ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1023.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1023/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti žalovanému L. J. , zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, o žalobě žalovaného na obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 291/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 6 Cmo 230/2011-374, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové uložil směnečným platebním rozkazem ze dne 20. července 2004, č. j. Sm 517/2000-35, žalovanému, aby zaplatil žalobkyni směnečný peníz ve výši 1.436.610,90 Kč s 6% úrokem od 11. prosince 1997 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4.789,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 67.972,- Kč.
Rozsudkem ze dne 3. ledna 2007, č. j. 39 Cm 213/2004-229, soud prvního stupně rozhodl o námitkách žalovaného proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech námitkového řízení částku 193.703,75 Kč (výrok II.). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2007, č. j. 6 Cmo 147/2007-269, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu nabyl spolu s jím potvrzeným rozsudkem soudu prvního stupně (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 29. října 2007.
Žalobu na obnovu řízení, podanou dne 30. června 2010, soud prvního stupně usnesením ze dne 5. května 2011, č. j. 39 Cm 291/2010-355, zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením potvrdil zamítavé usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §233 odst. 1 a §235e odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žaloba na obnovu řízení byla v posuzovaném případě podána po uplynutí subjektivní zákonné lhůty v délce tří měsíců, běžící od okamžiku kdy se žalovaný o důvodu obnovy dozvěděl, nebo kdy jej mohl uplatnit.
Za opodstatněné přitom neměl výhrady žalovaného, podle nichž byla žaloba podána v zákonné tříměsíční lhůtě, když o možnosti podat žalobu na obnovu řízení se žalovaný dozvěděl až ze „zprávy občanského spolku Sdružení poškozených justicí ČR“ ze dne 1. února 2010 (dále jen „zpráva sdružení“). Potud odvolací soud zdůraznil, že „o této možnosti žalovaný věděl nebo se s ní mohl seznámit v zákoně upravujícím průběh občanského soudního řízení“, přičemž zmiňovaná zpráva nepochybně není „tou právní skutečností, jež by zakládala počátek běhu tříměsíční subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení“.
Za tohoto stavu, pokračoval odvolací soud, postupoval soud prvního stupně správně, jestliže žalobu pro opožděnost zamítl, aniž by se zabýval „dále žalobní argumentací týkající se věcné stránky žaloby na obnovu řízení“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že nepodal žalobu na obnovu řízení včas. „Důvodem“ obnovy řízení, o němž „hovoří“ ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř., byla podle dovolatele v posuzovaném případě právě zpráva sdružení, o níž se dozvěděl až dne 21. dubna 2010. Jelikož žaloba na obnovu řízení byla podána dne 30. června 2010, žalovaný „splnil zákonné požadavky“ uvedené v ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, mohlo být ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledává.
Výklad právní otázky, v jaké (subjektivní) lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, nevzbuzuje v soudní praxi ani v právní teorii (k tomu srov. v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 30. října 2013, sp. zn. 21 Cdo 3305/2012, v právní teorii pak např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1833) žádné pochybnosti, přičemž soudy nižších stupňů v souladu se zákonem dovodily, že tato lhůta činí – jak zcela nepochybně vyplývá z ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř. – tři měsíce od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy [u důvodu uvedeného v §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit [u důvodu uvedeného v §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
O tom, že důvodem obnovy (tj. důvodem, pro který lze podat žalobu na obnovu řízení), o němž „hovoří“ ustanovení §233 odst. 1 o. s. ř., není okolnost, kdy se účastník řízení dozvěděl o možnosti takový opravný prostředek podat, nýbrž důvody taxativně vymezené ustanovením §228 odst. 1 o. s. ř., rovněž pochyb není; potud jde o úsudek triviální, vycházející z jasného znění zákona, jenž dodatečný výklad nevyžaduje (v této souvislosti srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 431/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu