ECLI:CZ:NS:2014:29.NSCR.61.2012.1
KSOS 22 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 61/2012-B-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka R. Ř. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Veselským, advokátem, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Korunní 1077/31, PSČ 709 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS XY, o neschválení oddlužení, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2012, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 5. června 2012, č. j. KSOS 22 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení ze dne 6. března 2012, č. j. KSOS 22 INS XY, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) neschválil oddlužení dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Usnesením ze dne 6. ledna 2012, č. j. KSOS 22 INS XY, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením.
2) Dne 6. března 2012 se konalo u insolvenčního soudu přezkumné jednání a první schůze věřitelů, na které přítomní věřitelé č. 2 (Československá obchodní banka, a. s.) a č. 3 (Komerční banka, a. s.) nehlasovali ani pro jeden z možných způsobů oddlužení a navrhli oddlužení neschválit z důvodu nepoctivého záměru dlužníka a rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem. Zdůraznili, že smlouvou o zúžení společného jmění manželů, uzavřenou mezi dlužníkem a H. Ř. (dále jen „H. Ř.“) dne 12. dubna 2011 (dále jen „smlouva o zúžení společného jmění manželů“), se dlužník zbavil veškerého majetku.
3) Notářským zápisem ze dne 13. října 2004 dlužník a H. Ř. uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění manželů tak, že obchodní podíl dlužníka ve společnosti SONOCO group, s. r. o. (dále jen „společnost“) bude i nadále ve výlučném vlastnictví dlužníka. Rozšířili společné jmění manželů o zůstatek peněžních prostředků na termínovaném vkladu č. XY (vedeném Komerční bankou, a. s.) a vyloučili jako předmět společného jmění manželů jakékoli závazky z titulu úvěrů či půjček, s tím, že subjektem závazkového vztahu bude vždy pouze ten z manželů, kdo uzavře příslušnou smlouvu či provede jiný právní úkon, z něhož závazek vyplyne; tím není vyloučen vznik společných závazků na základě právních úkonů učiněných společně.
4) Ve smlouvě o zúžení společného jmění manželů dlužník a H. Ř. prohlásili, že do svého vlastnictví za trvání manželství nabyli movité věci a práva a povinnosti spojená s vlastnictvím účtu (specifikované ve smlouvě) a dále nemovitosti (na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 14. března 2011 – dále jen „smlouva o převodu vlastnictví jednotky“). Zúžili rozsah společného jmění manželů o bytovou jednotku, včetně podílu na společných částech domu a o spoluvlastnický podíl na (označených) nebytových prostorách, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech budovy, jakož i o další movité věci a pohledávky ve smlouvě specifikované, s tím, že nadále „budou tvořit předmět výlučného vlastnictví“ H. Ř. a dlužník bude nadále výlučným vlastníkem „práv a povinností spojených s vlastnictvím účtu č. 182412099/0600, vedeném u GE Money Bank, a. s. (zůstatek k 22. září 2011 - mínus 8.557,24 Kč)“.
5) Dne 10. prosince 2010 uzavřela Z. P. (jako převodce) a dlužník a H. Ř. (jako nabyvatelé) smlouvu o převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu (Stavební bytové družstvo Vítkovice – dále jen „družstvo“), vztahujících se k bytové jednotce, a to za smluvní cenu ve výši 995.000,- Kč, s tím, že podle článku III. označené smlouvy nabyvatelé složili u dohodnutého správce vkladu zálohu na zaplacení smluvní ceny ve výši 20.000,- Kč, část smluvní ceny ve výši 39.000,- Kč a 236.000,- Kč „bude uhrazena z vlastních prostředků nabyvatelů“ a doplatek smluvní ceny ve výši 700.000,- Kč bude uhrazen převodem z poskytnutého úvěru. Převod členských práv práva a povinnosti vzalo družstvo na vědomí dne 20. prosince 2010, s tím, že k převodu „dochází“ dnem 1. ledna 2011.
6) Dne 14. března 2011 uzavřeli družstvo (jako převádějící) a dlužník a H. Ř. (jako nabyvatelé) smlouvu, na základě které družstvo nabyvatelům převedlo do vlastnictví označenou bytovou jednotku, včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a spoluvlastnických podílů na (ve smlouvě specifikovaných) nebytových jednotkách.
Na takto ustaveném základě odvolací soud – cituje ustanovení §395 odst. 1 a 3 a §405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr.
Při svých úvahách přitom vyšel ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“). V poměrech dané věci akcentoval, že v situaci, kdy podle smlouvy o zúžení společného jmění manželů nabyla veškerý majetek H. Ř. a dlužníku zůstala pouze práva a povinnosti spojená s vlastnictvím účtu (se záporným zůstatkem 8.557,24 Kč), jsou námitky věřitelů vznesené na schůzi věřitelů dne 6. března 2012 důvodné.
Jako právně nevýznamnou přitom vyhodnotil výhradu dlužníka, podle níž „pokud by H. Ř. uzavřela kupní smlouvu na byt v osobním vlastnictví a tento byt by financovala ze svých výlučných prostředků, nestal by se dlužník spoluvlastníkem bytu jako u předmětného bytu družstevního, následně převedeného do osobního vlastnictví“. Taková situace – pokračoval odvolací soud − nenastala, naopak dlužník nabyl v souladu se zákonem s H. Ř. do společného jmění manželů nemovitosti, které následně bez nároku na vypořádací podíl převedl do výlučného vlastnictví H. Ř. Nadto se smlouva o zúžení společného jmění manželů „netýkala pouze předmětného družstevního bytu, ale týkala se veškerého společného majetku dlužníka a H. Ř.“
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) a §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatele Nejvyšší soud dosud neřešil otázku, „zda-li je možno považovat za nepoctivý záměr dlužníka situaci, kdy se stane dlužník spoluvlastníkem bytu jenom proto, že si jeho manželka zvolí ke koupi nikoli byt v osobním vlastnictví, nýbrž byt družstevní, který si navíc dlužníkova manželka financuje ze svých výlučných prostředků mimo společné jmění manželů, a dle výše uvedeného se tak stane dlužník po krátký časový úsek de iure spoluvlastníkem nemovitosti, která se pak následně stane z důvodu ryze formálního zúžení společného jmění manželů opět výlučným vlastníkem manželky dlužníka“.
Akcentuje, že smlouva o zúžení společného jmění manželů „byla uzavřena pouze proto, aby uvedla formální právní vztah do souladu s faktickým stavem, tedy se skutečností, že byt byl od prvopočátku manželky dovolatele“. Popisuje okolnosti ohledně záměru „pořízení“ bytu a vysvětluje důvody, pro které „museli být na smlouvě o úvěru uvedeni jako klienti oba manželé“, včetně skutečnosti, že úvěr splácí H. Ř. ze svých výlučných prostředků. Jde-li o movité věci „zahrnuté“ do smlouvy o zúžení společného jmění manželů, tyto jsou nepatrné hodnoty a věřitelé by z nich nemohli být uspokojeni. Současně doplňuje, že soudy nižších stupňů „ve své podstatě spatřují nepoctivé jednání dovolatele v tom, že jeho dluhy bude v konečném důsledku muset splácet manželka bez toho, aniž jí zůstal předmětný byt v osobním vlastnictví. Reálně tedy hrozí, že manželka dovolatele ztratí v průběhu konkursního řízení byt, ale úvěr bude muset sama splácet, tj. bude platit dluhy svého manžela. Tuto situaci ale zamýšleli dovolatel i manželka vyloučit zúžením a rozšířením společného jmění manželů z roku 2004, což také učinili. V roce 2004 nemohli vědět, že v roce 2010 nastane situace, kdy bude v důsledku svých aktuálních finančních možností manželka dovolatele nucena koupit družstevní byt, a nemohli předpokládat, že v roce 2012 vyhodnotí soudy tento i následné úkony jako nepoctivý záměr dlužníka“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (5. června 2012) je pro danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 30. června 2012 (tj. naposledy ve znění zákona č. 167/2012 Sb.).
Podle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí v této věci jsou tudíž ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle ustanovení §7 odst. 1 insolvenčního zákona.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání dlužníka proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (v obecné poloze) odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 14/2012, jakož i v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ani v poměrech dané věci totiž není pochyb o tom, že dlužník se smlouvou o zúžení společného jmění manželů (ze dne 12. dubna 2011), tj. přibližně osm měsíců před podáním insolvenčního návrhu (22. prosince 2011), zbavil (veškerého) majetku, který by jinak mohl být zpeněžen v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. K tomu, že je nutné striktně trvat na tom, aby dlužník věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře) a že při podání návrhu na oddlužení je dlužník veden poctivým záměrem tehdy, nečiní-li kroky k tomu, aby takovou volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013.
Konečně nelze přehlédnout, že podle smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu měla být část sjednané ceny placena „z vlastních prostředků nabyvatele“ (jimiž byli dlužník a H. Ř.), tj. nikoli jen z výlučných prostředků H. Ř. a že (dle samotného dovolatele) smlouvu o úvěru (sjednanou za účelem zaplacení úplaty podle shora zmíněné smlouvy) uzavřeli (jako „klienti“) rovněž dlužník i H. Ř.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu