ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3623.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3623/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 964/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44 84 89 43, proti žalovanému Ing. P. T. , zastoupenému Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 13/13, PSČ 746 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 473/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2013, č. j. 7 Cmo 173/2013-95, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2013, č. j. 7 Cmo 173/2013-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 27 Cm 473/2012-44, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. června 2012, č. j. 27 Cm 473/2012-16, ve znění usnesení ze dne 4. července 2012, č. j. 27 Cm 473/2012-28, jimž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,864.639,- Kč s 6 % úrokem od 29. listopadu 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 9.548,80 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 143.710,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, domáhaje se jeho změny a zrušení směnečného platebního rozkazu.
Jelikož odvolatel neuhradil soudní poplatek za odvolání [splatný vznikem poplatkové povinnosti, tj. podáním odvolání – srov. ustanovení §4 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], soud prvního stupně ho usnesením ze dne 3. ledna 2013, č. j. 27 Cm 473/2012-52, vyzval, aby do pěti dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 143.710,- Kč. Současně ho poučil o tom, že: 1) nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude odvolací řízení zastaveno a 2) soud řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, jestliže poplatník ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl soudní poplatek dosud zaplatit. Výše uvedené usnesení bylo žalovanému (jeho zástupci) doručeno 4. ledna 2013.
Žalovaný podáním ze dne 7. ledna 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků, s tím, že majetkové poměry mu neumožňují uhradit tak vysokou finanční částku. K výzvě soudu prvního stupně následně předložil „prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků (dále jen „prohlášení“), která následně podáním datovaným 18. února 2013 dále doplnil.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. března 2013, č. j. 27 Cm 473/2012-86, žalovanému osvobození od soudních poplatků nepřiznal, maje za to, že u něho nebyly splněny předpoklady vyžadované ustanovením §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Přitom zdůraznil, že žalovaný „soud nepřesvědčil, že na výsledky svých majetkových poměrů neměl vliv, neboť výši dluhů si zavinil sám svým podpisem na směnce ze dne 1. února 2005, která je předmětem tohoto řízení a kryje závazky z podnikání. Podnikání je třeba chápat jako samostatnou činnost, při níž podnikatel podstupuje riziko, že na jedné straně může být jeho úsilí završeno dosažením zisku, na straně druhé však může skončit ztrátou. Pokud není podnikatel při své činnosti úspěšný, pak v řízeních, jejichž předmětem je právě závazek z podnikání, není tato skutečnost důvodem pro osvobození od soudních poplatků“. V daném případě žalovaný svým ručitelským závazkem za společnost FORECAST INT. s. r. o. (dále jen „společnost F“), jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, „převzal na sebe větší břemeno, než byl zřejmě schopen unést. Nebylo by však v takovém případě spravedlivé, aby důsledky podnikatelského rizika byly přenášeny na jiného účastníka řízení nebo na stát“.
Osobu mající „angažmá“ v obchodních společnostech [žalovaný je společníkem a jednatelem společnosti SHOT AERO, s. r. o. (dále jen „společnost S. A.“) a členem představenstva společnosti SAPEN INT. a. s. (dále jen „společnost S. I.“)] „nelze považovat za osobu sociálně slabou, která by naplňovala podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Navíc, věcí každého občana je, aby nakládal se svými finančními prostředky tak, aby měl peníze i na případnou úhradu soudních poplatků, pokud se rozhodne uplatnit nebo bránit některá ze svých práv u soudu. Při posuzování majetkových poměrů žalovaného nelze ani přehlédnout, že v řízení je zastoupen advokátem. Soud tedy předpokládá, že zvolený advokát vykonává svou právní službu v souladu se zákonem o advokacii, tedy že žalovaný bezpochyby za služby advokáta musí platit odměnu. Žalovaný neprokázal (ani ze spisu to nevyplývá), že by mu zvolený advokát služby poskytoval za sníženou odměnu nebo bezplatně“.
Podle soudu prvního stupně se tak žalovanému se nepodařilo prokázat, že jeho poměry jsou natolik nepříznivé, že odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 30. května 2013, č. j. 7 Cmo 173/2013-95, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Vycházeje z obsahu spisu a odkazuje na ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., odvolací soud akcentoval, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku i k povaze uplatněného nároku. U fyzických osob bere v úvahu nejen majetkové a osobní poměry, ale i jejich poměry sociální a zdravotní stav, a jedná-li se o podnikatele, zohledňuje rovněž jeho podnikatelskou činnost, stav a strukturu majetku, platební schopnost a podobně. Právě celkové zhodnocení všech těchto okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se posléze promítá do závěru soudu o tom, zda účastník je schopen zaplatit soudní poplatky a případně nést další výdaje spojené s řízením. „Dospěje-li soud na základě provedeného zhodnocení k závěru, že poměry žadatele mu nedovolují nést náklady řízení, osvobození od soudních poplatků, ať již zcela či z části přizná. Je však třeba zdůraznit, že je to právě a jen účastník, kdo je povinen soudu, a to zcela věrohodným způsobem, prokázat všechny své poměry, které jsou pro posouzení jeho žádosti rozhodné“.
V poměrech dané věci shledal odvolací soud tvrzení žalovaného ohledně jeho majetkových poměrů nevěrohodnými.
V této souvislosti poukázal především na „nepravdivá“ sdělení žalovaného v žádosti o osvobození od soudních poplatků, kdy z rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Ostravě ze dne 4. prosince 2012, kterým byla žalovanému přiznána podpora v nezaměstnanosti, zcela nepochybně vyplývá, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti RASCO ENG a. s. (dále jen „společnost R“) v době od 1. listopadu 2010 do 31. října 2012; u stejného zaměstnavatele byla zaměstnána i jeho manželka. Tuto skutečnost – pokračoval odvolací soud – osvědčují rovněž listiny předložené žalovaným (označené jako „okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem“).
„Nepravdivé“ sdělení ohledně toho, že jediným příjmem žalovaného byl příjem ve společnosti F, „vnášejí pochybnosti“ i ohledně dalších tvrzení žalovaného, a sice že jako společník a jednatel společnosti S. A. a člen představenstva společnosti S. I. „nemá z činnosti v těchto firmách žádný příjem“. Stejně nepravdivě „vyznívá“ i tvrzení žalovaného, že „jak manželka, tak i dcera jsou na něm závislé, a to nejen proto, že rovněž jeho manželka pobírá podporu v nezaměstnanosti, ale je vlastnicí několika nemovitostí, které vzhledem k tomu, že dosud s ní žije žalovaný ve společné domácnosti, užívá ke svému užitku také on“.
Proto odvolací soud uzavřel, že „žalovanému se nepodařilo prokázat, že jeho poměry jsou natolik nepříznivé, že by přiznání osvobození od poplatkové povinnosti, k němuž soud může přistoupit pouze ve výjimečných případech, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, bylo po právu“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., zdůrazňuje, že neexistuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu ve vztahu k posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř.
Otázkou procesního práva, která by měla být dovolacím soudem vyřešena, je, „zda (a případně za jakých okolností) je soud při rozhodování o osvobození od soudních poplatků oprávněn zkoumat i jiné okolnosti, než jsou aktuální majetkové poměry žadatele, zejména pak důvody, které žadatele přivedly do situace znemožňující mu úhradu soudních poplatků, případně, zda je oprávněn zkoumat majetkové poměry žadatele i zpětně – v době před podáním žádosti“.
Dovolatel v prvé řadě polemizuje se správností rozhodnutí soudu prvního stupně a v této souvislosti poukazuje na závěry formulované Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12 a Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí sp. zn. 2Afs 28/2004.
Odvolacímu soudu vytýká, že se důvody, pro které soud prvního stupně zamítl jeho žádost o osvobození od soudních poplatků, nezabýval a rozhodnutí soudu prvního stupně ze zcela odlišných důvodů potvrdil; tím porušil princip dvouinstančnosti soudního řízení a vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Dále zdůrazňuje, že o osvobození od soudních poplatků požádal podáním ze dne 7. ledna 2013, které 25. ledna 2013 doplnil příslušným formulářem (prohlášením) a následně k výzvě soudu ještě podáním ze dne 18. února 2013.
Činil-li prohlášení o svých příjmech v roce 2013, logicky uvedl příjmy, kterých dosahoval v době podání žádosti, tj. v roce 2013. Přitom ze zákona ani z výzvy soudu prvního stupně ze dne 11. února 2013 neplyne, že by prohlášení mělo zahrnovat rovněž minulé příjmy žadatele, respektive označení jeho minulých zaměstnavatelů. To by ostatně postrádalo jakýkoli smysl, když podkladem pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků má být aktuální, nikoli minulá majetková situace žadatele.
Žalovaný se před soudem nijak nesnažil svého bývalého zaměstnavatele „utajit“, o čemž ostatně svědčí i odvolacím soudem zmiňované listiny, které žalovaný ke své žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků doložil. Navíc je zjevné, že pracovní poměr u společnosti R zanikl okamžitým zrušením ze strany žalovaného (z důvodu nevyplacení mzdy). Odvolací soud tak pochybil, vyhodnotil-li „jako skutečnost odůvodňující nepřiznání osvobození od soudních poplatků, to, že žalovaný ve své žádosti neoznačil zaměstnavatele, pro kterého v době podání žádosti již nepracoval a od něhož mu neplynuly žádné příjmy“.
Jako neoprávněnou hodnotí i výtku odvolacího soudu ohledně nepravdivého tvrzení o tom, že manželka i dcera jsou na něm závislé. Ve skutečnosti dovolatel tyto osoby pouze v příslušném formuláři označil jako osoby, k nimž má vyživovací povinnost; taková vyživovací povinnost žalovanému plyne přímo ze zákona, a to bez ohledu na to, zda ji žalovaný fakticky plní či nikoli. Byť v mezidobí již bylo manželství žalovaného rozvedeno, takže vyživovací povinnost k manželce již netrvá, v době podání žádosti byly uvedené údaje pravdivé.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. července 2013), a to v otázce dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení §138 o. s. ř.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Nejvyšší soud v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že:
„Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti (srov. v literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 953).
K otázce, zda lze žadateli (účastníku) odepřít osvobození od soudních poplatků (lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese „podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním osvobození) na stát, se Nejvyšší soud vyjádřil již dříve tím, že pod číslem 6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97 (dále jen „R 6/1998“). Vedle závěru vyjádřeného v právní větě (o tom, že osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i fyzické osobě - podnikateli) přitom R 6/1998 vychází především z úsudku, podle kterého odvolací soud nesdílí právní názor soudu prvního stupně, podle něhož žalobce jako podnikatel nese podnikatelské riziko, a protože předmět řízení souvisí s jeho podnikatelskou činností, že již proto není dán důvod k jeho osvobození od soudních poplatků. Z ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. nelze takový závěr dovodit (...). Není důvodu, proč by žalobci, který je podnikatelem - fyzickou osobou, nemohlo být za splnění zákonných předpokladů přiznáno (zcela nebo zčásti) osvobození od soudních poplatků“.
V poměrech projednávané věci je nepochybné, že odvolací soud založil dovoláním napadené rozhodnutí na závěru ohledně nevěrohodnosti tvrzení žalovaného co do jeho majetkových poměrů; Nejvyšší soud – vycházeje z obsahu spisu – uvedený závěr nesdílí.
Popsal-li žalovaný v žádosti o osvobození od soudních poplatků (včetně prohlášení a následných podáních) své majetkové poměry, včetně toho, že jeho aktuálním příjmem je (jen) podpora v nezaměstnanosti, nelze mít tvrzení o jeho majetkových poměrech (obecně) za „pochybná“ (či „nepravdivá“) jen proto, že současně doložil listiny, z nichž plynulo, že byl (v době před podáním žádosti) od 1. listopadu 2010 do 31. října 2012 zaměstnán. V tomto směru ze strany žalovaného v žádném případě nešlo o zamlčení skutečností rozhodných pro posouzení, zda jsou u žalovaného splněny podmínky určené ustanovením §138 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků, když je zjevné, že listiny potvrzující předchozí pracovní poměr žalovaný soudu sám doložil a současně z těchto listin plyne, že pracovní poměr byl ukončen pro nevyplácení mzdy. Akceptovatelným v této souvislosti není ani (paušální) závěr odvolacího soudu (odůvodněný právě „nepravdivostí“ údajů žalovaného o jeho příjmech) o existenci pochybností ohledně tvrzení žalovaného, že nemá žádný příjem z činností ve společnostech S. A. a S. I. To platí také o argumentaci odvolacího soudu co do „nepravdivých“ informací žalovaného, že na něm jsou (finančně) závislé osoby blízké (manželka a dcera); potud obstojí vysvětlení žalovaného, podle něhož k označeným osobám má (v dané době měl) vyživovací povinnost (srov. ustanovení §85 a §91 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013).
Jelikož usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud nepřehlédne ani závěry formulované (při výkladu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.) judikaturou Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 17. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, ze dne 22. srpna 2013, sp. zn. I. ÚS 731/13 a ze dne 27. února 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu