ECLI:CZ:NS:2014:29.ICDO.27.2014.1
KSBR 45 INS 12149/2012
45 ICm 1887/2013
sp. zn. 29 ICdo 27/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce Caraf Investment Establishment , reg. č. FL – 0002.080.614-7, se sídlem v Schaanwaldu, Vorarlbergerstrasse 7, Lichtenštejnsko, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, PSČ 702 00, proti žalovanému TJAŽMAŠ, otevřená akciová společnost , reg. č. ZSEV 1026303055217, se sídlem v Sizrani, Samarskij obvod, Gidroturbinaja 13, Ruská federace, zastoupenému Mgr. Danou Štumpovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 573/12, PSČ 110 00, o popření přihlášené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 ICm 1887/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ČKD Blansko Strojírny, a. s. , se sídlem v Blansku, Gellhornova 2228/1, PSČ 678 18, identifikační číslo osoby 26238624, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS 12149/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 45 ICm 1887/2013, 11 VSOL 104/2013-36 (KSBR 45 INS 12149/2012-C4-2), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 4. června 2013, č. j. KSBR 45 ICm 1887/2013-13, KSBR 45 INS 12149/2012-C4-2, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 18. září 2013, č. j. KSBR 45 ICm 1887/2013-27, KSBR 45 INS 12149/2012-C4, odmítl podle §202 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) žalobu, jíž žalobce (jako přihlášený věřitel) v insolvenčním řízení dlužníka ČKD Blansko Strojírny, a. s. uplatnil popření pohledávek žalovaného (rovněž přihlášeného věřitele) a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 22. února 2013, č. j. KSBR 45 INS 12149/2012-A-44, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek.
2/ Dne 14. května 2013 bylo insolvenčnímu soudu doručeno popření pohledávek žalobce (jako přihlášeného věřitele č. 1), kterým popřel přihlášené pohledávky žalovaného (věřitele č. 18), konkrétně pohledávku č. 1 přihlášenou ve výši 239.332.290,65 Kč co do pravosti a pořadí, pohledávku č. 2 přihlášenou ve výši 38.647.903,- Kč co do pravosti, pohledávku č. 3 přihlášenou ve výši 10.527.049,04 Kč co do pravosti, pohledávku č. 4 přihlášenou ve výši 2.985.132,92 Kč co do pravosti a pohledávku č. 5 přihlášenou ve výši 86.471.200,52 Kč co do pravosti.
3/ Dne 17. května 2013 se konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů.
4/ Do doby vydání usnesení o odmítnutí žaloby žalobce nesložil jistotu na náklady řízení incidenčního sporu.
Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že žalobce dne 13. června 2013 složil na účet insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10.000,- Kč.
Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení §202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona – uzavřel, že 15 denní lhůta k zaplacení jistoty je lhůtou zákonnou, jejíž zmeškání nelze prominout. Rovněž z důvodové zprávy „k těmto ustanovením plyne, že přijaté změny v zavedení povinnosti skládat jistotu v důsledku popěrného úkonu věřitele sledují tentýž účel, jako jistota k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy způsobené předběžným opatřením upraveným v ustanovení §75b a násl. o. s. ř.“.
Jestliže se přezkumné jednání konalo dne 17. května 2013 a lhůta k zaplacení jistoty skončila v pondělí 3. června 2013, pak podle odvolacího soudu insolvenční soud správně žalobu podle §202 odst. 5 insolvenčního zákona pro nezaplacení jistoty odmítl. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že žalobce zaplatil jistotu po uplynutí zákonné lhůty (dne 13. června 2013).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
K vymezení přípustnosti dovolání dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda je lhůta v ustanovení §202 odst. 3 insolvenčního zákona, tj. lhůta 15 dnů pro složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu, lhůtou zákonnou, jejíž zmeškání nelze prominout, a zda „v návaznosti na to zmeškání je tedy bez dalšího namístě žalobu odmítnout“.
S ohledem na datum vydání napadeného usnesení (28. listopadu 2013) Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné dle §237 o. s. ř. pro řešení otázky, na níž závisí napadené usnesení, zda soud může přihlédnout ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu, k němuž došlo po uplynutí lhůty dle §202 odst. 3 insolvenčního zákona, avšak ještě před pravomocným odmítnutím žaloby dle 202 odst. 5 insolvenčního zákona.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §200 insolvenčního zákona je věřitel oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna (odstavec 1). K popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; §43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření. K popření pohledávky učiněnému ve formě, která v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce vyžaduje jeho písemné doplnění, předložení jeho originálu, případně předložení písemného podání shodného znění, se nepřihlíží (odstavec 2). Dospěje-li insolvenční soud k závěru, že k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se nepřihlíží, odmítne je rozhodnutím, které může vydat jen do skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce (odstavec 3). Jestliže insolvenční soud popření pohledávky neodmítne, považuje se podání, jímž přihlášený věřitel popřel pohledávku, od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, nejdříve však po uplynutí 10 dnů od skončení přezkumného jednání, za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (odstavec 5).
Dle §202 insolvenčního zákona přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč. Nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (odstavec 3). Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky. Učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření (odstavec 4). Nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, nebo nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá, insolvenční soud žalobu, kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky, odmítne (odstavec 5). Povinnost složit jistotu podle odstavců 3 a 4 nemá přihlášený věřitel, který ve lhůtě stanovené ke složení jistoty osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit a že je tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mu mohla vzniknout újma. Přihlášený věřitel dále nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky (odstavec 6).
V této podobě, pro věc rozhodné, platí výše citovaná ustanovení insolvenčního zákona od 31. března 2011, kdy nabyl účinností zákon č. 69/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že typově shodnou věcí (v rámci incidenčního sporu vyvolaného popěrným úkonem stejného věřitele v tomtéž insolvenčním řízení) se zabýval (rovněž v rámci výkladu ustanovení §202 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona) v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 ICdo 26/2014, na něž v podrobnostech odkazuje.
Tam na dané téma uzavřel, že:
1/ Po novele provedené s účinností od 31. března 2011 zákonem č. 69/2011 Sb. insolvenční zákon nově připouští možnost věřitelů popírat pohledávky jiných věřitelů a zcela specificky (na rozdíl od úpravy popěrného práva věřitelů v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání) upravuje podmínky, za nichž může věřitel dosáhnout toho, že pohledávka jiného věřitele nebude v insolvenčním řízení uspokojena. Za tím účelem zákon stanoví lhůtu k popěrnému úkonu věřitele, náležitosti popěrného úkonu (co do formy a obsahu), důsledky nesplnění těchto zákonných požadavků a rozhodování o nich, účinky popěrného úkonu věřitele i jeho postavení a procesní povinnosti v incidenčním sporu vyvolaném jeho popěrným úkonem (viz zejména ustanovení §200 insolvenčního zákona, ve znění zákona č. 69/2011 Sb., jakož i ustanovení §51 odst. 3, §161 odst. 2, §201 odst. 1, §202 odst. 3 až 6 a §336 odst. 4 insolvenčního zákona). K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sen. zn. 29 ICdo 7/2012, uveřejněného pod číslem 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
2/ Při výkladu ustanovení §200 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. listopadu 2012, sen. zn. 29 ICdo 17/2012, uveřejněném pod číslem 21/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že smyslem této úpravy bylo v případech vadného nebo opožděného popření umožnit okamžitou reakci insolvenčního soudu způsobem, jenž (vzhledem k vadám popření nebo k jeho opožděnosti) co nejméně poškodí věřitele popřené pohledávky a jenž nebude (při opožděném popření zbytečně) přinášet ani další administrativní zátěž popírajícímu věřiteli a insolvenčnímu soudu spojenou s vlastní transformací popření v incidenční žalobu.
3/ V souladu s tím by měla být vykládána i ustanovení insolvenčního zákona, která upravují postup v incidenčním sporu vyvolaném popěrným úkonem věřitele. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak – s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu. K opožděnému složení jistoty se nepřihlíží.
Napadené usnesení je s těmito závěry, od nichž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v této věci, v souladu. Dovolateli se tak nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Protože vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, avšak žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu