání zemědělských nemovitostí, původně náležejících původnímu vlastníku V. P.
K otázce, zda nárok na vydání předmětných nemovitostí byl včas u pozemkového úřadu uplatněn, ve lhůtě uvedené v §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., dospěl odvolací soud na základě zjištění učiněných v tomto řízení k závěru (odlišnému od názoru soudu prvního stupně), že o navrácení nemovitostí po původním vlastníkovi V. P. došlo nejen ze strany žalobců, ale i ze strany MUDr. J. Z., právní předchůdkyně účastníků řízení MUDr. O. P., K. Z., M. Z., J. P., K. P. a MUDr. H. Z., a to podáním ze dne 14. 8. 1992, které „se dostalo do dispoziční sféry Pozemkového úřadu v Berouně v zákonné lhůtě“.
Odvolací soud proto podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 5. 2011, č. j. 6 C 175/2003-232 Okresního soudu v Berouně, tak, že žalobu žalobců, již se domáhali určení, že jsou jen oni spoluvlastníky nemovitostí, o něž šlo v tomto řízení, zamítl. Odvolací soud dodával, že „při zamítnutí žaloby ve smyslu ustanovení §201 občanského soudního řádu platí, že tu zůstává nedotčeno žalobou žalobců napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Beroun ze dne 31. 3. 2013, č. j. 110/2003/5103-Ba-1890/90-Vá, které bylo shledáno odvolacím soudem v souladu se zákonem“.
Pokud šlo o výrok (označený I.) rozsudku odvolacího soudu o odmítnutí dovolání dovolatelky M. Z. (která byla v době své nezletilosti v řízení zastoupena svou matkou MUDr. H. Z.) pro opožděnost, odvolací soud k němu přistoupil, když tu rozsudek soudu prvního stupně byl doručen MUDr. H. Z. dne 31. 5. 2011 a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno až 21. 7. 2011, tedy po uplynutí lhůty 15 dnů, uvedené v §204 odst. 1 občanského soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodl svým rozsudkem i o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to podle ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 ve vztahu i k §151 odst. 1 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 ve vztahu i k §151 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 6. 9. 2012 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupně 31. 10. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2012 (sp. zn. 28 Co 214/2012 Krajského soudu v Praze) ve všech výrokových částech a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, dále že rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé poukazovali především na to, že v řízení nebylo konkrétně prokázáno, že by byl Pozemkovému úřadu v Berouně doručen a úřadem převzat dopis ze dne 14. 8. 1992, vyhotovený údajně JUDr. Karlem Literou, zástupcem MUDr. J. Z., a údajně poslaný uvedenému úřadu „na vědomí“. Dovolatelé poukazovali zejména na to, že vedoucí Pozemkového úřadu Beroun Ing. J. P., CSc., v řízení vypověděl, že žádné písemné uplatnění nároku ze strany MUDr. J. Z. neobdržel; není tedy patrné, jak soudy obou stupňů v této právní věci dospěly k závěru, že žalobci uváděné číslo 7275 z podací knihy Pozemkového úřadu Beroun má něco společného s uvedeným dopisem ze dne 14. 8. 1992, kromě toho, že se tu jedná jen o časovou souvislost. Dovolatelé poukazovali na to, že sami předložili soudu dopis (ze dne 10. 11. 1992) JUDr. Vosáhla, právního zástupce právních nástupců MUDr. J. Z., ve kterém JUDr. Vosáhlo uvedl, že nárok MUDr. J. Z. u pozemkového úřadu uplatněn nebyl. Dovolatelé mají rovněž za to, že odvolacím soudem uváděný dopis JUDr. Karla Litery ze dne 14. 8. 1992 v žádném případě neodpovídal tehdy platnému ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. (správnímu řádu), v němž bylo stanoveno, že „z podání správnímu orgánu musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje“. Dovolatelé mají proto za to, že co do uplatnění restitučního nároku ve smyslu §9 zákona č. 229/1991 Sb. „dědicové po MUDr. J. Z. podmínky uplatnění nároky na vydání nemovitostí podle zákona o půdě nesplňují“.
Dovolatelé měli rovněž za to (jak to uplatnili v doplnění svého dovolání, podaném 28. 11. 2012), že se soudy v tomto řízení vůbec nezabývaly tím, zda jejich žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Berouně ze dne 31. 3. 2003 není správním aktem nicotným, když totiž tímto rozhodnutím jsou vydávány i pozemky ve vlastnictví fyzických osob, které podle zákona č. 229/1991 Sb. vydat nelze (s výjimkou postupu podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). To se týká podle zjištění Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrálního pracoviště Beroun) pozemků parc. č. 286 a parc. č. 603/12 v katastrálním území V. a jejich vlastníka J. M., dále pozemků parc. č. 282 a parc. č. 603/7 v katastrálním území V. a jejich vlastníků manželů Š., také pozemků parc. č. 285 a parc. č. 603/11 v katastrálním území V. a jejich vlastnice V. B., také i pozemků parc. č. 284 a parc. č. 603/9 v katastrálním území V. a jejich vlastníků manželů N., dále i pozemků parc. č. 283 a parc. č. 603/8 v katastrálním území V. a jejich vlastníka Z. P., jakož i pozemků parc. č. 362, 603/4, 603/14, 603/15 a 603/16 v katastrálním území V. a jejich vlastníků V. a L. K., a rovněž se to týká pozemku parc. č. 57 v katastrálním území V., na němž stojí dům, který byl vydán žalobcům na základě rozhodnutí Okresního úřadu Beroun, pozemkový úřad, ze dne 1. 7. 1999, č. j. OPÚ 1890/90-LČR Víž Běš/Tá.
Ve vyjádření účastnic řízení MUDr. O. P. a MUDr. H. Z. k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být zamítnuto jako nedůvodné, když rozsudek odvolacího soudu, který je tímto dovoláním napaden, je věcně správný.
Soudy obou stupňů učinily shodná skutková zjištění, že dopis JUDr. Karla Litery ze dne 14. 8. 1992, obsahující výzvu k vydání nemovitostí byl v srpnu 1992 doručen Okresnímu úřadu Beroun – pozemkovému úřadu; i sami žalobci, respektive jejich právní předchůdci uznávali, že Dr. Litera byl zmocněn k uplatnění restitučního nároku nejen za žalobce, nýbrž i za MUDr. J. Z. a že dopis Dr. Litery se do dispozice Pozemkového úřadu v Berouně v srpnu 1992 skutečně dostal. Písemné podání Dr. Litery ze dne 14. 8. 1992, je třeba považovat za řádné uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí; k tomuto závěru dospěl i Krajský soud v Praze v rozhodnutích ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. 45 Ca 60/2001 a 45 Ca 57/2001, jimiž byl vázán Pozemkový úřad Beroun ve svém rozhodnutí ze dne 31. 3. 2003, č. j. 107/2003/5103-Ba, 1890/90-Vá. Pokud žalobci v doplnění svého dovolání uplatňovali další dovolací důvody, je toto uplatnění možné pouze po dobu trvání lhůty k dovolání; jde o důvody, které mohly být uplatněny v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím. Tvrzení žalobců, že rozhodnutí Pozemkového úřadu v této záležitosti v roce 2003 byly pojaty také některé pozemky, které vůbec neměly být vydány jako patřící soukromým osobám, není žalobci nijak dokládáno, a z toho co dovolatelé v doplnění svého dovolání uvádějí, nelze dovozovat nicotnost již uvedeného správního rozhodnutí ze dne 31. 3. 2003. Paradoxní je, že se takto dovolatelé domáhají zrušení rozhodnutí správního orgánu, které bylo učiněno převážně na jejich žádost a v jejich prospěch.
Ve vyjádření účastníků řízení Lesů České republiky a Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelů bylo pouze uvedeno, že rozhodnutí o dovolání je jimi ponecháváno na úvaze dovolacího soudu.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. §243c odst. 1 o.sř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované/žalobkyně s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum .
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2012 (28 Co 214/2012 Krajského soudu v Praze) bylo tu třeba posoudit (ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícího nyní, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé ve svém přípustném dovolání uplatňovali jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2012), že rozhodnutí odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu v již uvedeném znění) a že dovoláním napadené rozhodnutí soudu tu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu v již uvedeném znění).
O vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projevil už v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování), a to zejména tehdy, jestliže nesprávný postup soudu měl za následek odnětí možností účastníku řízení (zejména dovolateli) jednat před soudem (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 Sb. a č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nesprávné právní posouzení věci soudem spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím uplatněný právní předpis nesprávně vyloží (/srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).
Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady i omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 87/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K návrhu (žalobě) podle ustanovení §244 a §246 odst. 1 občanského soudního řádu je oprávněn v řízení o věcech, o nichž už bylo rozhodnuto jiným orgánem, ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena nebo zamítnuta.
Účastníky řízení jsou tu (podle ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu) žalobci a i, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem.
Podle ustanovení §250d odst. 1 občanského soudního řádu nohou účastníci řízení uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc.
Podle ustanovení §250f odst. 1 občanského soudního řádu soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem padlo páté části občanského soudního řádu.
V řízení podle páté části občanského soudního řádu nahrazuje soudem vydané rozhodnutí rozhodnutí správního orgánu, v rozsahu, v jakém je správní rozhodnutí dotčeno rozhodnutím soudu (§2509g odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §241a odst. 4 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2012) nebylo možné v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (nyní viz §241a odst. 6 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §241a občanského soudního řádu v dovolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právo na vydání věci se – jde-li o nemovitosti – realizuje v soudním řízení, ve kterém není uplatňován nárok podle zvláštního (restitučního) předpisu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu přípustné dovolání dovolatelů bylo i dovoláním důvodným. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2012 tu posuzovalo žalobu oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), směřující k projednání věci (restitučního nároku podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 229/1991 Sb.), o níž již rozhodl správní orgán ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb.); v tomto soudním řízení podle páté části občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.) byla respektována ustanovení občanského soudního řádu o žalobě podle §246 a §247 o. s. ř., o účastnících řízení (§250a o. s. ř.) a o projednání žaloby (srov. zejména §250d a §250f občanského soudního řádu). Dovolací soud neshledal, že by v tomto řízení došlo k vadám řízení, jimiž by zejména byla účastníkům řízení odňata možnost jednat před soudem a že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, jež by v podstatné části nemělo oporu v dokazování (zejména pokládáním za zjištěno něco, co by ve spise vůbec nebylo) a že by odvolací soud, vycházející zejména z ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., projednal věc podle nesprávného právního předpisu anebo s nesprávným vyložením si jím aplikovaných ustanovení právních předpisů v rozporu s judikaturou soudů uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle dříve platného ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (uplatňovaného tu ve smyslu nyní platného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) uplatňovaných k zamítnutí dovolání dovolatelů zejména bez akceptování dovolateli uplatňovaných nových skutečností a důkazů uváděných v dodatečném doplňku dovolání) jako dovolání, které sice bylo přípustné, ale nebylo shledáno důvodným, a to u dovolání všech dovolatelů.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených dvěma účastnicemi řízení na vyjádření k dovolání žalobců použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšným účastníkům řízení a náhradu těchto vynaložených nákladů nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel zejména k povaze projednávané právní věci, jakož i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, uplatňujícímu převážně to, co již bylo ze strany těchto účastnic řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu