ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.114.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 114/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Domia art s. r. o. , se sídlem ve Vranovicích, Hlavní 509, PSČ 691 25, identifikační číslo osoby 25506684, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, PSČ 602 00, proti žalovanému JUDr. Martinu Pavelkovi , advokátu, se sídlem v Brně, Kalvodova 88/1, PSČ 602 00, jako správci konkursní podstaty úpadce AK - 2001, s. r. o., identifikační číslo osoby 25546511, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 78/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního osudu v Olomouci ze dne 14. září 2011, č. j. 6 Cmo 6/2011-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 34 Cm 78/2007-149, určil Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“), že žalobce (Domia art s. r. o.) má za úpadcem (AK - 2001, s. r. o.) pohledávku na jistině ve výši 159.341,- Kč (bod I. výroku). V části, ve které se žalobce domáhal určení, že má za úpadcem pohledávku ve výši 1.623,72 Kč na úrocích z prodlení, konkursní soud žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když rozsudek ze dne 29. července 2009, č. j. 34 Cm 78/2007-104, jímž konkursní soud (mimo jiné) zamítl žalobu o určení pohledávky na jistině ve výši 159.341,- Kč a na úrocích z prodlení ve výši 1.623,72 Kč pro předčasnost, zrušil v tomto rozsahu k odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. dubna 2010, č. j. 6 Cmo 124/2009-118.
K odvolání žalovaného (proti bodu I. výroku rozsudku konkursního soudu) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. září 2011, č. j. 6 Cmo 6/2011-175, potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně do všech výroků) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení následujících otázek:
1/ Zda v případě, kdy vznikne bezdůvodné obohacení v podobě hmotně zachytitelného výsledku činnosti, je povinností toho, kdo se bezdůvodně obohatil, vydat bezdůvodné obohacení ve formě hmotně zachytitelného výsledku činnosti nebo je povinen vydat peněžitou náhradu?
2/ Zda v případě, že správce konkursní podstaty popře pohledávku konkursního věřitele výslovně pouze co do nároku, je či není možné zkoumat i výši přihlášené pohledávky?
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 o konkursu a vyrovnání - dále též jen „ZKV“ (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě III. výroku o nákladech řízení a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě I. výroku o věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu potud nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Odpověď na první z dovolatelem položených otázek je triviální a plyne přímo z dikce ustanovení §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, s nímž je napadené rozhodnutí v souladu.
Odpověď na druhou z dovolatelem položených otázek podal Nejvyšší soud již pod bodem XXXI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 52/1998“) a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 76/2002“) a dále ji rozvedl v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1206/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 54 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněném pod číslem 81/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2012“).
S označenými rozhodnutími je napadené rozhodnutí (jež z nich výslovně vychází) v souladu. Dovolací argumentace naopak závěry obsažené v R 52/1998 a v R 76/2002 dezinterpretuje. Ke slovnímu spojení „popírá zcela, popírá nárok“ (srov. zejména též důvody R 81/2012).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o §25a odst. 1 ZKV, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobce (jenž měl procesní úspěch) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu