ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2375.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2375/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobců a) Ing. V. D., b) V. P. , c) MUDr. P. S., d) J. B., e) J. K., f) P. K., g) G. H. a h) M. B., všech zastoupených JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) AKRO investiční společnosti, a. s., se sídlem v Praze 6, Slunná 547/25, PSČ 162 00, identifikační číslo osoby 49241699, 2) Doc. JUDr. P. M., CSc., 3) Ing. J. T., a 4) Ing. N. H., o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 566/2009, o dovolání žalobců a), b), c), d) a g) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2012, č. j. 14 Cmo 106/2012-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. ledna 2012, č. j. 7 Cm 566/2009-35, odmítl pro vady podání žalobců ze dne 4. prosince 2009, doručené soudu téhož dne (výrok I.), nepřipustil, aby na návrh žalobců přistoupila do řízení na straně žalované Česká republika – Česká národní banka (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci a), b), c), d) a g) dovolání, opírajíce jeho přípustnost o §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíce za to, že je naplněn dovolací důvod vymezený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a navrhujíce, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé oponují závěru odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně podání žalobců správně posoudil jako neprojednatelné. Podle obsahu dovolání tak brojí proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu toliko v té části, jíž bylo potvrzeno odmítnutí podání pro vady. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal v tomto rozsahu.
Dovolání v této věci je – bez dalšího – přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř. Podmínku formulovanou druhou větou označeného ustanovení (aby napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam) má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904).
Nejvyšší soud však dovolání odmítl podle §243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Učinil tak proto, že z §42 odst. 4, §79 odst. 1 a §80 písm. b) o. s. ř., jakož i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění z důvodu náhrady škody, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v §153 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 23. června 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, uveřejněný ve Sborníku NS ČSSR IV., na str. 702-703, který je i nadále použitelný, a dále shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2003, pod číslem 153).
Nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2002, pod číslem 209, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 25 Cdo 4728/2010, jež je veřejnosti přístupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na jeho webových stránkách).
Poukaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 534/2011, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2013, pod číslem 76, je zjevně nepřiléhavý; v uvedených rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval právem na zaplacení přiměřeného vypořádání podle §220p odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zakotveným v právní úpravě do 30. června 2008, nikoli náhradou škody. Z usnesení sp. zn. 29 Cdo 4252/2010 se přitom podává, že při rozhodování o přiznání práva na jinou výši vypořádání jde právě o výjimečný případ v intencích §153 odst. 2 o. s. ř., kdy soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jelikož z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Stejně tak je nepřiléhavý odkaz odvolatelů na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 31. května 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09; o situaci popisovanou v tomto rozhodnutí totiž v projednávané věci nejde. Žalobcům v projednávané věci nic nebránilo v tom, aby výši požadované náhrady škody (alespoň v části vztažené k určitému datu, např. k datu podání žaloby) odhadli a v žalobě vyčíslili. Na následné změny hodnoty podílových listů, které by se projevily ve výši žalobci žádané náhrady, by pak žalobci mohli reagovat příslušnými procesními dispozicemi se žalobou (viz §95 a §96 o. s. ř.). O předčasné uplatnění nároku by (s ohledem na žalobci popisovaný skutkový stav) nešlo.
Za dané situace, kdy žalobci ani přes výzvu soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř. neodstranili vady žaloby spočívající v nevyčíslení jimi požadované výše náhrady škody, neshledal Nejvyšší soud důvod zabývat se dovoláním v této věci meritorně.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců a), b), c), d) a g) bylo odmítnuto, žalovaným však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu