ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1068.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1068/2014 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2014 o dovolání podaném obviněným Ing. L. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 106/2014 ze dne 13. května 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 53/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 53/2013 ze dne 29. ledna 2014 byl dovolatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, za současně stanovené přiměřené povinnosti obviněného během odkladu trestu dle jeho sil a možností uhradit uvedený dluh na výživném.
O odvolání obviněného Ing. L. B. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 106/2014 ze dne 13. května 2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným přečinem zanedbání povinné výživy dle §196 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, za současného stanovení přiměřeného omezení, aby podle svých sil zaplatil k rukám matky nezletilé dlužné výživné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. L. B. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že přestože se soudy zabývaly možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tak tuto zásadu neužily, ačkoli jsou pro její aplikaci splněny veškeré podmínky. Bylo zjištěno, že je proti němu vedeno exekuční řízení za účelem vymožení výživného, v rámci něhož došlo k postižení pohledávek dovolatele za organizacemi vykonávajícími veřejnou správu a výše těchto pohledávek převyšuje výši údajné vyživovací povinnosti, když exekuční řízení probíhá již několikátým rokem. Soudy tedy pominuly skutečnost, že subjektivní právo dítěte je chráněno v probíhajícím exekučním řízení, jíž byly postiženy pohledávky odsouzeného, nicméně nedošlo k jejich vyplacení dítěti a dle přesvědčení dovolatele by nemělo být trestní právo jako ultima ratio aplikováno, jelikož subjektivní právo dítěte je dostatečně chráněno v exekučním řízení. V další části dovolání se podrobně zabýval okolnostmi ukončení jeho pracovního poměru a jeho možnostmi získat nové zaměstnání. Poukázal na statistiku nezaměstnanosti v České republice, a to zejména s přihlédnutím k jeho věku. S tím dle jeho přesvědčení souvisí nesprávné vyhodnocení subjektivní stránky jeho jednání, kdy přestože si aktivně práci hledal, jeho jediným příjmem byly dávky v hmotné nouzi. Zopakoval, že je notorietou, že civilní rozhodnutí není pro soudy v trestní věci závazné, trestní soudy musí samy zjišťovat příjmovou situaci obviněného, což dle jeho přesvědčení zanedbaly. Pokud totiž soudy nezohlednily okolnost, že od doby rozhodnutí civilního soudu, kterým mu bylo stanoveno výživné ve výši 4.500,- Kč, klesly jeho příjmy o více než 80 %, jedná se o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu. Vyjádřil přesvědčení, že svou vyživovací povinnost mohl splnit dokonce již předčasně tím, že došlo k převedení částky 544.000,- Kč ze společného účtu na účet matky jeho bývalé manželky, tedy matky nezletilé, k jejímž rukám má hradit výživné. V další části dovolání (s odkazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 4/2012 ze dne 1. 3. 2013) vyjádřil přesvědčení, že to byl i stát, kdo selhal v poskytnutí pomoci při zlepšení jeho vztahů s dcerou, když jí chtěl poskytnout plnění naturální formou. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že „se rozhodnutí odvolacího Městského soudu č. j. 5 To 106/2014 ze dne 13. 5. 2014 zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.“
K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že obviněný ve svém dovolání uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na vady spočívající v nesprávné aplikaci norem hmotného práva na skutková zjištění, k nimž soud dospěl v rámci dokazování. Za právní námitku konvenující uplatněnému dovolacímu důvodu lze dle vyjádření státního zástupce označit výhradu, že soud neaplikoval pravidlo zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a nepostupoval podle zásady subsidiarity trestní represe. Tato námitka je jedním ze základních argumentů dovolatele v dosavadním průběhu řízení a byla obsažena i v řádném opravném prostředku. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že soud druhého stupně se touto výhradou náležitě a obšírně zabýval, jak je patrno z důvodů napadeného rozhodnutí (na str. 8 písemného vyhotovení rozsudku). Státní zástupce tak uvedl, že s názory odvolacího soudu je třeba se bez výhrad ztotožnit, protože přesně vystihují právní situaci v této trestní věci se zřetelem ke společenské škodlivosti jednání obviněného, takže důvodně vyúsťují v závěr, že v této věci nelze princip „ultima ratio“ aplikovat.
Je tomu tak proto, že ze strany dovolatele zjevně nejde o jednání, k jehož vyřešení by postačovalo uplatnění jeho odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a to se zřetelem k jeho dlouhodobosti a setrvalosti stanoviska dovolatele k (ne)hrazení výživného, a to navzdory předchozímu soudnímu postihu za totožné jednání. Není totiž pochyb, že skutek popsaný ve výroku rozsudku je protiprávní, je zákonem označen za trestný a vykazuje znaky uvedené v ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž délka období, kdy dovolatel nehradil výživné, výše dluhu na výživném i nesmiřitelné odmítání plnění této povinnosti ze strany dovolatele svědčí pro výrazně vyšší než nepatrný stupeň společenské škodlivosti. Pokud jde o námitku dovolatele opírající se o formulaci odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2013 sp. zn. 10 C 4/2012 stran odpovědnosti státu za stabilizaci vztahů mezi ním a jeho nezletilou dcerou, je třeba připomenout, že ve smyslu zákona o rodině dopadá tato povinnost především na dovolatele, přičemž ingerence státu připadá v úvahu teprve subsidiárně, v situacích, kdy rodič a dítě nemohou z objektivních příčin normalizovat vzájemný poměr. Z dokazování provedeného v této trestní věci však plyne, že to byl především sám dovolatel, kdo narušil vztah k dceři a nadále není ochoten k žádnému ústupku pro narovnání vzájemných vztahů. V takové situaci je jeho poukaz na údajný deficit v plnění povinností na straně státních orgánů dle státního zástupce zcela nepřiměřený. S tím se pojí skutečnost, že pokud v údajných nedostatcích v činnosti státních orgánů dovolatel spatřuje překážku zabraňující mu realizovat vyživovací povinnost vůči dceři formou naturálního plnění, nelze odhlížet od skutečnosti, že naturální plnění lze poskytovat výlučně tam, kde adresát takového plnění je ochoten je přijmout. To však podle státního zástupce v daném případě určitě neplatí a dovolatel nemá žádnou možnost plnit vyživovací povinnost formou naturálního plnění proti vůli oprávněné nezletilé dcery. Taktéž se státní zástupce vyjádřil v tom směru, že problematikou případného stanovení odlišné přiměřené výše výživného s ohledem na současné poměry dovolatele se soudy zabývaly a nezjistily, že by bylo důvodné – vzhledem k celému komplexu skutkových zjištění týkajících se majetku dovolatele, dispozic s ním a jeho předsevzetí za žádnou cenu výživné nehradit – jakkoli měnit výši výživného stanovenou v řízení občanskoprávním. Argumentaci dovolatele finančními a majetkovými poměry, nemožností opatřit si zaměstnání a získat tak prostředky využitelné k úhradě výživného a dalšími skutečnostmi s tím spojenými nelze mít za námitky právní povahy, nýbrž se jedná o výhrady skutkové, jež nelze podřadit pod obviněným deklarovaný důvod dovolání. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že nelze nevidět, že dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku v zásadě opakuje svou dosavadní obhajobu, jak byla zachycena i v jeho odvolání, jímž se soud druhého stupně náležitě zabýval. Dovolání však není určeno k opakovanému komplexnímu přezkumu meritorního rozhodnutí, jako je tomu u řádného opravného prostředku, nýbrž pouze ke zjišťování nejzásadnějších vad, jež naplňují některý z dovolacích důvodů vymezených v §265b trestního řádu. Žádná taková vada však v napadeném rozhodnutí zjištěna nebyla. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. L. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že pod deklarovaným dovolacím důvodem nemohou být právně relevantně uplatněny námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje a jejichž prostřednictvím deklaruje svůj nesouhlas se způsobem, kterým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy jasně a pečlivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé (ve věci provedené) důkazy hodnotily. Vycházely tak z výpovědí nezletilé E. B., Y. P. (dříve B.), B. B. a celé řady listinných důkazů.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Právně relevantně uplatněnou je námitka dovolatele, že jeho čin nenaplňoval potřebnou míru společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy velmi pečlivě zhodnotily možnosti dovolatele hradit výživné jeho dceři i s tím, že uvedl, že je držitelem pohledávek a vlastníkem ideální poloviny domu. Hodnotily též jeho postoj, který ostatně deklaroval i sám dovolatel v průběhu trestního řízení, kdy výživné neplnil dlouhodobě, úmyslně a programově v rámci svých rozepří s bývalou manželkou. Dovodily tak, že jednání dovolatele je společensky škodlivé, a to i proto, že se jedná o slušně situovaného, vzdělaného muže, který zcela úmyslně odmítá platit výživné na své dítě. Pokud soud nalézací i soud odvolací v rámci hodnocení příslušných důkazů dospěly k přesvědčení, že dovolatel neplatil výživné k rukám matky nikoli proto, že by z nějakých objektivních důvodů na jeho poctivé vůli nezávislých v daném období tak nemohl činit, ale proto, že tak na základě své nevůle, animozity, resentimentů k matce i dceři činit nechtěl, pak takovéto hodnocení důkazů je plně v kompetenci obecných soudů a nelze mít vůči němu zásadních výhrad.
Pro úplnost lze uvést, že namítaná částka 544.000,- Kč, která měla být převedena z jeho účtu již před několika lety na účet někoho z rodiny jeho bývalé manželky, má možný význam snad v rámci vypořádání společného jmění manželů, avšak nemá žádný vliv na plnění (resp. nesplnění) dovolatelovy vyživovací povinnosti v rozhodném období.
To stejné lze vztáhnout i na dovolatelem tvrzené exekuce k vymožení dlužného výživného. Podle ustanovení §196a tr. zákona sice trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy (§196) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. To však neplatí v situaci, kdy je výživné vymáháno exekuční formou, ale naopak to svědčí o nevůli pachatele výživné hradit. Výsledek takovýchto exekučních řízení by mohl mít pouze vliv na jeho povinnost uhradit již vzniklé dlužné výživné.
Konečně lze se státním zástupcem souhlasit i v tom, že není právně relevantní tvrzení dovolatele, že chtěl poskytovat výživné dceři naturální formou, neboť adresát takovéto plnění musí být ochoten jej akceptovat. Přitom z provedeného dokazování ve věci je zjevné, že vztah dcery k dovolateli byl (za jeho zřejmého přispění) výrazně narušen.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka