ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3126.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3126/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem, se sídlem v Semilech, Nádražní 24, PSČ 513 01, proti žalovanému Ing. Vladimíru Bašemu , jako správci konkursní podstaty úpadce TBD – Turnovského bytového družstva, identifikační číslo osoby 25 94 37 07, zastoupenému JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou, se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, PSČ 541 01, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 10/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2012, č. j. 15 Cmo 106/2009-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.400,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2012, č. j. 15 Cmo 106/2009-113, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 23. února 2009, č. j. 42 Cm 10/2007-46, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl žalobu o vyloučení „na st. p. č. 1170/2 a spoluvlastnického podílu v rozsahu 525/35269 na společných částech budovy a pozemku st. p. č. 1170/2, vše v obci a katastrálním území S. – P.“ (dále jen „sporné věci“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §239 odst. 4 písm. i) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku a na ustanovení §41a odst. 2, §46 odst. 1 a §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – uzavřel, že smlouva o bezúplatném převodu vlastnictví ke sporným věcem ze dne 18. července 2005 (dále jen „smlouva“) je absolutně neplatná, když bez rozhodnutí členské schůze nemohl úpadce převádět nemovitosti do vlastnictví osob, které nebyly jeho členy. Dále zdůraznil, že žalobce a P. Z. (předseda družstva – úpadce) měli společnou vůli v tom, že fakticky šlo o úplatný převod sporných věcí, když po uzavření smlouvy žalobce předsedovi družstva zaplatil úplatu, kterou předseda družstva přijal a následně „tuto úplatu přihlásil do konkursu jako peněžitou pohledávku za úpadcem“. Smlouva byla ve skutečnosti „kupní smlouvou o prodeji nemovitosti“, která musela být uzavřena písemně a jejíž podstatnou „zákonnou“ náležitostí byla i dohodnutá cena; ujednání o ceně však ve smlouvě „chybí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že odvolací soud nepřihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu [k rozsudku ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 302/2004 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 10/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], podle níž – dle názoru dovolatele – přímé jednání uskutečňuje právnická osoba svým statutárním orgánem, přičemž rozsah jeho oprávnění je neomezený. Jednal-li (dovolatel) při nabývání sporných věcí s předsedou družstva, šlo o jednání bezvadné bez ohledu na to, zda „v družstvu existovaly orgány, které měly dát souhlas k postupu předsedy družstva“.
Dále dovolatel akcentuje, že odvolací soud nepřihlédl k jeho argumentaci ohledně „dobré víry při nabytí vlastnictví“ a odepřel mu ochranu vlastnického práva.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, podle něhož je smlouva absolutně neplatná jednak z důvodu absence rozhodnutí členské schůze úpadce, jednak z důvodu absence podstatné náležitosti smlouvy – kupní ceny. Jelikož každý z těchto „dílčích“ závěrů sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nebyl-li některý z těchto dílčích závěrů dovoláním zpochybněn nebo nebyla-li ohledně některého z těchto dílčích závěrů splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O tom, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož je smlouva neplatná pro absenci ujednání o ceně, dovolatel nezpochybnil, pochybnosti nejsou.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání sepsané dne 20. září 2012), která podle ustanovení §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem činí 2.400,- Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu