ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1632.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 1632/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci společnosti F-Osset, a. s. , se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26239728, zastoupené JUDr. Milanem Švejdou, Ph. D., advokátem, se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, PSČ 602 00, o přenesení místní příslušnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. B 19357/MSPH, o dovolání společnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2013, č. j. 8 Cmo 238/2013-RD 39/3, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení ze dne 7. května 2013, č. j. B 3548-RD24/KSBR, Fj 111235/2012, kterým Krajský soud v Brně přenesl svou místní příslušnost na Městský soud v Praze (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Společnost podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka označila rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezila rozsah, v němž je napadá, popsala důvody dovolání a formulovala dovolací návrh, k předpokladům přípustnosti dovolání se však v dovolání nijak nevyjádřila.
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“ (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (v podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013.).
Jiný výklad by vedl k zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostála.
Nad rámec výše uvedeného a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že místo, kde má společnost hlavní majetek a kde fakticky provozuje své podnikatelské aktivity, není pro posouzení místní příslušnosti soudů v řízení ve věcech obchodního rejstříku rozhodné. Uvedený závěr vyplývá z §200a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §85 odst. 3 o. s. ř., podle kterých je k řízení ve věcech obchodního rejstříku příslušný soud, v jehož obvodu je okresní soud, v jehož obvodu má společnost sídlo. Z ustanovení §200a odst. 3 o. s. ř. se pak podává, že změní-li se okolnosti, podle nichž se posuzuje místní příslušnost v řízení ve věcech obchodního rejstříku (přenese-li společnost své sídlo), je rejstříkový soud povinen rozhodnout o přenesení své příslušnosti na soud nově příslušný. Odchylný postup zákon neumožňuje.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu