ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1382.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1382/2014 -43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovoláních podaných D. F. a V. J. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 1/2014 ze dne 29. 1. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 10/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se obě takto podaná dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci sp. zn. 52 T 10/2012 ze dne 4. 10. 2013 byla dovolatelka D. F. uznána vinnou pod bodem ad 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), pod bodem ad 2) zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě ad 3) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a pro jeho výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem byl dovolatel V. J. uznán vinným pod bodem ad 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, pod bodem ad 2) zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem ad 3) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Oběma dovolatelům byl také uložen trest propadnutí věci, které byly ve výroku citovaného rozsudku přesně specifikovány.
V předmětné věci podala D. F. a V. J., stejně jako spoluobviněný L. J. a příslušný státní zástupce, odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 8 To 1/2014 ze dne 29. 1. 2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu všech odvolání částečně zrušil, a to ve výroku pod bodem 1) a ve výrocích o trestech odnětí svobody ohledně všech obžalovaných, jakož i ve výroku o trestu propadnutí věci ohledně obžalovaného L. J., načež podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod bodem ad 1) písm. a) citovaného rozsudku uznal D. F., V. J. a L. J. vinnými tím, že všichni obžalovaní jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku spáchali pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem ad 1) písm. b) citovaného rozsudku rozhodl tak, že V. J. a L. J. spáchali, jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku zločin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výroku citovaného rozsudku. Za tento pokus zločinu, a dále za zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a za přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, odsoudil dovolatelku D. F. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let a pro jeho výkon ji zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dovolatele V. J. potom za uvedený zločin a pokus zločinu, a dále za zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku a za přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nezměněn, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali D. F. a V. J. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod shodně označili ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku D. F. uvedla, že v posuzované věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když skutková zjištění učiněná soudy (zejména stran zvlášť závažného zločinu vraždy) neplynou z provedených důkazů a takto nelze dospět k závěru, že mezi jejím jednáním a následkem (násilnou smrtí poškozeného) je dána příčinná souvislost. Poukázala na to, že odvolací soud v bodě 1) písm. a) svého rozhodnutí, bez toho, že by doplnil dokazování, změnil skutková zjištění, když přidal do popisu skutku větu (ve vztahu k poškozenému), že „obžalovaná F. mu tloukla hlavou o zem“ a následně toto jednání odlišně od soudu prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a došlo tak ke zpřísnění právní kvalifikace tohoto skutku, resp. jeho části. Uvedený skutek však nespáchala (stejně tak i skutek uvedený odvolacím soudem pod bodem 1/ písm. b/ citovaného rozsudku), když tam popsaného jednání se nedopustila, jak tomu svědčí i nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního a druhého stupně. Má za to, že na základě učiněných skutkových zjištění by bylo možné její jednání v tomto směru posoudit pouze jako neoznámení trestného činu dle §368 odst. 1 tr. zákoníku, a to pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že byla schopna vyhodnotit jednání ostatních obžalovaných tak, že tito spáchali trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Zásadní námitky však vznesla do závěrů soudů stran toho, že byla shledána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu uvedla, že popis skutku uvedený v příslušném rozsudku nalézacího soudu je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, když nejsou ani dány žádné přímé důkazy podporující předmětné závěry soudů stran existence předmětného skutku. V tomto směru poukázala na zásadní rozpor mezi jejími výpověďmi a výpověďmi spoluobviněného V. J. Zdůraznila, že se nenašly žádné (byť i nepřímé) důkazy mezi usmrcením poškozeného a jejím vlastním konáním. Ani popis skutku neobsahuje podrobnosti, které by poukazovaly na to, jak se měla na usmrcení poškozeného podílet, ani to, jakým způsobem se tělo poškozeného mělo dostat na místo, kde bylo nalezeno, když ani odůvodnění označených rozhodnutí soudů uvedené skutečnosti neobsahuje. Její jednání tak mělo být posouzeno pouze jako neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku (a to za předpokladu, že bylo prokázáno, že poškozený v dané době jevil vážnou poruchu zdraví). Soudy provedené dokazování tak v této části neposkytuje spolehlivý základ ke spravedlivému rozhodnutí o vině a trestu, když nedostatečně zjištěný skutkový stav takto nemůže poskytnout spolehlivou oporu ani pro náležitou právní kvalifikaci skutku. Pokud tedy nelze s jistotou potvrdit relevantní skutkové okolnosti ohledně vzniku úmrtí poškozeného, bylo povinností soudů rozhodnout v souladu se zásadou presumpce neviny ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. a z ní plynoucí zásadou in dubio pro reo, tedy ve prospěch dovolatelky. Konečně připustila, že stran bodu 3) citovaného rozsudku soudu prvního stupně nemá proti tam popsanému skutku a jeho právní kvalifikaci výhrad. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený (citovaný) „rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a s odkazem na §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl“.
V. J. v rámci podaného dovolání předně uvedl, že ohledně pokusu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví se soudy popsaného jednání nedopustil. V této souvislosti uvedl, že poškozený nejdříve napadl jeho známého J., kterému přispěchal na pomoc, aniž by znal další osoby na incidentu účastné. Podílel se pouze na svázání poškozeného, kterého také několikrát udeřil (beze zbraně). Poté z místa bez dalšího odešel s tím, že nebylo nijak prokázáno, že to byl on, který se pokusil poškozeného těžce zranit, když jeho účast na tomto incidentu byla podružná. Stejně tak svým jednáním nenaplnil ani skutkovou podstatu trestného činu omezování osobní svobody, když ani nerozhodoval o tom, zda poškozený bude držen v domě, když následně byl celý následující den mimo tento dům. K trestnému činu vydírání potom uvedl, že z popsaného jednání soudy v tomto směru je usvědčován pouze výpovědí D. F., která se snaží sama sebe vyvinit a svou výpověď v uvedeném směru učinila až dodatečně. Ke zvlášť závažnému zločinu vraždy, kterým byl shledán vinným pod bodem 2) soudu prvního stupně uvedl, že sice poškozeného společně s F. odváželi autem s tím, že bude někde vysazen. Dovolatel v této souvislosti uvedl, že cestu autem určovala F., on sám považoval celou záležitost za partnerskou roztržku, vystoupil v obci Z., kde potkal paní venčící psa. Tam také dlouhou dobu čekal až se F. s vozem pro něj vrátí. V této souvislosti odmítl závěry soudů spočívající v tom, že usmrtit poškozeného musely společně dvě osoby najednou, když uvedený závěr z učiněných skutkových zjištění neplyne. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud zrušil (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Praze „a sám rozhodl nebo přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání“.
K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že oba dovolatelé v rámci uplatněného dovolacího důvodu opakují svou argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby. Přitom vznesenými námitkami se náležitě a dostatečně podrobně zabýval odvolací soud, přičemž jeho závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování a takto lze na ně bez výhrad odkázat. Dodala, že dovolací námitky se prakticky výlučně zabývají otázkami skutkovými, komentují rozsah dovolání a soudům vytýkají jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Přitom je namístě uvést, že skutkové závěry soudů jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování, když soud vymezené skutky také správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Uplatněný důvod dovolání přitom předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na ve věci učiněná skutková zjištění. Dovolateli uplatněné námitky jsou však ve skutečnosti primárně skutkového charakteru, když soudům vytýkají způsob, kterým realizovaly důkazní řízení a především způsob, jímž provedené důkazy hodnotily s tím, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jejich prospěch. Domáhají se tak odlišného hodnocení zásadních důkazů, ta vykládají jinak a z jejich odlišného posouzení dovozují odchylné skutkové okolnosti. Takové výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové tak nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Výhrady uplatněné dovolateli tak není možné mít za důvodné a napadené rozhodnutí tak není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout tomu adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětných skutků, jak jsou obsaženy v příslušných výrocích rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, dovolatelé shodně namítli nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění s tím, že tam popsaného trestného jednání se nedopustili a soudy provedené důkazy hodnotily nesprávně a jednostranně v jejich neprospěch. Sami potom nabídli jiný průběh skutkového děje s tím, že (zejména) na místě usmrcení poškozeného nebyli. V uvedeném směru však oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Zásadní námitky dovolatelů směřovaly proti tomu, že byli shledáni vinnými zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, když úmyslně usmrtili jiného po předchozím uvážení. Zde oba soudy nepřehlédly rozdílné výpovědi obou dovolatelů, skutečnost, že jej odváželi v autě z místa, kde byl jimi napaden a zraněn, přičemž je zjevné, že každý z nich se snažil soudy přesvědčit, že to byl právě ten druhý, který nakonec poškozeného usmrtil. Soudy v důvodech svých rozhodnutí dostatečně vysvětlily, proč neuvěřily jejich protichůdným výpovědím. V tomto směru se jeví jako důležitý, z hlediska učiněných skutkových zjištění, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a patologické anatomie, kdy v jeho rámci bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo jeho uškrcení. Zásadním v této souvislosti potom je i protokol o ohledání místa činu a pitevní nález, podle kterého byl poškozený svázán na rukou i nohou tkaničkami od bot. V této souvislosti je nutno poukázat i na výpověď dovolatele J., který uvedl, že ani v autě nebyl poškozený pasivní. Z téhož protokolu pak plyne, že tělo poškozeného bylo nalezeno poměrně daleko od místa zastavení vozidla a nakonec odhozeno, svázané, do nepřístupného místa. Závěr soudů, že jednotlivec za daných okolností nebyl schopen sám takto poškozeného usmrtit, má takto oporu ve zmíněných (učiněných) skutkových okolnostech. Jinými slovy, závěr soudů o tom, že na úmyslném usmrcení (vraždě) poškozeného se museli podílet oba dovolatelé, má takto oporu v učiněných skutkových zjištěních, přičemž z hlediska jejich individuální viny není rozhodné, kdo z nich a jakým způsobem se na smrti poškozeného podílel, když je rovněž zjevné, že takto jednali po předchozím uvážení, když nelze ani přehlédnout znalecké zkoumání osobnostních charakteristik obou dovolatelů.
Konečně k námitkám stran popisu jednotlivých skutků lze pouze stručně uvést, že ten je dostatečně soudy v příslušných (citovaných) rozhodnutích přehledně a určitě popsán a zachycen tak, aby na základě jejich popisu mohly soudy přistoupit spolehlivě k jejich právní kvalifikaci, když jejich popis v případě soudu odvolacího vycházel i z učiněných skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně. Soudy takto vycházely především z výpovědí jednotlivých spoluobviněných i svědkyně Ž., když současně vysvětlily, proč a v kterém směru předmětným výpovědím uvěřily a ve kterém nikoli. Námitky obou dovolatelů tak směřují výlučně do oblasti učiněných skutkových zjištění a v jejich rámci potom každý z nich nabízí vlastní (pro sebe příznivější) verzi skutkového děje. Lze tak uzavřít, že vznesené námitky ve svém celku takto nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Zbývá takto, než konstatovat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka