ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3585.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3585/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně AB – CREDIT a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupené JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Drnovicích č. p. 169, PSČ 679 76, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích – Předměstí, Osvobození 714/4, PSČ 412 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 Cm 60/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 12 Cmo 56/2012-372, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. listopadu 2011, č. j. 22 Cm 60/2003-318, ve znění usnesení ze dne 18. května 2012, č. j. 22 Cm 60/2003-343, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ve vztahu k žalovanému zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 10. prosince 1998, č. j. 22 Sm 210/98-16, kterým původně uložil žalovanému a J. T., aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 6.500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 1997 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 21.666,- Kč a náklady řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o.s. ř.
Dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že žalovaný ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil námitku, podle níž směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, měla dle ujednání účastníků směnečného vztahu zajišťovat pohledávku remitenta ze smlouvy o úvěru jen do okamžiku, kdy k zajištění této pohledávky bude zřízeno zástavní právo k označeným nemovitostem, což se také následně stalo) totiž zcela odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud zformuloval již v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a k nimž se následně přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (za mnohá srov. např. rozsudek ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 4711/2008 a rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 692/2011, uveřejněný pod číslem 84/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani Nejvyšší soud nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že v projednávané věci je z podaných námitek zřejmé, na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu zakládá (jinak řečeno, že výše uvedenou námitku žalovaný ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnil), přičemž není rozhodné, jakým způsobem žalovaný své námitky právně kvalifikoval (právní posouzení věci je povinností soudu, nikoli účastníků řízení).
K výhradám dovolatele, jimiž polemizuje s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, podle kterého žalovaný v řízení „důvodnost námitky dočasného zajištění směnkou“ prokázal, pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout „žádným“ dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96 uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. dubna 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu