ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.213.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 213/2014 -61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o dovolání, které podal obviněný J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 To 338/2011-4187, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 147/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 To 338/2011-4187, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 T 147/2010-3664, v trestní věci obviněných J. Ž., A. Č., O. L., G. Ž. a M. Ž. byl obviněný J. Ž. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 odst. 3 písm. b) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) za jednání popsané v bodech ad II/ a) – e) výroku o vině, dále trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., za jednání spáchané spolu s obviněným O. L., popsané pod bodem ad III/ výroku o vině, trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., kdy hlavními pachateli jednání popsaného pod bodem ad IV/ výroku rozsudku byli obvinění A. Č. a G. Ž., a dalším trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., za jednání spáchané dílem sám a dílem spolu s obviněnými A. Č. a M. Ž., popsané pod bodem ad V/ 1 – 32 výroku rozsudku. Za trestnou činnost uvedenou pod body ad II/ a III/ výroku o vině a za vícečinně se sbíhající tři trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 13 T 255/2007, a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 2. 2008, sp. zn. 10 T 120/2006, byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 4. 2009, sp. zn. 13 T 255/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestnou činnost popsanou pod body ad IV/ a V/ výroku o vině mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu hostinské činnosti a činnosti v oboru nákup a prodej zboží na dobu sedmi let. Rozsudek obsahoval ohledně obviněného i zprošťující výrok podle §226 písm. a) tr. ř. pro část pokračující trestné činnosti.
Odvolání obviněného J. Ž. proti tomuto rozsudku Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 14. 12. 2011, č. j. 14 To 338/2011-3892, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na základě dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 217/2013, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného směřující proti výroku, jímž byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 T 147/2010-3664, pod bodem V / 1-32 uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), dále proti výroku, jímž mu byl uložen úhrnný trest za tento trestný čin a za organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. (výrok o trestu ad II/) a proti dalším souvisejícím výrokům. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud ve zrušujícím usnesení podrobně rozvedl, jaké vady a pochybení v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zjistil. Soudu druhého stupně vytknul, že se v odůvodnění zrušeného rozhodnutí nijak blíže nevypořádal s odvolacími námitkami obviněného stran nesprávnosti právní kvalifikace jednání popsaných v bodech ad V/3), 4), 5), 11), 18), 19), 23), 26) a 27) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako dílčích útoků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. , když pouze v obecné poloze konstatoval, že tato právní kvalifikace byla zvolena správně. Proto mu uložil, aby se v rozsahu zrušení věcí znovu zabýval. Šlo o to, aby odvolací soud k námitkám obviněného znovu posoudil, zda všechny dílčí útoky popsané v bodě ad V/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, včetně útoků ad V/3), 4), 5), 11), 18), 19), 23), 26), a 27), vůbec naplňují skutkovou podstatu (pokračujícího) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.. V případě shora specifikovaných skutků totiž vykazovalo jednání obviněného mnohem zřetelněji znaky spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) či účasti (§10 odst. 1 tr. zák.) na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. než tzv. obecného podvodu . V uvedené souvislosti Nejvyšší soud zároveň připomněl, že ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že účastenství na trestných činech různých hlavních pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství. Příslušné závěry k naznačeným otázkám měl soud druhého stupně ve svém novém rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě vyložit a odůvodnit.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře poté ve věci znovu rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 To 338/2011-4187, jímž odvolání obviněného proti výroku o vině pod bodem ad V/ 1- 32 a proti výroku o trestu ad II. z rozsudku soudu prvního stupně opět zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
V odůvodnění svého v pořadí již druhého rozhodnutí ve věci odvolací soud připustil, že jeho původní náhled na trestnou činnost obviněného popsanou v bodě ad V/ 1) – 32) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebyl bezchybný. Nejvyššímu soudu přisvědčil rovněž v názoru, že jednání obviněného vymezená pod body ad V/3), 4), 5), 11), 18), 19), 23), 26), a 27) nepředstavují dílčí útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jak je nesprávně kvalifikoval soud prvního stupně. Na straně druhé však vyslovil přesvědčení, že ani při akceptaci názoru Nejvyššího soudu nemohl v odvolacím řízení vedeném z podnětu obviněného zjištěné pochybení napravit, neboť by tím porušil zákaz reformace in peius; tj. náprava vad by vedla k rozhodnutí v jeho neprospěch. Odvolací soud pak argumentoval tím, že při správném právním posouzení shora uvedených dílčích útoků by došlo k situaci, kdy by obviněného bylo nutno jednak znovu uznat vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť takovou právní kvalifikaci by odůvodňovala už jen celková výše škody způsobené ostatními dílčími útoky, vůči jejichž právnímu posouzení Nejvyšší soud žádných výhrad neměl, a k tomu ještě dalším trestným činem či dokonce několika trestnými činy. Důvody pro zproštění obžaloby pro sporné dílčí útoky totiž podle názoru odvolacího soudu - vzhledem ke stávající důkazní situaci - dány nebyly. Zjednodušeně řečeno, k nezměněné právní kvalifikaci podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. by nově přistupovala právní kvalifikace další, což znamená, že u obviněného by tak došlo k navýšení počtu trestných činů, byť s nižší trestní sazbou, což by muselo být k jeho tíži - přes absenci odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch - zohledněno i při novém rozhodování o trestu.
Rovněž proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný J. Ž. dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 217/2013. Aniž by věc znovu projednal, tzn. provedl potřebné dokazování a ujasnil si tak, v jakém rozsahu může rozhodnout o trestnosti jednání uvedených v bodě ad V/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, případně o jiné právní kvalifikaci těchto jednání, rozhodl na základě skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně. Postupoval tedy bez ohledu na možnost dokazování doplnit a rozhodnout bez vady. Přitom pokud by věc řádně projednal, tak jak uložil Nejvyšší soud, mohl jednotlivé skutky posoudit jako jednání mírněji trestná, případně jako jednání zcela beztrestná. Odvolací soud rovněž nezohlednil skutečnost, že dovolatel vykonal tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody a že ve výkonu trestu byl velmi dobře hodnocen. To se i s ohledem na časový odstup od spáchání projednávané trestné činnosti mělo odrazit v novém výroku o mírnějším trestu, což by v konečném důsledku v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius nebylo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 To 338/2011-4187, zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že není možno přisvědčit obviněnému, pokud spatřuje vadu napadeného rozhodnutí v tom, že vzešlo z veřejného zasedání, v němž krajský soud neprováděl žádné dokazování, a to ani k jeho návrhům. Kromě toho, že taková námitka neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, doplňování dokazování nad rámec toho, jež odvolací soud realizoval, by bylo nadbytečné, neboť skutková zjištění byla spolehlivě stabilizována a nebylo nutné je verifikovat. Za správný pak státní zástupce označil i názor odvolacího soudu, že nemohl zhojit nesprávnost právního posouzení dílčích skutků ad V/3), 4), 5), 9), 11), 18), 19), 23), 26) a 27) výroku o vině, jíž se dopustil soud prvního stupně. Těmto dílčím skutkům totiž odpovídá výše škody 853.000 Kč, zatímco ostatními skutky, jež byly právně kvalifikovány správně, způsobil dovolatel škodu ve výši 3.320.911,10 Kč, V obou případech se tedy jednalo opět o škodu značnou. Sporné dílčí skutky by pak nejspíše bylo možno právně posoudit jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, jenž je ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody. Zbývající dílčí skutky pak naplňují znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., rovněž ohroženého trestní sazbou od dvou do osmi let. Přitom rozdělením celkové škody na dvě části, jež obě naplňují stejný kvalifikační znak jako celková škoda uvedená v bodě ad V/ bez tohoto rozdělení, nemůže mít žádný bezprostřední význam pro úvahy o uložení mírnějšího trestu. Naopak, podle státního zástupce je třeba uvažovat o negativním významu přitěžující okolnosti podle §34 písm. k) tr. zák., jež v dosavadních úvahách o výměře sankce ve vztahu k tomuto bodu výroku o vině nefigurovala. Především ale zůstává skutečností, že při správném právním posouzení skutků pod bodem V/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako dvou pokračujících deliktů podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., namísto dosavadního jediného, by se jednalo o změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného. Takovému postupu však brání zásada zákazu reformace in peius obsažená v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. Jestliže by změna výroku o vině očividně nepřinesla žádný důvod pro zmírnění uložené trestní sankce ani jinou změnu rozhodnutí ve prospěch dovolatele, je podle státního zástupce otázkou, zda Nejvyšším soudem vytčená vada výroku o vině pod bodem ad V/ z rozsudku soudu prvního stupně je takové povahy, že její náprava má přednost před zájmem na stabilitě soudního rozhodnutí, když jiný přínos pro obviněného by taková změna zřejmě nepřinesla.
Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Ž. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z jeho podnětu řešena, není po právní stránce zásadního významu. Dále navrhl, aby bylo výše uvedeným způsobem rozhodnuto za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti výroku rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněnému proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) t. ř., na které odkazuje.
Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém předcházejícím usnesení, důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl o odvolání obviněného po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2013. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž uplatnil.
Dále je namístě znovu připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé a rozvedený v jeho odůvodnění, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá procesní výhrada dovolatele, že soud druhého stupně při opětovném přezkumu jeho odvolacích námitek v rozsahu stanoveném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 217/2013, nedoplnil dokazování v obhajobou navrhovaném směru.
Nejvyšší soud na tomto místě zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu uvedený požadavek splňuje. Soud v jeho odůvodnění (viz str. 25) vysvětlil, proč k obhajobou navrhovanému doplnění dokazování, přesvědčen o jeho nadbytečnosti, nepřistoupil. Nelze tak důvodně namítat, že tyto důkazní návrhy zcela opomenul a v tomto směru je jeho rozhodnutí toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Dovolateli nelze přisvědčit ani potud, že neprovedením jím navrhovaných důkazů odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci naopak poznamenal, že zjištěné vady zřejmě bude možno odstranit bez toho, aniž by bylo nutné dosavadní důkazní stav zásadně doplňovat (viz str. 17 shora odůvodnění usnesení). V žádném případě v tomto směru neudělil nějaký závazný pokyn, který by měl odvolací soud bezvýhradně respektovat. V tomto směru jde ze strany dovolatele pouze o účelovou dezinterpretaci příslušné pasáže odůvodnění zmíněného rozhodnutí.
Nejvyšší soud nicméně nemohl akceptovat závěr odvolacího soudu, že nebylo možno přistoupit k odstranění zásadního pochybení v právním posouzení řady dílčích skutků obviněného popsaných v bodě ad V/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na nutnost důsledně respektovat zásadu zákazu reformationis in peius upravenou v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř.
Proto postupem podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba poznamenat, že posouzení, zda při rozhodování odvolacího soudu (§259 odst. 3 věta druhá tr. ř.), případně soudu prvního stupně (§264 odst. 2 tr. ř.), nedochází k porušení zákazu reformationis in peius, nemusí být vždy jednoduchou záležitostí. Pečlivé posouzení věci a náležité odůvodnění každého takového rozhodnutí je zde zvlášť důležité. V každém případě obecně platí, že zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale zásadně na jeho výsledek. Postavení obviněného je pak nutno hodnotit komplexně v celém rozsahu rozsudku a jeho následků.
Z poměrně rozsáhlého odůvodnění napadeného usnesení k dané problematice je patrné, že odvolací zaměřil veškeré své úsilí k tomu, aby obhájil udržitelnost svého původního - vadného a proto zrušeného - rozhodnutí ve věci. Sice připustil, že se dostatečně nevypořádal s důvodně uplatněnými odvolacími námitkami obviněného a jeho náhled na projednávanou trestnou činnost byl u řady dílčích skutků nesprávný, ovšem zjevně rezignoval na hledání možností, jak odstranit Nejvyšším soudem vytýkaná pochybení a uvést ve vadných částech skutková zjištění do souladu s jejich právním posouzením. Zákaz změny rozhodnutí v neprospěch obviněného na podkladě jeho odvolání přitom vyložil zcela formalisticky. Vycházel z toho, že faktický rozsah trestné činnosti obviněného se sice nijak nezmění, ovšem při správné aplikaci příslušných ustanovení hmotného práva trestního by došlo k tomu, že by se rozšířil počet skutkových podstat trestných činů, jimiž by ho bylo nutno uznat vinným. V návaznosti na tom pak dokonce dovodil, že v takovém případě by bylo nutno zpřísnit původně uložený úhrnný trest odnětí svobody. Takový výklad zásady zákazu reformationis in peius je ovšem značně zjednodušující.
Především stále platí, že odsuzuje-li soud pachatele za více trestných činů, ukládá mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na nejpřísněji trestný čin. V daném případě to měl být trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl obviněný dopustit všemi dílčími útoky popsanými pod bodem ad V/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, za který lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od dvou do osmi let. Je zřejmé, že náprava pochybení zjištěných Nejvyšším soudem by rozhodně nevedla k tomu, že by byl dovolatel uznán přísněji trestným činem než zmíněným tzv. obecným podvodem ve třetím odstavci a podle sazby za takový přísněji trestný čin by mu bylo nutno nově ukládat trest. Zároveň je důležité, že by zde nedošlo k situaci, kdyby se jakkoliv rozšířil faktický, resp. skutkový základ (rozsah) páchané trestné činnosti . Nebylo tedy důvodu a priori uvažovat o tom, že by bylo namístě mu zpřísnit původně uložený trest jen proto, že by mu byl ukládán za více trestných činů než dosud, pokud žádná z v úvahu přicházejících právních kvalifikací není přísnější. Naopak, odvolací soud se mohl, resp. měl zamýšlet rovněž nad tím, zda v rámci nového rozhodnutí a posouzení věci nevzít v úvahu skutečnost, že v důsledku vytýkaných pochybení bude nutno odstranit i některé nezákonné adhezní výroky (viz níže) a že nikoli vinou obviněného dochází též k opakovanému a nežádoucímu prodlužování trestního řízení.
Na právní moci napadeného rozhodnutí nelze ovšem trvat primárně z jiného důvodu. Nejvyšší soud na str. 14/15 odůvodnění svého předcházejícího usnesení v projednávané trestní věci poukázal na neudržitelnost právní konstrukce (názoru), podle níž by trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. měl být uznán vinným i ten, kdo nesplní vůči dalšímu pachateli a „k jeho škodě“ to, co si spolu původně smluvili v rámci jimi páchaného trestného jednání. Konkrétně se jedná o případy, kdy žadatelé o úvěr předkládali žádosti, v jejichž rámci a při jednáních s finančními ústavy vědomě uváděli nepravdivá potvrzení o svém zaměstnání a výši dosahovaných příjmů, které jim - s cílem dosáhnout získání inkriminovaných peněžních prostředků pro sebe - předtím obstarával dovolatel.
Jde totiž o to, že jednání výše uvedených osob (žadatelů) nepochybně vykazovalo všechny znaky pachatelství trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. Ať už byla jejich motivace k takovému jednání jakákoliv, nelze jim za daných okolností přiznat status poškozených touto trestnou činností, i když nakonec nebyli pro tyto skutky v trestním řízení stíháni jako spoluobvinění (srov. §44 odst. 1 tr. zák.). To znamená, že jako zákonné zřejmě nemohou obstát např. výroky, jimiž soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř. dovolateli uložil povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným A. Č. nahradili škodu ve výši 105.000,- Kč „poškozenému“ T. K. (skutky ad V/ 4 a 5), nebo aby sám nahradil škodu „poškozené“ K. K. ve výši 179.000,- Kč (zde s přihlédnutím ke způsobu spáchání skutku ad V/ 26, případně 27).
Není pochyb o tom, že případná korekce adhezního výroku - jestliže by její nutnost vyšla najevo po řádně provedeném přezkumu - může nikoli zanedbatelným způsobem fakticky změnit postavení obviněného v jeho prospěch, dokonce i tehdy, kdyby byl odsuzován za více trestných činů (viz shora).
Z důvodů rozvedených výše Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je založeno na vadách předpokládaných v důvodech dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., pro které výrok o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. nemůže obstát.
Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 To 338/2011-4187, zrušuje, podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací opětovně do stadia, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně částečně pozbývá právní moci (a tedy i vykonatelnosti) a odvolací soud se bude muset znovu zabývat řádným opravným prostředkem obviněného a po jeho projednání znovu rozhodnout. V novém řízení bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde především o to, aby se znovu zabýval námitkami obviněného J. Ž., pokud jde o právní posouzení všech jeho dílčích útoků popsaných v bodě ad V/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, včetně těch, které jsou popsány pod body ad V /3), 4), 5), 11), 18), 19), 23), 26), a 27). Věcí se bude zabývat komplexně se zaměřením na nápravu již opakovaně vytýkaných vad v právním posouzení zmíněných dílčích skutků. Zároveň musí dbát na to, aby v odvolacím řízení nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius; tj. k nepřípustnému zhoršení postavení obviněného, neboť přezkum byl vyvolán z podnětu jeho řádného i mimořádného opravného prostředku.
K teoretickým východiskům pro posuzování forem trestné součinnosti u trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., zmiňovaným v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, je zapotřebí doplnit, že stávající soudní praxe vychází z názoru, že jednání, kdy pachatel jiného získá a přesvědčí k uzavření úvěrové smlouvy s využitím nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, které za tím účelem jinému současně opatří, je namístě posuzovat jako účast na trestném činu úvěrového podvodu ve formě organizátorství (§10 odst. 1 písm. a/ tr. zák.) a nikoli je extenzivně vykládat jako spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.). Ve výše uvedené souvislosti je namístě znovu připomenout důležitou skutečnost, že ze zásady akcesority účastenství vyplývá, že účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství (ke shora uvedeným otázkám srov. v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 17/2014 a sp. zn. 3 Tdo 276/2014 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 178/2000, publikovaný pod č. 190/2000 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ).
Rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť k tomu byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
V důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbylo usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 10. 2013, č. j. 14 To 338/2011-4187, právní moci. Současně pozbyly právní moci i výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. pod bodem V/ 1) -32) a celý výrok o trestu pod bodem ad II. z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 T 147/2010-3664. Trest uložený tímto výrokem tak nelze vykonat. Nejvyšší soud ze zprávy Vězeňské služby ČR (evidence vězňů) ze dne 21. 5. 2014 zjistil, že obviněný se t. č. ve výkonu trestu nenachází. Tím odpadl důvod pro rozhodnutí o vazbě podle §265 l odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler