ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.919.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 919/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobkyně Ostravské kreditní s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Polance nad Odrou, Oblouková 206/4, PSČ 725 25, identifikační číslo osoby 28619471, zastoupené Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku-Místku, Foerstrova 712, PSČ 738 01, proti žalovanému B. H. , zastoupenému JUDr. Editou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Štefánikova 131/61, PSČ 612 00, o zaplacení 1.003.074,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 145/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. září 2012, č. j. 8 Cmo 136/2012-588, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2012, č. j. 15 Cm 145/2002-551, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. září 2012, č. j. 8 Cmo 136/2012-588, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 15.294,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. února 2012, č. j. 15 Cm 145/2002-551, zamítl žalobu o zaplacení 1.003.074,39 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil výrok I. a III. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud zastavil podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z důvodu nedostatku funkční příslušnosti soudu k jeho projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení státu, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávný výklad §194 odst. 5 obch. zák., jde-li o otázku nesení důkazního břemene, přehlíží, že žalovaný se měl tvrzeného porušení náležité péče dopustit v období před 1. lednem 2001, kdy byla do §194 odst. 5 obch. zák. (zákonem č. 370/2000 Sb.) včleněna úprava přenosu důkazního břemene na člena představenstva akciové společnosti (resp. v souladu s §135 odst. 2 obch. zák. jednatele společnosti s ručením omezeným). Jak přitom Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, úpravu přenosu důkazního břemene na člena představenstva (resp. jednatele) podle §194 odst. 5 obch. zák. nelze vztahovat na jednání, k nimž došlo před 1. lednem 2001 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4462/2008, nebo v rozsudcích ze dne 29. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008, či ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 dále citovaná – na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V projednávané věci tak dovolatelka nesla důkazní břemeno nejen ve vztahu k tvrzení, že společnosti CHEMOLAK MORAVIA, s. r. o. (dále jen „společnost“), vznikla v důsledku jednání žalovaného škoda (jak správně uzavřel odvolací soud), ale i ve vztahu k tvrzení, že žalovaný nejednal s náležitou péčí, tj. že výběry finančních prostředků uskutečněné žalovaným jako jednatelem z účtu společnosti nebyly oprávněné. O otázku zásadního právního významu proto nejde.
Výtka neprovedení dovolatelkou navrhovaných důkazů, poukazující na údajnou vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nezahrnuje žádnou otázku zásadního právního významu, a jejím prostřednictvím proto přípustnost dovolání založit nelze, neboť u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko postupem podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolatelka nemá k dispozici dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny jeho zástupkyně za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání dle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2013 – jejíž výše podle §6 odst. 1, §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí 12.340,- Kč, a z náhrady paušálních výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč. Společně s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.654,40 Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 15.294,40 Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. listopadu 2014
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu