ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3300.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3300/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce SOLOMON INVEST, INC, se sídlem Simmonds Building, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 272635, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, PSČ 586 01, proti žalovanému Mgr. Milanu Chytilovi , advokátu, se sídlem v Brně, Česká 154/12, PSČ 602 00, jako správci konkursní podstaty úpadce ICOM a. s., identifikační číslo osoby 49454676, zastoupenému Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Česká 154/12, PSČ 602 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 64/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2012, č. j. 9 Cmo 28/2011-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. ledna 2010, č. j. 4 Cm 64/2007-82, Krajský soud v Brně zamítl pro opožděnost žalobu, jíž se žalobce (SOLOMON INVEST, INC) domáhal vůči žalovanému Mgr. Milanu Chytilovi, jako správci konkursní podstaty úpadce ICOM a. s. (dále jen „úpadce“) a (původně vůči druhému žalovanému) Pivovaru ZUBR a. s. (jako popírajícímu konkursnímu věřiteli – dále jen „společnost Z“) určení pravosti pohledávky žalobce za úpadcem ve výši 10.876.445,75 Kč z titulu půjčky a smluvního úroku dle smlouvy o půjčce ze dne 22. října 2004 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem (poté, co usnesením ze dne 12. ledna 2012, č. j. 9 Cmo 28/2011-205, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. vůči společnosti Z zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil) k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody dle §241a odst. 2 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II. o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – usnesení je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé odmítl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Otázku, jaké náležitosti musí obsahovat výzva k podání žaloby o určení pravosti nevykonatelné pohledávky dle §23 odst. 4 a §24 odst. 1 ZKV, Nejvyšší soud zodpověděl již v bodu XXXI. (odst. 13 odůvodnění) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), v němž uvedl, že daná výzva musí obsahovat určení lhůty 30 dnů k podání dané žaloby a současně poučení věřitele popřené pohledávky, že žalobu musí podat ve stanovené lhůtě a že zmeškání této lhůty má následky, které jsou uvedeny v ustanovení §23 odst. 4 a §24 odst. 1 ZKV.
V rozsudku ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3195/2007, uveřejněném pod číslem 90/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přitom Nejvyšší soud – vycházeje z toho, že jde o dva rozdílné procesní nástroje – uvedl, že nic nebrání tomu, aby výzva k podání žaloby o určení pravosti nevykonatelné pohledávky dle §24 odst. 1 ZKV byla učiněna konkursním soudem, když tato může být obsažena v poučení, kterého se dostane přítomným věřitelům při přezkumném jednání.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu proto nezakládá námitka dovolatele, podle níž poučení účastníků řízení konkursním soudem na přezkumném jednání nemůže nahradit výzvu ve smyslu §24 odst. 1 ZKV. V projednávané věci je tomu tak i proto, že na opačném závěru předestíraném dovolatelem (že poučení nahrazuje výzvu a naopak) odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud naopak – vědom si rozdílu mezi oběma právními instituty – uzavřel, že výzva dle §24 odst. 1 ZKV v poučení, kterého se konkursním věřitelům na přezkumném jednání konaném dne 10. července 2007 dostalo, obsažena byla.
Z bodu XVIII. stanoviska dále vyplývá, že účastníky konkursního řízení ve fázi po prohlášení konkursu jsou úpadce a věřitelé, kteří přihlásili do konkursu své pohledávky.
V usnesení ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3339/2007, uveřejněném pod číslem 40/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účast konkursního věřitele v konkursním řízení zaniká marným uplynutím lhůty určené mu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, obdobně též marným uplynutím lhůty k doplnění nebo opravě jeho přihlášky (srov. §20 odst. 3 ZKV).
Oprávnění konkursních věřitelů (účastníků konkursního řízení) popírat přihlášené pohledávky ostatních věřitelů se podává z ustanovení §23 odst. 1 ZKV. Závěr, podle něhož důvodem popření pohledávky nemůže být vada její přihlášky, přitom vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/1998, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2001, pod číslem 93).
Zaniká-li účast věřitele v konkursním řízení až marným uplynutím lhůty dle §20 odst. 3, §23 odst. 4 či 24 odst. 1 ZKV, je zřejmé, že do této doby mohou konkursní věřitelé přihlašovaných pohledávek (lhostejno, zda jejich pohledávky byly zjištěny či nikoli) vykonávat všechna práva plynoucí z jejich účasti v konkursním řízení, tedy i právo popěrné. Opačný (dovolatelem naznačený) názor by ve svém důsledku znamenal, že v pořadí první přezkoumávanou pohledávku by nemohl úspěšně popřít žádný z konkursních věřitelů.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož společnost Z (původně druhý žalovaný) mohla popřít pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek, neboť ve lhůtě stanovené v usnesení o prohlášení konkursu podala přihlášku své pohledávky u konkursního soudu, a stala se tak účastníkem konkursního řízení (přičemž na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani to, že přihláška její pohledávky byla přezkoumána teprve následně na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 19. srpna 2008), tak vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že na výše uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že pohledávka společnosti Z byla posléze úspěšně popřena a její účast v konkursním řízení tak zanikla. Zánik účasti popírajícího věřitele v konkursním řízení bez právního nástupce je totiž důvodem pro zastavení řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky pouze ve vztahu k osobě tohoto věřitele (jak také správně odvolací soud učinil usnesením ze dne 12. ledna 2012), nikoliv vůči správci konkursní podstaty, a to bez ohledu na to, zda tento spornou pohledávku – vedle věřitele – na přezkumném jednání taktéž popřel (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 2099/2009).
Nejvyšší soud podotýká, že obdobným případem (mezi týmiž účastníky) se zabýval již v usnesení ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 813/2010, kde dovolání (žalobce) založené na týchž argumentech rovněž neshledal přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. října 2012), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu