ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.771.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 771/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senát ě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce R. M. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, se sídlem v Praze 6 - Střešovicích, Západní 255/31, PSČ 162 00, proti žalovaným 1) LB jobs s. r. o. , se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25406655, 2) J. R. , oběma zastoupeným JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem, se sídlem v Liberci I - Starém Městě, Jestřábí 974/1, PSČ 460 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 105/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2012, č. j. 6 Cmo 271/2012-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.003,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2012, č. j. 6 Cmo 271/2012-91, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 30. března 2012, č. j. 47 Cm 105/2011-59, kterým Městský soud v Praze zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 1. dubna 2011, č. j. 47 Cm 105/2011-12, jímž původně uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 327.250,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2010 do zaplacení a náhradu nákladů řízení o námitkách a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud předesílá, že dovolatel mylně vychází z právní úpravy dovolání účinné od 1. ledna 2013. Tomu pak odpovídá obsah podaného dovolání včetně dovolatelem použitých formulací a odkazů na příslušná procesní ustanovení. Jelikož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. října 2012, je pro dovolací řízení v nadepsané věci rozhodné znění §236 a násl. o. s. ř. účinné do 31. prosince 2012, jak se podává z části první, článku II, bodu 7., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony.
Otázku hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena (a odvolacím soudem je v obdobných věcech řešena nejednotně), spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce jednal vědomě na škodu dlužníka, neboť žalobci byly podle mínění odvolacího soudu známy „záludnosti“ směnečného řízení, resp. účinky čl. I §17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a žalovaným tak přísluší vznášet námitky týkající se kauzálního vztahu dlužníka a remitenta směnky. Přitom z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobce jednal na škodu dlužníka, a že by žalobci byly v době nabytí směnky známy jakékoliv konkrétní kauzální námitky, které by žalovaní mohli uplatnit. Z pouhé známosti žalobce s předchozím majitelem směnky nevyplývá, že by žalobce mohl vědět o případném jednání předchozího majitele směnky a remitenta na škodu dlužníka, a již vůbec z této skutečnosti nevyplývá, že by ke škodě dlužníka jednal sám žalobce. Závěr o tom, že žalobce jednal „v komplotu“ s předchozím majitelem a remitentem směnky nemá oporu v provedeném dokazování.
Další otázku hmotného práva neřešenou dovolacím soudem spatřuje dovolatel v tom, zda námitka omylu při uzavírání kauzální smlouvy, je námitkou přípustnou vůči kterémukoliv pozdějšímu majiteli směnky. K tomu dodává, že i kdyby byla kauzální smlouva shledána v důsledku omylu neplatnou (přičemž žalovaní v řízení netvrdili ani neprokazovali, že by se této neplatnosti vůbec dovolávali, což by museli učinit v rozhodčím řízení podle rozhodčí doložky obsažené v kauzální smlouvě), neměla by tato skutečnost za následek neplatnost směnečného závazku. Omyl prvního žalovaného je dovozován z nedostatku vlastnictví k ochranným známkám ze strany remitenta, ovšem z dokazování vyplynulo, že vlastníkem daných ochranných známek byl remitent nebo s ním spřízněné osoby a žalovaní je užívali po celou dobu realizace kauzální smlouvy.
Současně dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu - např. rozsudkem ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003 a rozsudkem ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 430/2007 - akceptoval kauzální námitky druhého žalovaného v postavení avalisty.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti výroku napadeného rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněného pod číslem 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Polemikou se skutkovými zjištěními, na jejichž základě soudy nižších stupňů učinily závěr o tom, že žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, dovolatel ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Vycházeje ze závěru, že žalobce jednal při nabytí směnky vědomě na škodu dlužníka, dovodily soudy obou stupňů rovněž právo druhého žalovaného vznášet proti směnečnému platebnímu rozkazu kauzální námitky týkající se nesměnečného vztahu ze skutkového zjištění, že první žalovaný jednal při uzavírání frančízové smlouvy „Personální franchiza ManMark“ ze dne 1. prosince 2009 a při současném vystavení předmětné směnky zajišťující zaplacení dohodnutého licenčního poplatku, prostřednictvím druhého žalovaného v postavení jednatele společnosti. Uvedený závěr soudů nižších stupňů je potom plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu - např. rozsudkem ze dne 30. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3727/2007, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2010, dostupným veřejnosti - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - na webových stránkách Nejvyššího soudu. Podle tohoto rozsudku „podepsal-li směnečný rukojmí smlouvu, jejíž součástí byla směnečná dohoda mezi remitentem a výstavkyní směnky vlastní, jako jednatel výstavkyně, vztahuje se směnečná dohoda i na vztah mezi remitentem a směnečnými rukojmími, nedošlo-li mezi nimi k jiné dohodě“ (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4061/2007 či rozsudek ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1541/2011).
Naopak poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod číslem 94 a rozsudek ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 430/2007, je zjevně (posuzováno z hlediska dovoláním zpochybněného právního posouzení věci soudy nižších stupňů) nepřiléhavý. Oba rozsudky vychází z opačné situace, kdy avalista vznáší kauzální námitky, které mu nepřísluší, protože se nezakládají na jeho vlastním vztahu k remitentovi. Pak ovšem ani případné zjištění, že majitel směnky jednal vědomě ke škodě dlužníků, nemůže přípustnost takovýchto kauzálních námitek založit.
Z argumentace dovolatele k samotným kauzálním námitkám žalovaných a jejich důvodnosti neplyne nic, co by odůvodnilo závěr o existenci právní otázky zásadního významu. Dovolatel pomíjí to, že soudy nižších stupňů dovodily důvodnost kauzálních námitek žalovaných ze skutečnosti, že remitent nebyl vlastníkem daných ochranných známek, a proto mu ani nemohl vzniknout nárok na zaplacení licenčního poplatku dle §508 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Dovolatel se přitom omezil jen na konstatování, že „remitent a jemu spřízněná obchodní společnost byli vlastníky příslušných práv k ochranným známkám“, aniž by opačný závěr soudů nižších stupňů jakkoliv argumentačně vyvracel.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud při výpočtu odměny za zastupování vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Zástupce žalovaných učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. února 2013). Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny určená podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí 327.250,- Kč. Sazba mimosmluvní odměny tak činí 9.620,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) celkem žalovaným přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 12.003,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. června 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu