ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.862.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 862/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele Ing. M. Š., CSc. , zastoupeného JUDr. Bohuslavou Růžičkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, U studánky 241/29, PSČ 170 00, za účasti Ing. J. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Otakarova 207/5, PSČ 140 00, o zaplacení 140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 82/2011, o dovolání Ing. J. Z. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. září 2013, č. j. 7 Cmo 327/2012-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ing. J. Z. je povinen zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. dubna 2012, č. j. 78 Cm 82/2011-30, zamítl návrh na zaplacení 140.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že Ing. J. Z. uložil povinnost zaplatit navrhovateli 140.000,- Kč s úrokem z prodlení (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o poplatkové povinnosti navrhovatele (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal Ing. J. Z. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle §238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle §237 o. s. ř., neboť dovolatel Nejvyššímu soudu nepředkládá žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a jež by splňovala předpoklady vymezené §237 o. s. ř.
Zcela obecná námitka dovolatele, podle níž se „soudy nezabývaly jeho argumentací, že jednání navrhovatele bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), žádnou otázku hmotného či procesního práva neotevírá. Dovolatel neuvádí, jaké jednání navrhovatele bylo podle jeho názoru v rozporu s dobrými mravy, ani jaké důsledky z toho mají plynout pro rozhodnutí ve věci.
Žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení závisí napadené rozhodnutí, pak nezahrnuje ani výtka, podle které se „oba soudy vůbec nezabývaly“ ujednáním dohody ze dne 31. prosince 2010, ani právní argumentací dovolatele, že jde o podmínku ve smyslu §36 obč. zák. Ostatně uvedená výtka není ani důvodná; odvolací soud se jak obsahem dohody ze dne 22. listopadu 2010, tak i zmíněnými argumenty dovolatele podrobně zabýval (viz pátá a šestá strana odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou s účinností od 1. ledna 2013 způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolání přípustným nečiní. Pouze na okraj pak Nejvyšší soud podotýká, že usnesení odvolacího soudu požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř. zcela vyhovuje a tvrzenými vadami netrpí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu