ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2191.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 2191/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudů JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Markop - okna s. r. o., se sídlem v Chebu, Komenského 536/28, PSČ 350 02, identifikační číslo osoby 26 35 86 62, zastoupené JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1042/14, PSČ 360 01, proti žalovaným 1) REALITY FULL SERVIS s. r. o., se sídlem v Karlových Varech - Staré Roli, Nerudova 199/5, PSČ 360 17, identifikační číslo osoby 25 69 22 32 a 2) J. P., zastoupenému Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem ve Svinařově, Hlavní 241, PSČ 273 05, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 304/2012, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č. j. 8 Cmo 347/2013-82, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. února 2014, č. j. 8 Cmo 347/2013-82, k odvolání druhého žalovaného potvrdil usnesení ze dne 17. července 2013, č. j. 44 Cm 304/2012-69, kterým Krajský soud v Plzni zamítl návrh druhého žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 6. března 2013, č. j. 44 Cm 304/2012-50, jímž soud prvního stupně uložil oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 649.645,- Kč s 6% úrokem od 31. října 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.165,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §49 odst. 4 a §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že směnečný platební rozkaz byl druhému žalovanému doručován do vlastních rukou na adresu jeho trvalého pobytu. Jelikož adresát (druhý žalovaný) nebyl zastižen, byla mu zásilka obsahující směnečný platební rozkaz (dále jen „sporná zásilka“) uložena dne 8. března 2013 na poště a současně mu byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Posledním dnem desetidenní úložní doby „nastalo náhradní doručení písemnosti“ a podal-li druhý žalovaný námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty k jejich podání (až) dne 29. dubna 2013, stalo se tak po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož druhý žalovaný neprokázal existenci omluvitelného důvodu pro zmeškání lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. „tvrzenou skutečnost, že do 28. dubna 2013 pobýval pracovně mimo Českou republiku (na Slovensku), když k tomuto tvrzení doložil pouze potvrzení zaměstnavatele obsahující údaj o tom, že byl od 3. května 2013 jeho zaměstnancem.
Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (prokázání důvodu zmeškání lhůty), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2001/2013 – včasnost návrhu na prominutí zmeškání lhůty).
Podle dovolatele „shora popsané“ důvody zmeškání lhůty existovaly v období do 28. dubna 2013, což potvrdil i jeho zaměstnavatel. Mimo území České republiky se druhý žalovaný nacházel od 20. března 2013, pročež nemohl dříve „na zásilku“ reagovat ani podat žádost o prominutí zmeškání lhůty, když o zmeškání lhůty k úkonu se mohl dozvědět nejdříve 28. dubna 2013.
„Na základě zjištěného stavu je třeba vyjít z toho, že teprve z rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zmeškání lhůty získal druhý žalovaný informaci o tom, že soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za doručené v jiný den než druhý žalovaný“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel polemizuje se správností rozhodnutí odvolacího soudu za použití argumentů, vztahujících se k době, kdy se dověděl o tom, ke kterému dni považuje soud prvního stupně směnečný platební rozkaz za doručený a o tom, kdy se dozvěděl o existenci překážky, která mu bránila ve včasném podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Tyto okolnosti však jsou (v poměrech dané věci) významné jen z hlediska řešení otázky, zda druhý žalovaný podal návrh na prominutí zmeškání lhůty ve lhůtě do patnácti dnů po odpadnutí překážky (§58 odst. 1 o. s. ř.), nikoli z hlediska posouzení, zda druhý žalovaný existenci omluvitelného důvodu, pro který zmeškal lhůtu k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, také „prokázal“.
Z téhož důvodu je nepřípadný (i) odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2001/2013.
O tom, že z listiny, kterou druhý žalovaný doložil na podporu svého tvrzení, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu zdržoval na Slovensku, taková skutečnost neplyne, pochybnosti nejsou.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V Brně 29. října 2014
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu