ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1194.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1194/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v právní věci navrhovatelky Z. M. , zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, Nad Primaskou 138/8, PSČ 100 00, za účasti Podkrušnohorského bytového družstva , se sídlem v Teplicích, Duchcovská 412/88c, PSČ 415 03, identifikační číslo osoby 25027981, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem, se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, PSČ 415 01, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 Cm 51/2008, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2013, č. j. 14 Cmo 94/2012-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 25. října 2011, č. j. 71 Cm 51/2008-136, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů Podkrušnohorského bytového družstva blíže specifikovaného ve výroku tohoto rozhodnutí (první část výroku), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhá část výroku).
Navrhovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání uvádí toliko následující: „Dovolání je přípustné proti shora uvedenému usnesení na základě ust. §237 o. s. ř., tedy z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále z důvodu, že je právní otázka ústavním soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (pro podrobnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žádost dovolatelky, podle níž „je právní otázka ústavním soudem rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. opět usnesení sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 80/2013“).
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné dovolací tvrzení, podle něhož dovoláním napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. opět R 80/2013).
Požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostála.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. května 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu