ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.2909.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2909/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. Jiřího Cihláře, bytem v Liberci, Lomová 361, jako správce konkursní podstaty úpadkyně M O C C A T R A D E, s. r. o., identifikační číslo osoby 61 53 67 09, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, proti žalované KONKURSNÍ v. o. s., se sídlem v Liberci 3, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, identifikační číslo osoby 25 41 79 59, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Lesy Liberec a. s., identifikační číslo osoby 25 04 35 44, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 02, o určení neplatnosti převodu vlastnického práva, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 468/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č. j. 11 Cmo 175/2012-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. března 2012, č. j. 33 Cm 468/2011-14, zamítl – odkazuje na ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – žalobu o určení neplatnosti převodu vlastnického práva k nemovitostem, a to k budově č. p. se stavební parcelou č. 130/1, k pozemkům č. 130/2, 130/3 a 391/5 se stavbami na nich se nacházejícími, jež jsou zapsány na listu vlastnictví 28 pro k. ú. a obec O. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec (dále jen „nemovitosti“), učiněného kupní smlouvou ze dne 24. června 1999 a jejím dodatkem č. 1 ze dne 29. června 1999, uzavřenou mezi společností M O C C A T R A D E, s. r. o. a Lesy Liberec a. s. [dále jen „úpadkyně M“ a „úpadkyně L“] (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. února 2013, č. j. 11 Cmo 175/2012-44, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (první výrok) a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení. V této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. července 2005, č. j. 46 Cm 36/2002-134, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č. j. 15 Cmo 194/2006-160, jímž byly (mimo jiné) vyloučeny nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně M, a na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2008, č. j. 46 Cm 10/2006-138, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2008, č. j. 15 Cmo 175/2008-159, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně L.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné (jen) podle ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013), Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Učinil tak vzhledem k závěrům formulovaným Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, uveřejněném pod číslem 19/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179, ze kterých je zřejmé, že za stavu, kdy pravomocnými soudními rozhodnutími byly nemovitosti vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně M a žaloba o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně L (podaná žalobcem) byla zamítnuta, již nemůže žalobce s požadavkem na určení neplatnosti „převodu vlastnického práva“ uspět.
Argumentace dovolatele (v dovolání označenou) judikaturou Nejvyššího soudu je přitom v poměrech dané věci zjevně nepřípadná.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když – jak je zřejmé z obsahu spisu – soud prvního stupně (přes kasační výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nákladům řízení) dosud o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů nerozhodl; rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu