ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1598.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1598/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem, se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, PSČ 386 01, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem, se sídlem v Blatné, tř. J. P. Koubka 81, PSČ 388 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 62/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011, č. j. 9 Cmo 353/2010-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.019,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 15. července 2009, č. j. 48 Cm 62/2008-80, jímž Krajský soud v Plzni ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. května 2008, č. j. 62 Sm 119/2008-9, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 400.000,- Kč s 6% úrokem od 2. října 2006 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.333,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na ustanovení §175 odst. 1 a §205 (správně zřejmě §205a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. §28 odst. 2 (ve spojení s §78 odst. 1), §48, §53 odst. 1 a §75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovanému se správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že:
1) Neshledal důvody pro provedení revizního znaleckého posudku (navrženého žalovaným v průběhu odvolacího řízení) ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na směnce, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (šlo o směnku vlastní, jíž měl vystavit žalovaný v K. dne 10. srpna 2006 na řad společnosti EXE LOGISTICS CZ s. r. o., znějící na směnečný peníz 400.000,- Kč, splatnou 1. října 2006 a indosovanou na žalobce dne 14. října 2006 – dále jen „sporná směnka“), a to jednak z důvodů „věcných“, maje závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní z oboru písmoznalectví Mgr. Ninou Trojanovou za dostatečné pro posouzení (ne)důvodnosti vznesené námitky „zfalšování podpisu žalovaného“, jednak z důvodů procesních „daných zásadami koncentrace směnečného řízení a neúplné apelace platné i pro dané odvolací řízení“.
2) Žalovaný je jako výstavce vlastní směnky přímým směnečným dlužníkem, nepředložení směnky k placení proto není spojeno se ztrátou směnečných nároků vůči němu.
3) Na platnost směnky nemůže mít vliv okolnost, zda se žalovaný v okamžiku jejího podpisu skutečně zdržoval v místě uvedeném na směnce jako místo jejího vystavení; pro závěr o platnosti vlastní směnky je určující pouze to, zda jsou na ní uvedeny všechny obsahové náležitosti vymezené v ustanovení čl. I. §75 směnečného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaného jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnout.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel co do dovolacích důvodů poukazuje (jen) na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., polemikou se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky, podle níž žalovaný spornou směnku nepodepsal, ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Přitom dovolatel brojí proti hodnocení důkazu znaleckým posudkem znalkyně Mgr. Niny Trojanové, jak jej provedly soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bezvýznamné i námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl žalovaným navržený důkaz revizním znaleckým posudkem) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (odvolací soud se ostatně s důvody, pro které tento důkaz nebyl proveden, v odůvodnění svého rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal, když vysvětlil, proč má závěry znaleckého posudku zpracovaného znalkyní Mgr. Ninou Trojanovou za přesvědčivé a postačující pro rozhodnutí dané věci bez toho, aby je bylo nutné podrobit reviznímu znaleckému zkoumání). K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady, podle níž se soudy nižších stupňů nezabývaly námitkou žalovaného, že „neexistovala směnečná dohoda“ s původním majitelem směnky. Je tomu tak již proto, že žalovaný námitku neexistence kauzy (tj. tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena) ve včasných námitkách neuplatnil a soudy nižších stupňů tak k ní – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že z obsahového hlediska námitku neexistence kauzy zjevně nevystihuje ani (v námitkách uplatněné) tvrzení, že žalovaný původnímu majiteli směnky „nikdy žádnou finanční částku nedlužil a ani dnes nedluží“. Není totiž pochyb o tom, že bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka nemusí být jen „existence“ jiného peněžitého závazku směnečného dlužníka vůči prvnímu majiteli směnky (srov. v této souvislosti např. závěry, jež Nejvyšší soud formuloval ohledně možnosti zajistit směnkou splnění pohledávky za třetí osobou v rozsudcích ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. května 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 2. dubna 2012), která podle ustanovení §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 533.414,74 Kč – viz §8 odst. 1 advokátního tarifu) částku 10.460,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.259,60 Kč tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 13.019,60 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. května 2014
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu