ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1394.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1394/2014 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání podaném P. W. T. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 276/2014 ze dne 24. června 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 200/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 3 T 200/2013 ze dne 14. března 2014 byl dovolatel uznán vinným ad I. trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), ad II. přečinem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře pěti let.
O odvolání P. W. T. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením sp. zn. 13 To 276/2014 ze dne 24. 6. 2014 tak, že podané odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal P. W. T. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že po celou řízení nebyl prokázán jeho úmysl získat neoprávněný či jiný prospěch z důvodu napomáhání jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky a jeho jednání tak nemůže naplňovat skutkovou podstatu jemu přisuzovaného trestného činu. Byl pouze dlouholetým známým obou stran předmětných sňatků, a proto z přátelství pomáhal při zařizování jejich záležitostí. Dále vyjádřil přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění s ohledem na to, že na území republiky má povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a má zde také nezletilé dítě ve věku šesti let, ke kterému má vyživovací povinnost a uložení trestu vyhoštění je tak v rozporu se zájmem na spojování rodin a dle ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku mu neměl být tento trest uložen. Na základě výše uvedených okolností proto navrhl, aby dovolací soud „napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, č. j. 13 To 276/2014-255 ze dne 24. 6. 2014 a zároveň rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, č. j. 3 T 200/2013, ze dne 14. 3. 2014 zrušil a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.“ Zároveň požádal, aby dovolací soud odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání dle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k uvedeným námitkám dovolatele považuje za potřebné uvést, že tyto v podstatné části uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Státní zástupce proto nepovažoval za nutné se těmito námitkami dovolatele blíže podrobněji zabývat, přičemž podle něj lze v úplnosti odkázat na dostatečně učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů, které závěr o vině dovolatele založily na přesvědčivém hodnocení zejména výpovědí svědkyň K. a P. Vyjádřil přitom přesvědčení, že obě tyto svědkyně jeho obhajobu zcela přesvědčivě vyvracejí, nehledě na skutečnost, že dovolatelem zvolená obhajoba je dle státního zástupce poněkud rozporná a zřejmě nevěrohodná. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Uplatněnému dovolacímu důvodu pak dle státního zástupce neodpovídají ani námitky vznesené dovolatelem proti výroku o trestu. Protože by však takto formulované námitky mohly obsahově odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je namístě se jimi zabývat, třebaže výslovně tento dovolací důvod obviněný neuplatnil. Státní zástupce se však s těmito námitkami dovolatele neztotožňuje. Uvedl, že pokud jde o námitku existence skutečností ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je třeba uvést, že podle tohoto ustanovení soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedené podmínky pro aplikaci výluky trestu vyhoštění jsou přitom řazeny kumulativně. Existence těchto skutečností však dle státního zástupce z dostupného spisového materiálu nevyplývá. Pokud totiž dovolatel v podaném dovolání tvrdí, že má na území České republiky povolen trvalý pobyt, je třeba poukázat na zjištění soudu prvého stupně, že tomu tak není a má povolen pouze přechodný pobyt. Teprve je-li splněna podmínka trvalého pobytu, lze přihlížet k dalším skutečnostem, tj. existenci pracovního a sociálního zázemí a zájmu na spojování rodin. Nemá-li tedy obviněný na území České republiky povolen trvalý pobyt, jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, není třeba se dále zabývat ani splněním dalších okolností, jež ve svém souhrnu zakládají zákonnou výluku trestu vyhoštění. Obdobný závěr lze dle státního zástupce přijmout v případě námitky dovolatele, že zde má nezletilé dítě ve věku šesti let. Tato námitka by tak mohla obsahově svědčit uplatnění okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Ani naplnění těchto podmínek však z podaného dovolání nevyplývají, když dovolatel ani netvrdí, že by jeho dítě bylo občanem České republiky, zda s ním sdílí společnou domácnost a zda se podílí na jeho výchově apod. Dle názoru státního zástupce totiž uvedenou výluku nezakládá samotná skutečnost, že obviněný má vůči takovému dítěti vyživovací povinnost, neboť v jejím plnění by ani uložení trestu vyhoštění ničeho nebránilo. I kdyby bylo možno připustit, že dovolatel je skutečně otcem nezletilého občana České republiky, což však obviněný netvrdí, když se pouze obecně zmiňuje o dítěti, ani tato podmínka sama o sobě k uplatnění uvedené výluky nepostačuje. V případě vztahu pachatele k rodinnému příslušníku, jenž je občanem státu Evropské unie je i zde další nutnou podmínkou, aby měl pachatel povolen na území České republiky trvalý pobyt, nebo přiznáno postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta (zde je zjevně míněn institut podle §42c zákona o pobytu cizinců). Žádný z těchto základních předpokladů pro existenci uvedené zákonné výluky trestu vyhoštění dovolatel ve svém dovolání netvrdí a z rozhodnutí soudů lze dovodit, že je nesplňuje. Lze tak usuzovat, že v daném případě neexistovaly relevantní překážky, jež by v uložení trestu vyhoštění právně bránily. V daném případě se tak jednalo o přípustný druh trestu, z čehož vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není u dovolatele dán. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu je tak zřejmé, že většina námitek, tak jak je uplatnil ve svém podání dovolatel, není způsobilá být právně relevantně uplatněna nejen pod tímto dovolacím důvodem, ale ani pod žádným dalším ze zákonem taxativně vymezených důvodů dovolání. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými přečiny.
Trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §171d odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území republiky. Trestného činu podle odst. 2 výše uvedeného ustanovení se dopustí ten, kdo čin uvedený v odstavci 1 zorganizuje.
Přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu získat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhá jinému k neoprávněnému pobytu na území České republiky, přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo čin uvedený v odstavci 1 zorganizuje.
Z provedeného dokazování bylo jednoznačně prokázáno (zejména) výpověďmi svědkyň K. a P., že dovolatel zorganizoval jejich sňatky s občany N., za které těmto svědkyním nabídl majetkový prospěch a pro příslušné občany N. z takového sňatku plynul zisk v podobě možnosti získání přechodného pobytu na území naší republiky. Je tak zcela zřejmé, že dovolatelem uplatněné námitky se zakládají na zcela jiném skutkovém ději, než je ten, podle kterého chtěl toliko pomoci svým přátelům při uzavírání manželství.
Co se týká jeho námitky ohledně jemu uloženého trestu vyhoštění, je možno souhlasit se státním zástupcem, že takovouto námitku by bylo možno právně relevantně uplatnit pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dovolatel ve svém podání neuplatnil, přesto však vycházeje z odůvodnění podaného dovolání, lze s jistou mírou tolerance mít za to, že i tento dovolací důvod relevantně uplatnil. Vzdor uvedenému však i za těchto okolností je vznesená námitka zjevně neopodstatněnou. Podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Předpokladem uplatnění obou těchto ustanovení je tedy skutečnost spočívající v tom, aby měl pachatel povolen trvalý pobyt na území naší republiky, což však není případ dovolatele. Ten sice ve svém podání tvrdí, že na území republiky má povolen trvalý pobyt, tuto skutečnost však ničím nedoložil, a to ani v rámci podaného dovolání. Ze skutkových zjištění soudu nalézacího naopak vyplynulo, že dovolatel měl povolení toliko k pobytu přechodnému. Nejvyšší soud proto provedl šetření ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., v jehož rámci učinil dotaz na příslušné orgány ke zjištění případného trvalého pobytu dovolatele. Žádné skutečnosti, které by opodstatňovaly dovolatelovo tvrzení, však shledány nebyly. Soudy se uložením trestu vyhoštění dovolateli řádně zabývaly, když (nad rámec své povinnosti) vyhodnotily i ostatní potřebná kriteria, vztahující se k takto uloženému trestu. Proto nezbývá než takovou námitku odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl a předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř., nerozhodoval již dovolací soud o žádosti dovolatele na odklad výkonu tohoto (napadeného) rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka