ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.4903.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4903/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Zorou Martinovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10,.28. pluku 1055/18, PSČ 101 00, proti žalovanému JUDr. Petru Vaňkovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, PSČ 110 00, jako správci konkursní podstaty úpadce MAD s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 48590380, za účasti AB – CREDIT a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21, identifikační číslo osoby 40522610, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Pod Beránkou 2469/1, PSČ 160 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 20/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. července 2014, č. j. 13 Cmo 20/2014-82, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 18. června 2014, č. j. 58 Cm 20/2012-70, jímž Městský soud v Praze rozhodl o přípustnosti vedlejšího účastenství, „ve znění, že návrh žalobkyně na vyslovení nepřípustnosti vedlejšího účastenství společnosti AB – CREDIT a. s. v řízení na straně žalované se zamítá“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., když všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o připuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení, však usnesením ve věci samé není (k tomu srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Cdo 5096/2007).
Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3511/2013).
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu