ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3792.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 3792/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Ing. Simony Feigerlové, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Zbrojovka Jablůnka a. s. „v likvidaci“, zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, PSČ 755 01, proti žalovanému ZPS Prefix a. s., se sídlem v Ratiboři č. p. 551, PSČ 756 21, identifikační číslo osoby 60792523, zastoupenému JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94/27, PSČ 757 01, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 7/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2013, č. j. 10 Cmo 30/2009-368, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. června 2009, č. j. 37 Cm 7/2006-178, určil, že pohledávka „žalobkyně“ za žalovaným ve výši 8,669.683,33 Kč přihlášená do vyrovnání žalovaného je pravá (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a o přenosu poplatkové povinnosti (výrok III.). Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 18. července 2007, č. j. 37 Cm 7/2006-77, zrušil Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 23. července 2008, č. j. 9 Cmo 76/2008-122, v zamítavém výroku II. (o pohledávce ve výši 8,669.683,33 Kč) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. července 2007 (o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,529.627,67 Kč) nabyl právní moci dne 17. října 2007.
Soud při posuzování důvodnosti pohledávky ve výši 8,669.683,33 Kč vyšel zejména z toho, že:
1/ Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. května 2001 prohlásil konkurs na majetek společnosti Zbrojovka Jablůnka a. s. „v likvidaci“ (dále jen „úpadce“) a správkyní konkursní podstaty ustavil žalobkyni.
2/ Žalobkyně zapsala do konkursní podstaty úpadce nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, a to budovu - výrobní halu na stavební parcele č. 4282 a stavební parcelu č. 4282 v katastrálním území a obci V. (dále jen „výrobní hala“).
3/ Žalovaný se domáhal vyloučení výrobní haly z konkursní podstaty úpadce, avšak s podanou žalobou neuspěl; vylučovací spor byl pravomocně ukončen dne 16. července 2004.
4/ Žalobkyně přihlásila do vyrovnacího řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 Kv 1/2005 ve věci žalovaného jako dlužníka dne 11. července 2005 pohledávky v celkové výši 10,303.973,40 Kč, z čehož 2,905.808,- Kč činila pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení ve formě žalovaným neoprávněně přijatého nájemného od společnosti ZV - LESTER Vsetín, a. s. za užívaní výrobní haly za období od 3. září 2001 do 30. června 2004, 145.392,- Kč činila pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení ve formě neoprávněně přijatého nájemného od společnosti ZPS - SLÉVÁRNA, a. s. za užívání výrobní haly za období od prosince 2003 do července 2004, 104.662,40 Kč činila pohledávka za neuhrazené nájemné a 7,148.111,- Kč pohledávka na náhradu škody ve formě ušlého zisku, vzniklá podle žalobkyně tím, že jí žalovaný protiprávně nevydal výrobní halu, pročež žalobkyni nevznikl výnos z nemovitostí.
5/ Ve vyrovnacím řízení byla zjištěna pouze pohledávka ve výši 104.662,40 Kč, zbylé pohledávky vyrovnací správce i žalovaný (jako dlužník) popřeli co do důvodu a žalobkyně podala ve stanovené lhůtě žalobu na určení jejich pravosti.
6/ Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 39 Kv 1/2005-363, žalovanému potvrdil vyrovnání, dle kterého měl uhradit věřitelům, jejichž pohledávky nemají přednostní právo, 30 % jejich pohledávek. Na zajištění úhrady popřené pohledávky žalobkyně žalovaný složil do úschovy u vyrovnacího soudu 3,059.793,30 Kč.
Na tomto základě pak soud - vycházeje z ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a §451 odst. 2 a §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - dospěl k závěru, že zahrnutím výrobní haly do konkursní podstaty úpadce vzniklo žalobkyni oprávnění nakládat s těmito nemovitostmi a užívat z nich plody a výnosy (v podobě nájemného) namísto žalovaného. Jestliže žalovaný nevydal výrobní halu a dál přijímal nájemné z pronájmu nebytových prostor, které se v ní nacházely, pak se tím bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák.
Za oprávněnou měl soud i pohledávku žalobkyně ve výši 7,148.111,- Kč, představující bezdůvodné obohacení žalovaného, vzniklé tím, že bez právního důvodu užíval nemovitosti, které měl vydat žalobkyni.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. prosince 2009, č. j. 10 Cmo 30/2009-223, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil pravost pohledávky „žalobkyně“ za žalovaným v částce 3,252.831,83 Kč a ve zbývající části, tj. ohledně určení pravosti pohledávky v částce 5,416.851,50 Kč, žalobu zamítl (první výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení (druhý a čtvrtý výrok) a zrušil výrok III. rozsudku prvního stupně a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení (třetí výrok).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. dubna 2012, č. j. 29 Cdo 4268/2010-273, rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. prosince 2009 v části měnícího výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o určení pravosti pohledávky ve výši 5,416.851,50 Kč, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č. j. 10 Cmo 30/2009-368, rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části prvního výroku změnil tak, že žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 5,416.851,50 Kč zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4268/2010 – po doplnění dokazování uzavřel, že nelze učinit skutkový závěr, že žalobkyně v období od 3. září 2001 do 10. července 2003 (tj. v době, od níž se odvíjí nárok, který byl předmětem tohoto odvolacího řízení; o nároku žalobkyně za dobu od 11. července 2003 do 31. května 2004 bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. prosince 2009, který v této části nebyl napaden dovoláním) vyzvala žalovaného k vydání výrobní haly ve smyslu ustanovení §18 odst. 3 (správně odst. 4) ZKV. Žalobkyně tak (přes poučení odvolacího soudu) neunesla důkazní břemeno ohledně této skutečnosti, která je rozhodná pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. dubna 2013, č. j. 10 Cmo 30/2009-368, podala žalobkyně dovolání. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a domáhá se jeho změny tak, že bude určeno, že žalobkyně má za žalovaným po právu pohledávku ve výši 5,416.851,50 Kč.
Konkrétně dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil splnění hmotněprávní podmínky pro vznik nároku. V této souvislosti předesílá, že si je vědoma toho, že hodnocení důkazů nepodléhá přezkumu v rámci dovolacího řízení, proto nesprávné právní posouzení dané otázky vymezuje tak, že odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že výzva dle §18 odst. 4 ZKV „musela být realizována zřejmě v písemné podobě, aby byla zaručena její určitost a srozumitelnost“. Podle dovolatelky lze naopak považovat za relevantní i výzvu „realizovanou slovně a při ústním jednání“, je-li směřována k oprávněnému zástupci či osobě oprávněné jednat jménem povinného subjektu.
Dovolatelka dále tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil „výši zbytkové části“ uplatněného nároku. Vychází přitom z toho, že pohledávka z bezdůvodného obohacení byla uplatněna ve výši 7,148.111,- Kč a rozhodnutí o části nároku ve výši 1,737.259,50 Kč již nabylo právní moci. Dovolatelka má za to, že správný „rozdíl“ je 4,667.719,50 Kč (a nikoliv částka 5,416.851,50 Kč), jak je uvedeno v rozhodnutí o zamítavé části. Dovolatelka proto dovozuje, že „při aplikaci promlčení, ale ve správném výpočtu“, by soud musel dojít k závěru, že nárok je možno zamítnout toliko do částky 4,667.719,50 Kč. Hodnotil-li odvolací soud „dobu promlčení jinak“, dospěl k nesprávně stanovené části zamítavého výroku (rozdíl činí 749.132,- Kč).
Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval posouzením promlčení. Pro případ, že by bylo zohledněno, že splnila hmotněprávní podmínku stanovenou v §18 odst. 4 ZKV, bylo by nutno řešit problematiku promlčení dle předcházejících rozhodnutí. Proto dovolatelka v další části dovolání podrobně argumentuje na podporu svého názoru, že nárok není promlčen.
Podle žalovaného rozhodnutí odvolacího soudu vychází z rámce, který stanovil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4268/2010, včetně toho, že odvolací soud dle pokynu dovolacího soudu doplnil dokazování. Za nedůvodnou považuje námitku nesprávného právního posouzení hmotněprávní podmínky pro vznik nároku, když žádná relevantní, určitá a srozumitelná výzva dle §18 odst. 4 ZKV nebyla realizována. Zbývající dvě výhrady dovolatelky pak podle žalovaného vůbec nelze řešit s ohledem na předcházející rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod. 1 a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinnosti tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání též zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“, oba předpisy ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.
Vady řízení, k nimiž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou.
Dovolatelka především namítá, že následek předvídaný v §18 odst. 4 ZKV je způsobilá přivodit i ústně realizovaná výzva vlastníku nemovitostí, nemusí jít o výzvu v písemné podobě.
Potud však dovolatelka zjevně vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud. Ten naopak po doplnění dokazování jednoznačně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by (jakkoli) vyzvala žalovaného k vydání výrobní haly do konkursní podstaty.
I když dovolatelka označila za dovolací důvod (jen) nesprávné právní posouzení věci, svou argumentací v tomto směru ve skutečnosti zpochybňuje skutkové zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96 uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pouhé obecné tvrzení dovolatelky, podle něhož bylo prokázáno, že učinila ústní výzvu žalovanému k vydání nemovitostí, výše vyložené předpoklady naplnění dovolacího důvodu vymezeného v §241a odst. 3 o. s. ř. nesplňuje; dovolatelka tak jeho prostřednictvím nemůže úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud nemá za důvodné ani ostatní námitky dovolatelky.
Předně je zapotřebí zdůraznit, že dovolatelka dostatečně nezohlednila skutečnost, že předmětem tohoto dovolacího řízení je pouze určení pravosti části pohledávky ve výši 5,416.851,50 Kč, jež představuje tvrzený nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání výrobní haly žalovaným za dobu od 3. září 2001 do 10. července 2003 (k tomu srov. i důvody předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu a především rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. prosince 2009). Uzavřel-li odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozhodnutí, že žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení nevzniklo, kterýžto závěr se dovolatelce (jak vyplývá z výše uvedeného) zpochybnit nepodařilo, nemůže se současně domáhat, aby jí byla přiznána pohledávka (resp. její část) s argumentem, že v předchozím rozhodnutí v této věci (které však není otevřeno dovolacímu přezkumu), odvolací soud nesprávně určil výši jiné části téže pohledávky. O nároku žalobkyně za období od 11. července 2003 do 31. května 2004 bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. prosince 2009, tato část řízení je skončena a nyní již není možno posuzovat, zda předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v části, která nebyla napadena dovoláním, bylo správné.
K poslední výhradě dovolatelky zbývá dodat, že nevznikl-li nárok na vydání bezdůvodného obohacení, bylo by nadbytečné zabývat se tím, zda by takový nárok (kdyby vznik) byl promlčen. Námitka, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru neúplné, tedy rovněž není důvodná.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla s dovoláním úspěšná a vznikla jí povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení.
Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. srpna 2013), která podle ustanovení §7 bodu 5., §9 odst. 3 písm. a/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 2.500,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588,- Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému, 3.388,- Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. ledna 2014
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu