ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1788.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 1788/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Pavla Bednaříka, jako správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a.s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 19 28 55, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41 03 42 61, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 42/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 32 Cm 42/2007-51, určil, že žalobce (Ing. Pavel Bednařík, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s. v likvidaci – dále jen „banka M“) má za úpadcem (Union bankou, a. s. „v likvidaci“ – dále jen „banka U“) pohledávku ve výši 10,307.016,- Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky žalobce za bankou U ve výši 17,092.816,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu i v této části zamítl (první výrok), dále jej v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (druhý výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu – s odkazem na důvody rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73 a cituje ustanovení §513, §515, §829, §834 a §835 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zdůraznil, že uplatněná pohledávka není pohledávkou, kterou je třeba přihlásit do konkursního řízení podle ustanovení §20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a jejíž uspokojení je možné (jen) v rámci rozvrhu podle ustanovení §30 a násl. ZKV. Žalobce se proto „nemůže domáhat určení pravosti pohledávky, svůj nárok vůči žalovanému by mohl uplatnit pouze žalobou na vydání výtěžku zpeněžení pohledávky podle ustanovení §19 ZKV“.
Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a v zamítavém výroku ve věci samé je, byť z jiných důvodů, potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [ve vztahu k měnícímu výroku ve věci samé] a podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé), namítaje, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel rekapituluje skutkový stav věci a zdůrazňuje, že předmětem řízení je určení pravosti pohledávky, resp. podílu banky M na pohledávce, kterou její dlužník (Česká republika – Ministerstvo financí) vyplatil bance U.
Přitom poukazuje na souběžně probíhající řízení (vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 195/2009), jehož předmětem je „zaplacení 25,881.058,- Kč“ z důvodu „vydání“ náhradního plnění za 14,8% podíl banky M na (výše zmíněné) pohledávce ve smyslu §19 ZKV, s tím, že Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73, v rozsahu uvedené částky žalobě vyhověl, nicméně proti tomuto rozsudku podali oba účastníci řízení dovolání; dovolací řízení je vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 263/2012.
Dovolatel se domáhá řešení otázky, zda pohledávka, kterou přihlásil do konkursu vedeného na banku U, představuje „vylučovací návrh ve smyslu ustanovení §19 ZKV na vydání náhradního plnění za zpeněženou majetkovou hodnotu“ nebo zda jde o pohledávku, která „se přihlašuje do konkursního řízení“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; proti potvrzujícímu výroku ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že rozsudkem ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 263/2012, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. července 2011, č. j. 6 Cmo 89/2010-73, na jehož závěrech vybudoval odvolací soud dovoláním napadené rozhodnutí.
V této souvislosti s poukazem na rozsudek ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněný pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 663/2012, rozsudek ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 786/2012, jakož i na usnesení ze dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3151/2013, akcentoval, že uskutečnil-li úpadce (banka U) právo předstihu (§513 obč. zák.) [v poměrech dané věci, uplatnil-li vůči dlužníku svým jménem pohledávku sdružení] předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona o konkursu a vyrovnání, zůstalo spoluvěřitelům zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (§20 odst. 1 a 4 ZKV), spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty. Ani v případě, že úpadce vymohl pohledávku na základě dříve uplatněného práva předstihu do konkursní podstaty až v průběhu konkursu vedeného na majetek podstaty, nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z tohoto titulu pohledávku za podstatou (§31 odst. 2 ZKV) nebo vylučovací nárok ve smyslu ustanovení §19 ZKV.
Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu (jde-li o měnící a potvrzující výrok ve věci samé) spočívá, tak není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu