ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.317.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 317/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci úpadce Družstva J e d n o t a Česká Lípa, družstva , se sídlem v České Lípě, Chelčického 1620, PSČ 470 11 identifikační číslo osoby 00032034, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 K 24/97, o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání úpadce, zastoupeného Mgr. Milošem Kravcivem, advokátem, se sídlem Praze 7 - Holešovicích, Jankovcova 1193/31, PSČ 170 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 1 Ko 44/2013-2416, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 30. července 2013, č. j. 27 K 24/97-2391, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „konkursní soud“):
I. Schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty ze dne 2. dubna 2013, podle které:
1/ Příjmy konkursní podstaty (ve výroku podrobně specifikované) činí celkem 112.332.910,19 Kč, z čehož částka 62.764.852,- Kč je za prodej nemovitého majetku (cca 90 nemovitostí) a částka 31.010,00 za prodej dalšího nemovitého majetku - pozemků.
2/ Výdaje z konkursní podstaty (ve výroku podrobně specifikované) sestávají z:
- hotových výdajů správců konkursní podstaty ve výši 598.497,15 Kč,
- nákladů na udržování a správu konkursní podstaty ve výši 25.622.469,13 Kč,
- částky vyplacené odděleným věřitelům ve výši 9.488.685,66 Kč,
- částky uhrazené na pracovních nárocích ve výši 13.148.850,52 Kč,
- částky vyplacené na základě částečného rozvrhu ve výši 34.453.671,86 Kč.
3/ Konkursní odměna správců konkursní podstaty (ve výroku podrobně specifikovaná) bez daně z přidané hodnoty činí celkem 10.270.601,61 Kč.
4/ Ostatní pohledávky za podstatou hrazené při rozvrhu (ve výroku podrobně specifikované) činí celkem 1.062.851,34 Kč.
5/ Předpokládaná minimální částka určená k poměrnému uspokojení věřitelů v rozvrhu činí 17.687.282,- Kč, tj. 100 % v první třídě věřitelů a cca 17 % ve druhé třídě věřitelů.
II. Uložil správkyni konkursní podstaty, aby do 60 dnů od právní moci usnesení předložila návrh na rozvrhové usnesení a upravený seznam přihlášek.
Konkursní soud vyšel z toho, že:
1/ Správkyně konkursní podstaty doručila soudu dne 4. dubna 2013 konečnou zprávu z 2. dubna 2013.
2/ Věřitelé byli uvědoměni o vyvěšení konečné zprávy usnesením ze dne 8. dubna 2013, č. j. 27 K 24/97-2382.
3/ Konečná zpráva byla vyvěšena od 2. května 2013 do 20. května 2013 a žádný z věřitelů proti ní nepodal ve lhůtě námitky.
Na tomto základě konkursní soud uzavřel, že ve smyslu ustanovení §29 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), byly splněny podmínky k projednání konečné zprávy, kterou schválil, neboť tomu nebránily žádné procesní ani hmotně právní překážky.
K odvolání úpadce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu.
Odvolací soud s poukazem na ustanovení §29 odst. 2 ZKV zdůraznil, že námitky proti konečné zprávě nebyly podány ani na jednání o konečné zprávě konaném 30. července 2013. Za této situace je vyloučeno, aby soud při posuzování důvodnosti odvolání zkoumal, zda konečná zpráva, jež nebyla napadena námitkami, má být dodatečně měněna.
Odvolací námitku, podle které úpadce požádal 18. listopadu 2008 o zasílání pošty na adresu předsedy úpadce, neměl odvolací soud za důvodnou, s tím, že taková žádost se ve spisu nenachází. Jestliže konkursní soud uvědomil úpadce a konkursní věřitele o vyvěšení konečné zprávy a o možnosti podat proti ní námitky postupem dle §66c odst. 1 ZKV, pak nepochybil. Okolnost, že se úpadce neseznámil se zveřejněnou konečnou zprávou nebo že proti ní nepodal včas námitky, jde toliko k jeho tíži. Ostatně, uvědomění o konečné zprávě a usnesení o nařízení jednání o ní doručoval konkursní soud též přímo úpadci (do jeho datové schránky).
K úpadcově námitce, že součástí příjmů konkursní podstaty jsou podle konečné zprávy nesprávně též prostředky, jež do konkursní podstaty nepatří, odkázal odvolací soud na skutkové a právní závěry vyjádřené v rozsudku ze dne 27. března 2009, č. j. 45 Cm 81/2005-486, jímž konkursní soud ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2010, č. j. 15 Cmo 204/2009-525, zamítl (až na částku 352.000,- Kč) žalobu, kterou se společnost CIV CL, s. r. o. (dále jen „společnost C“) domáhala vůči správkyni konkursní podstaty úpadce vyloučení částky 3.662.962,15 Kč z konkursní podstaty. Věcnou správnost konečné zprávy měl odvolací soud za osvědčenou vyjádřením správkyně konkursní podstaty k odvolání a k němu přiloženými listinami (jednostranným zápočtem z 1. září 1999 a protokolem Finančního úřadu v České Lípě z 11. února 2000). I kdyby tedy úpadce uplatnil tuto námitku řádně a včas před konkursním soudem, nepovažoval by ji odvolací soud za opodstatněnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel především namítá, že 18. listopadu 2008 požádal písemně konkursní soud, aby mu pošta byla zasílána v souladu s ustanovením §45c odst. 3 o. s. ř. na adresu předsedy úpadce (jenž používá datovou schránku). Přístup k datové schránce úpadce měl od počátku pouze správce konkursní podstaty, což odporuje ustanovením §43 a §44 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), i §9d ZKV. Odnětí přístupových oprávnění k datové schránce dlužníku je v rozporu se zásadou obsaženou v ustanovení §49 odst. 6 o. s. ř. Dovolateli proto výše uvedenou nečinností soudu bylo znemožněno vznést námitky a účastnit se jednání o konečné zprávě dne 11. června 2013.
Potud jde podle dovolatele o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Dále dovolatel uvádí, že napadeným rozhodnutím a řízením, jež mu předcházelo, bylo porušeno hmotné právo úpadce (došlo ke zpeněžení úpadcova majetku bez jeho sepsání do konkursní podstaty). Konkrétně dovolatel uvádí, že oba soudy byly obeznámeny s rozsudkem konkursního soudu č. j. 45 Cm 81/2005-486. V něm bylo uvedeno (pokračuje dovolatel), že bývalý správce konkursní podstaty úpadce Ing. Vladimír Komeda (dále jen „V. K“) nezaložil do konkursního spisu soupis konkursní podstaty dříve než k 31. prosinci 1999. Dne 11. listopadu 1997 podepsal V. K. jako prodávající kupní smlouvu, kterou kupujícímu prodal zboží v celkové hodnotě 2.836.352,20 Kč (včetně daně z přidané hodnoty) podle zásob na jednotlivých provozních jednotkách uvedených v příloze kupní smlouvy. V. K. přitom jako prodávající prohlásil, že prodává věci patřící úpadci, které je oprávněn zcizovat. V. K. (však) nebyl oprávněn majetek zcizovat, neboť ten (jako nezapsaný do soupisu konkursní podstaty) zůstal v dispozici úpadce. Zpeněžení tak bylo v rozporu s §27 ZKV a výtěžek zpeněžení tak byl zahrnut do konkursní podstaty protiprávně.
K poukazu odvolacího soudu na to, že podle sdělení správce konkursní podstaty tato částka (dle konečné zprávy) není součástí příjmů konkursní podstaty a že došlo k započtení (1. září 1999), dovolatel zdůrazňuje, že správce konkursní podstaty, který prodá majetek úpadce nezapsaný v soupisu konkursní podstaty (§18 odst. l ZKV), koná protiprávně. Takové jednání správce konkursní podstaty má za následek absolutní neplatnost právního úkonu a tento majetek nepřestává být součástí úpadcova majetku. K tomu dovolatel cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 96/2013“, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) pasáž, podle které:
„Správce konkursní podstaty, který zpeněží věc náležející do konkursní podstaty prodejem mimo dražbu bez souhlasu konkursního soudu nebo v rozporu s podmínkami prodeje stanovenými konkursním soudem při udělení souhlasu (§27 odst. 2 ZKV), nepochybně porušuje povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (i kdyby měl za to, že podmínky prodeje nejsou konkursním soudem nastaveny správně, bylo by jeho povinností se jimi řídit, dokud nebudou změněny nebo zrušeny), když porušil povinnost uloženou mu konkursním soudem. Má-li takové protiprávní jednání správce konkursní podstaty za následek absolutní neplatnost právního úkonu, jímž došlo ke zpeněžení věci prodejem mimo dražbu, pak to ovšem znamená, že takto neplatně zpeněžená věc nepřestala být úpadcovým vlastnictvím (majetek úpadce se protiprávním jednáním správce konkursní podstaty nezmenšil). Soudům nižších stupňů lze vytknout, že v této souvislosti nepřesně akcentují, že věci nepřestaly být součástí „soupisu konkursní podstaty úpadce“. Jestliže totiž správce konkursní podstaty po takovém zpeněžení upravil soupis konkursní podstaty, pak příslušné nemovitosti nepochybně přestaly být součástí soupisu, leč nepřestaly být součástí úpadcova majetku (byly způsobilé k opětovnému soupisu)“.
Potud jde podle dovolatele o otázku, při jejímž rozhodování se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání úpadce proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130, dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu).
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatel (ač zastoupen advokátem) dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
Tou částí dovolací argumentace, kterou pojí s námitkou, že mu nečinností soudu (v reakci na dovolatelem tvrzené ohlášení adresy pro doručování) bylo znemožněno vznést námitky a účastnit jednání o konečné zprávě, vystihuje dovolatel (posuzováno podle obsahu) zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.; zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost) a proto ani jejich prostřednictvím nelze usuzovat na přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolatel argumentuje poukazem na obsah rozsudku konkursního soudu č. j. 45 Cm 81/2005-486 (jeho kopie je na č. l. 2294 až 2301 konkursního spisu), se ve vztahu k napadenému rozhodnutí dovolacímu soudu žádná otázka zásadního právního významu rovněž neotevírá. Odvolací soud potud rovněž vychází z rozsudku konkursního soudu, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 204/2009-525 (č. l. 2302-2304 konkursního spisu), jehož závěry žádnou překážku, jež by bránila schválit konečnou zprávu (oproti dovolatelovu mínění), nekladou. Poukaz na R 96/2013 v dotčených souvislostech přiléhavý není (ani dovolatelem citovaná pasáž tohoto rozhodnutí nevybízí v rovině právní k úsudku, jenž by měl zabránit schválení konečné zprávy).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu