ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1490.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1490/2014 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. listopadu 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. D.,proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2014, č. j. 7 To 443/2013-224, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 214/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 T 214/2012-191, byli obvinění M. D. a M. D. uznáni vinnými přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 30. 6. 2012 v době kolem 23.45 hod. v Č. T., okres K., na ul. O. před hernou-barem B., kde stáli s dalšími nejméně dvěma osobami, přivolali k sobě M. G., o kterém věděli, že v herně vyhrál na videoterminálu částku ve výši nejméně 2.590 Kč, a obžalovaný M. D. ho požádal, aby jim zapůjčil částku 1.000 Kč na úhradu útraty v baru, přitom M. D. prohlásil, že by mu mohl odebrat celou peněženku, načež M. G. útratu v baru ve výši nejméně 300 Kč za ně zaplatil, vyšel z baru a zde ho M. D. zvýšeným hlasem opětovně požádal o zapůjčení částky 1.000 Kč, přičemž prohlásil, že případná hrozba vězením na něj nepůsobí, neboť se vrátil z výkonu trestu odnětí svobody, což M. D. doprovodil prohlášením, že ví, jaký M. D. je, když se rozzlobí, a také provedl akrobatický prvek salto vzad s dopadem do bojového postoje, přičemž tyto slovní projevy obžalovaných včetně salta s ohledem na fyzickou převahu obžalovaných a jejich vizáž vyvolaly v M. G. obavu z možného fyzického násilí, pokud obžalovaným nevyhoví, proto jim zapůjčil částku 500 Kč a z místa odešel“. Obviněnému M. D. byl za tento trestný čin podle §175 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Soud zároveň rozhodl i o trestu spoluobviněného M. D.
O odvoláních obou obviněných a odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 7 To 443/2013-224, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku na zčásti modifikovaném skutkovém základě, že „dne 30. 6. 2012 v době kolem 23.45 hod. v Č. T., okres K., na ul. O. před hernou-barem B., kde stáli s dalšími nejméně dvěma osobami, přivolali k sobě M. G., o kterém věděli, že v herně vyhrál na videoterminálu částku ve výši nejméně 2.590 Kč, a obžalovaný M. D. ho požádal, aby jim zapůjčil částku 1.000 Kč na úhradu útraty v baru, přitom M. D. prohlásil, že by mu mohl odebrat celou peněženku, načež M. G. útratu v baru ve výši nejméně 300 Kč za ně zaplatil, vyšel z baru a zde ho M. D. zvýšeným hlasem opětovně požádal o zapůjčení částky 1.000 Kč, přičemž prohlásil, že případná hrozba vězením na něj nepůsobí, neboť se vrátil z výkonu trestu odnětí svobody, což M. D. doprovodil prohlášením, že ví, jaký M. D. je, když se rozzlobí, a také provedl akrobatický prvek salto vzad s dopadem do bojového postoje, přičemž tyto slovní projevy obžalovaných včetně salta s ohledem na fyzickou převahu obžalovaných a jejich vizáž vyvolaly v M. G. obavu z možného fyzického násilí, pokud obžalovaným nevyhoví, proto jim vydal částku 500 Kč a z místa odešel“. Obviněnému M. D. za tento trestný čin odvolací soud uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Nově pak rozhodl i o trestu spoluobviněného M. D. Odvolání obou obviněných samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 3. 2. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. D. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že na základě výsledků provedeného dokazování nebylo možno dospět k závěru, že spáchal přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jak dovodil soud prvního stupně, či dokonce zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jak jeho jednání právně kvalifikoval soud odvolací. Vůči poškozenému se totiž nechoval tak, aby bylo možno dovodit, že ho pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, ani vůči němu neužil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. O jeho loupežném úmyslu i nadále přetrvávají důvodné pochybnosti. Soud prvního stupně měl podle názoru dovolatele setrvat na svém původním právním závěru, že skutek nevykazoval znaky trestného činu. Věc nesprávně právně posoudil i soud odvolací.
V další části dovolání obviněný namítl, že popis skutku ve výrocích o vině z rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku soudu odvolacího není dostatečný, když v nich chybí přesné označení trestného činu, jehož se výrok týká. Výrokové části rozsudků navíc „nejsou ve vzájemném souladu“ s jejich odůvodněními. Dovolatel soudům vytkl, že se dostatečně nezabývaly pohnutkou jednání obviněných, ačkoliv toto zjištění je pro správný závěr o úmyslném zavinění každého z nich velmi důležité. V této souvislosti pak uvedl, že poškozený M. G. věděl o jejich známosti se svědkem V. D., kterému předtím poskytl finanční půjčku na uhrazení útraty. Je otázkou, zda spoluobvinění mohli svým počínáním v poškozeném vůbec vzbudit důvodný pocit strachu. Dovolatel soudí, že nikoliv. Svědkyně G. vypověděla, že nejprve obviněný M. D. požádal poškozeného o peníze slušnou formou, kdy nebyl agresivní a nevyhrožoval. Na poškozeném nebylo znát, že by měl nějaký strach. Nevšimla si ani, že by byl poškozený nervózní. Rovněž servírka z baru B. neshledala v chování aktérů celého incidentu nic podezřelého. Poškozený G. zároveň uvedl, že se s M. D. bavili o pomoci „na oplátku“. Dovolatel sice byl účasten rozhovoru svého bratra s poškozeným před hernou, ovšem zapojil se do něj zcela marginálně a jeho jednání nemělo bezprostřední a relevantní vliv na konečné rozhodnutí poškozeného, což ostatně sám poškozený potvrdil. Ten k nim přistoupil dobrovolně, v odchodu mu nijak aktivně nebránili ani ho neomezovali. Ve své výpovědi se rovněž zmínil, že mu dovolatel M. D. nijak nevyhrožoval. Pokud měl říct poškozenému konkrétně to, že „pokud by byl zmrd, vezme mu celou peněženku“, pak takové slovní projevy jako pohrůžku bezprostředního násilí ve smyslu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vnímat nelze. Zjevně nedosahovaly potřebné intenzity, aby u poškozeného vyvolaly důvodné obavy o život či zdraví. Jestliže bylo možno spatřovat nějaký trestný čin v jednání spoluobviněného M. D., pak se na něm dovolatel sám nijak nepodílel. V daném případě se mohlo jednat o tzv. exces, tj. samostatné protiprávní jednání spoluobviněného.
Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a aby z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2014, č. j. 7 To 443/2013-224, a poté aby buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem v souladu s ustanovením §265s odst. 1 tr. ř., aby byl obžalovaný zproštěn obžaloby, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu rozhodl sám zprošťujícím rozsudkem.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně poukázal na to, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obecně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. To navíc bylo provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a v souladu se zásadami formální logiky. Za hmotně právní námitku podřaditelnou pod uplatněný důvod dovolání považuje státní zástupce výtku obviněného, že odvolací soud předmětný skutek nesprávně hmotně právně posoudil, neboť nebyly naplněny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to znak pohrůžky bezprostředního násilí a zejména úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle jeho názoru jí však nelze přiznat důvodnost. Projevy obviněného spolu s jednáním spoluobviněného M. D., jak byly vyjádřeny v popisu skutku odsuzujícího rozsudku, formální znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku naplňují. Obvinění jednoznačně chtěli nastolit atmosféru fyzické převahy nad poškozeným a tím ovlivnit jeho vůli, pokud jde o vydání požadované finanční částky. Poškozený od počátku neměl zájem za ně platit útratu nebo jim půjčovat peníze a učinil tak výlučně ve strachu z nich.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., obviněný podle státního zástupce nespecifikoval, kterou jeho alternativu má na mysli. V jeho rámci však mohl relevantně namítat pouze to, že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli již v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K takové situaci však v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Z výše konstatovaných důvodů uzavřel státní zástupce své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné jednak podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a jednak podle §265a odst. 1, odst. h) tr. ř., neboť předmětným rozhodnutím byl současně zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítanou vadou spočívající „v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, která zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .
Námitky dovolatele spočívající v tom, že jednáním vůči poškozenému M. G. nenaplnil zákonné znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ani po objektivní, ani po subjektivní stránce, lze pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jako právně relevantní .
Při posuzování opodstatněnosti dovolací argumentace obviněného dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Se zřetelem k povaze projednávaného případu je nejprve namístě v obecné rovině připomenout, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Jde tedy o prostředek nátlaku na vůli napadeného. Není přitom podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být okamžitě vykonáno, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí bývá přitom zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned (tj. bezprostředně).
Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí tedy v případě trestného činu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu předcházet.
V projednávané věci odvolací soud výše uvedené zásady neporušil.
Ze zjištěného skutku popsaného ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný M. a M. D. dne 30. 6. 2012 v době kolem 23.45 hod., tj. v noční hodině, před barem a hernou B. oslovili poškozeného M. G. s tím, aby jim zapůjčil 1.000 Kč na úhradu útraty v baru, přičemž M. D. prohlásil, „že by mu mohl odebrat celou peněženku“. Na to reagoval poškozený tak, že útratu ve výši cca 300 Kč za obviněné a jejich společníky zaplatil a z baru chtěl odejít. Obviněný M. D. ho však, tentokrát již zvýšeným hlasem, opětovně požádal o zapůjčení částky 1000 Kč. Svůj opakovaný požadavek doprovodil prohlášením, že se případné trestní odpovědnosti nebojí, resp. že hrozba vězením na něj nepůsobí, neboť se vrátil z výkonu trestu. V té chvíli se do situace vložil také obviněný (dovolatel) M. D., který se zřetelným záměrem dodat výroku svého bratra na závažnosti, podotkl, že M. D. zná a „ví, jaký je, když se rozzlobí“, a svou poznámku zároveň doprovodil provedením akrobatického prvku - salta vzad s dopadem do bojového postoje. V důsledku toho jim poškozený bez kladení odporu vydal 500 Kč a z místa odešel.
Požadavky o peníze pronášené s výhrůžným podtextem, k tomu dovolatelem provedená demonstrace bojových schopností, fyzická převaha obviněných a také noční ulice, kde se incident odehrál, přitom podle názoru Nejvyššího soudu představují konkludentní okolnosti, které ve svém souhrnu byly objektivně způsobilé vzbudit v poškozeném obavu z bezprostředního fyzického napadení, pokud nevydá požadované peníze. Poškozený podle soudy učiněných skutkových zjištění neměl v úmyslu obviněným finančně jakkoliv vypomáhat, a to ani formou půjčky. Útratu v baru ve výši nejméně 300 Kč za ně zaplatil a 500 Kč jim následně vydal pouze proto, že svoji situaci v danou chvíli vnímal jako bezvýchodnou pod tlakem hrozícího násilí. Obvinění v něm tento tísnivý pocit vyvolali zcela vědomě a cíleně, se znalostí všech rozhodných skutkových okolností. Obstát tedy nemůže ani námitka dovolatele, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže u něj nebyly zahrnuty úmyslným zaviněním (§15 tr. zákoníku).
To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na dovolatelem vytýkaných hmotně právních vadách.
Protože dovolání obviněného M. D. bylo opřeno o námitky, kterým z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě, nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler