ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.319.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 319/2014 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2014 o dovolání, které podala obviněná Bc. Ing. Š. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 10. 2013, č. j. 55 To 354/2013-81, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 46/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 10. 2013, č. j. 55 To 354/2013-81, zrušuje v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné Bc. Ing. Š. K. proti výroku, jímž jí byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2013, č. j. 6 T 46/2013-66, podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 1059/46, IČ 27768499, škodu ve výši 26.860,- Kč.
Ve výroku o náhradě škody se současně zrušuje i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2013, č. j. 6 T 46/2013-66 .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265m odst. 2 tr. ř. za použití §265 tr. ř. se poškozená společnost RYTMIK ZPČ, s. r. o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 1059/46, IČ 27768499, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2013, č. j. 6 T 46/2013-66, byla obviněná Bc. Ing. Š. K. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v L. a v J. n. N. v době před 1. 10. 2012 jako vedoucí kroužků bojových sportů a sebeobrany při Základní škole B. L. a Svobodné základní škole o.p.s. J. n. N., pořádaných společností RYTMIK ZPČ, s. r. o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 1059/46, IČ 27768499, se kterou měla od 27. 9. 2012 uzavřenu dohodu o provedení práce, postupně vybrala od 34 zájemců kurzovné v celkové výši 26.860,- Kč, které si ponechala pro svoji potřebu, následně vrátila části zájemců částku ve výši 9.480,- Kč, čímž způsobila společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 1059/46, IČ 27768499, škodu ve výši nejméně 26.860,- Kč“. Podle §46 odst. 1 tr. zákoníku soud od jejího potrestání upustil. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. ji zároveň zavázal k povinnosti zaplatit poškozené společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., na náhradě škody částku 26.860,- Kč.
O odvoláních obviněné a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci, který je podal v neprospěch obviněné proti výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upustil od jejího potrestání, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 10. 2013, č. j. 55 To 354/2013-81, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž bylo upuštěno od potrestání obviněné. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení rozhodl tak, že obviněné podle §206 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání obviněné pak samostatným výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 10. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná Bc. Ing. Š. K. následně dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že se oba soudy s projednávanou věcí vypořádaly nadmíru formalisticky a v tomto smyslu povrchně, aniž by vzaly v potaz obšírnou argumentaci, kterou předkládala v rámci své obhajoby. Soudům především vytkla, že daný případ v podstatě vůbec nehodnotily po občanskoprávní stránce, a to jak pokud jde o její pracovněprávní vztah se společností RYTMIK ZPČ, s. r. o., tak co se týče škody, kterou měla svým jednáním údajně způsobit. Skutková zjištění soudů jsou podle dovolatelky ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, což v konečném důsledku mělo vést k vadnému právnímu posouzení jednání (skutku), které jí bylo kladeno za vinu. Odůvodnění výroku o náhradě škody je v napadených rozhodnutích obou soudů dílem nedostatečné a současně i logicky rozporné. Soudy totiž měly zcela pominout skutečnost, že dohoda o provedení práce, kterou dovolatelka uzavřela s poškozenou společností, se vztahovala výhradně na pondělní kurzy konané na ZŠ B. Podle §77 odst. 1 zákoníku práce musí být předmětná dohoda uzavřena písemně, jinak ji jako právní úkon postihuje absolutní neplatnost. Svým obsahem zároveň vymezuje relativně velmi podrobně práva a povinnosti smluvních stran. Povinnost dovolatelky vybírat od rodičů kurzovné v ní však nalézt nelze. Ve vztahu k pondělním kurzům je tak přinejmenším sporné, zda jí kurzovné mohlo být svěřeno a zda svým jednáním vůbec mohla způsobit škodu. To, co je sporné u pondělních kurzů, je pak podle dovolatelky jednoznačně vyloučeno u kurzů konaných v ostatních dnech, neboť k nim se žádná písemně uzavřená dohoda o provedení práce nevázala. Mezi dovolatelkou a poškozenou společností zde nevznikl žádný právní vztah, žádné peníze jí poškozená společnost nesvěřila a dovolatelka tak nemohla porušit žádnou povinnost týkající se nakládání s penězi. Soud prvního stupně se ovšem povahou právního vztahu mezi dovolatelkou a společností RYTMIK ZPČ, s. r. o., nijak blíže nezabýval. Závěr o povaze předmětných finančních prostředků (kurzovného) přijal výhradně na základě tvrzení zástupců poškozené společnosti, která však neměla žádný reálný podklad. Předně nebylo zjišťováno, zda společnost měla uzavřené smlouvy s rodiči účastníků kurzu, ze kterých by byl charakter vybíraných prostředků jednoznačně patrný. Při absenci takových ujednání nelze u obviněné dovozovat jakoukoli odpovědnost. Poškozená společnost jí žádný přímý pokyn k výběru kurzovného nedala ani ji k tomu žádným způsobem nezmocnila. Je pak logické, že dovolatelka vybrané kurzovné posléze vrátila právě rodičům účastníků, neboť v takové situaci nebylo zřejmé, komu vlastně peníze náleží. Navíc takto jednala z pokynu svědkyně Ř. Tyto podstatné skutečnosti odvolací soud žádným způsobem nevyhodnotil, ač tak učinit měl, resp. též nevysvětlil, proč je pominul, přestože byly obšírně vytýkány v odůvodnění řádného opravného prostředku. Jeho rozhodnutí tak trpí zásadní vadou, spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti.
Dovolatelka dále vyslovila údiv nad tím, že společnost RYTMIK ZPČ, s. r. o., vzájemný spor řešila podáním trestního oznámení, když jí nic nebránilo vymáhat po ní svoji pohledávku občanskoprávní cestou. Společnost podle názoru dovolatelky zvolila účelový postup, neboť si sama nebyla jistá svým nárokem. Vlastní procesní aktivitu tudíž přenesla na orgány činné v trestním řízení. Její postoj je navíc zcela nekonzistentní, když navenek (vůči rodičům účastníků kurzu) nakonec prezentuje, že kurzovné požadovat nebude a kurzy budou bezplatné, ovšem na druhou stranu neváhá kurzovné vymáhat po dovolatelce, přestože je jí dobře známo, že veškeré peníze byly rodičům vráceny, neboť dovolatelka jednala v souladu s pokynem zástupkyně společnosti svědkyně Ř. Odvolací soud se nezabýval ani námitkou obviněné (dovolatelky), že vybrala pouze částku 26.070,- Kč, kterou později vrátila rodičům účastníků kurzu, a nikoli částku 26.860,- Kč, jak tvrdila obžaloba. Tento rozpor zřejmě vznikl v důsledku skutečnosti, že obžaloba při určování výše údajné škody pouze převzala tvrzení poškozené společnosti, která však zjevně chybně uvedla, že kurzovné zaplatily též účastnice V. nebo T. Od těchto dvou účastnic však kurzovné vůbec vybráno nebylo. Po této stránce zůstal skutkový stav rovněž neobjasněn.
Výrok o náhradě škody považuje dovolatelka za nezákonný i potud, že soudy nevzaly v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. To znamená, že soudy nedostály své povinnosti zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle §450 občanského zákoníku, které se na daný pracovněprávní vztah aplikuje subsidiárně. Nárok poškozené společnosti přitom nezkoumaly ani z pohledu souladu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. V konečném důsledku to znamená, že společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., byl formalistickým rozhodnutím soudů poskytnut exekuční titul pro vymáhání kurzovného po dovolatelce, ačkoliv je zároveň známo, že kurzovné v celém rozsahu vrátila rodičům účastníků kurzu. Takto je dovolatelka nespravedlivě nucena platit celou částku de facto dvakrát.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 10. 2013, č. j. 55 To 354/2013-81, zrušil.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k námitkám obviněné vůči nesprávnosti právního posouzení jejího jednání jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku uvedla, že svěřitelský vztah mezi poškozenou společností RYTMIK ZPČ, s. r. o., a obviněnou, rozhodný z hlediska naplnění skutkové podstaty zmíněného přečinu, se opíral o výchozí dohodu o provedení práce ze dne 27. 9. 2012 ve smyslu §75 zákoníku práce, která ve své písemné podobě obsahovala všechny nezbytné náležitosti. Touto dohodou se obviněná dostala do postavení zaměstnance a zavázala se plnit v ní specifikovaný pracovní úkon spojený se zařazením na pozici vedoucí kroužků sebeobrany a bojových sportů. V této souvislosti jí byl zaměstnavatelem uložen výběr kurzovného a současně předány orazítkované pokladní doklady, které také v souladu s jejich určením použila. Jestliže takto postupovala nejen vůči účastníkům pondělních kurzů, ale i kurzů čtvrtečních, které předmětnou dohodou pokryty nebyly, jednala za podmínek §20 zákoníku práce a svůj základní pracovněprávní vztah si rozšířila dovoleným a jejím zaměstnavatelem zároveň akceptovaným způsobem. Neměla tedy důvod soudům vytýkat, že si při posuzování její trestní odpovědnosti neujasnily, na jakém právním podkladě se odvíjel její vztah s poškozenou společností a jaký byl jeho obsah. Pokud dovolatelka namítla, že již dne 26. 11. 2012 prostřednictvím elektronické komunikace kontaktovala všechny rodiče účastníků kurzu, na které měla e-mailovou adresu, sdělila jim, že jim kurzovné vrátí, a popsala jim příčiny celé situace, nelze jí přisvědčit v tom, že z uvedeného důvodu chyběl její úmysl přisvojit si kurzovné. Bylo totiž třeba vzít současně v úvahu, že nejméně až do 23. 11. 2012 jednala s vědomím, že porušuje účel, ke kterému jí byly peníze (kurzovné) svěřeny. Přitom nešlo o takovou dispozici s penězi, která by připouštěla možnost úvahy, že měla v úmyslu je držet toliko přechodně. Pokud jde o poukazovanou aktivitu ze dne 26. 11. 2012, ta již spadá do fáze po dokonání trestného jednání, a proto nemůže sehrát jakoukoli roli při posouzení odpovědnostního vztahu dovolatelky za úmyslné přisvojení si cizí věci. Navrácení inkasovaných plateb jejich plátcům, nikoli však jejich svěřiteli, tedy dovolatelčinu zaměstnavateli, který v předmětné trestní věci vystupuje v postavení poškozeného subjektu, nemůže ovlivnit ani způsob adhezního rozhodování.
Naproti tomu lze podle státní zástupkyně akceptovat výhradu dovolatelky, že ve výroku o vině není náležitě vyjádřen její úmysl přisvojit si předmětné kurzovné, když z tzv. skutkové věty jednoznačně nevyplývá, že popsaným způsobem jednala v záměru ponechat si kurzovné natrvalo pro svoji potřebu. Na druhé straně však vzhledem k poukázaným skutkovým zjištěním soudů, které právnímu závěru o dovolatelčině úmyslném zavinění plně odpovídají, by případná kasace výroku o vině, spojená toliko s upřesněním skutkové věty, nepřinesla žádnou změnu právního postavení dovolatelky v předmětném trestním řízení. Současně se nejedná o otázku zásadního právního významu, která by vyžadovala judikatorního řešení.
Za zjevně neopodstatněnou pak státní zástupkyně označila výhradu obviněné, že poškozené společnosti nic nebránilo uplatnit předmětnou pohledávku v občanskoprávním řízení, když namísto toho na ni podala trestní oznámení. Za stavu, kdy dovolatelka zjevně jednala vůči poškozené společnosti způsobem zakládajícím ve všech rozhodných směrech podmínky její trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, není podle státní zástupkyně namístě považovat rozhodnutí obou soudů za taková, která by vycházela z přepjatě formalistického postoje. Nutnost uplatnění zásady ultima ratio v takovém případě zjevně dovozovat nelze.
Pokud dovolatelka zpochybňuje nárok poškozené společnosti na náhradu škody tvrzením, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vyvození její odpovědnosti za způsobení škody, pak prostřednictvím takové výhrady pouze namítla, že přisouzený adhezní výrok postrádá svůj zákonný podklad ve výroku o vině; tj. že nebyly splněny procesní podmínky podle shora citovaného ustanovení trestního řádu. Neuplatnila zde tedy žádnou hmotně právní námitku. Přihlížet pak nelze ani k opakované námitce poškozené stran nejasností ve smluvních vztazích dotčených subjektů a ani k výhradě, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že vrátila peníze rodičům účastníků kurzů, jestliže s těmito nebyla v žádném právním vztahu.
Jedinou kvalifikovanou námitkou ve vztahu k výroku o náhradě škody zůstává podle státní zástupkyně výhrada dovolatelky, že soudy musí brát v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o náhradě škody, včetně moderačního ustanovení §450 občanského zákoníku, tzn. i bez návrhu zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro snížení požadované náhrady škody, popřípadě zda je nárok poškozeného v souladu s dobrými mravy. Tuto námitku však dovolatelka uplatnila neopodstatněně, neboť se jednalo o škodu způsobenou trestným činem, který aplikaci mimořádného moderačního ustanovení zcela vylučuje. Kromě toho bylo třeba v této věci vycházet ze speciální pracovně právní úpravy, a to se zcela shodným závěrem. Státní zástupkyně zdůraznila, že při respektu k nutnosti výkonu práv a povinností (včetně uplatnění práva poškozeného na náhradu škody) v souladu s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku by jen stěží bylo možno připustit, že náhrada škody způsobené úmyslným protispolečenským jednáním v kategorii trestných činů by mohla být spojována s nemravným nárokem poškozeného subjektu. Ostatně mezi základní zásady pracovně právních vztahů podle §1a odst. 1 písm. d) zákoníku práce patří řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, které však byly jednáním dovolatelky dotčeny a v důsledku toho bylo adhezním výrokem postupováno tak, aby mohlo dojít k jejich následné saturaci.
Své vyjádření zakončila státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná Bc. Ing. Š. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněné uložen trest, a současně je přípustné podle §265 odst. 1, písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud samostatným výrokem zamítl řádný opravný prostředek obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo rovněž zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na obsah výše uvedeného dovolacího důvodu, lze mít za to, že námitky obviněné zvolenému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vesměs odpovídají a lze je považovat za právně relevantní.
Při posuzování jejich opodstatněnosti, resp. důvodnosti v rámci přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Těžištěm dovolací argumentace obviněné ve vztahu k výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku je poukaz na příliš formalistický postoj soudů při posuzování její trestní odpovědnosti.
Tento názor ovšem Nejvyšší soud nesdílí. Naopak, z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy především zcela správně zjistily a vystihly podstatu jednání dovolatelky, která jako zaměstnankyně společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., jejíž pracovní náplní bylo vedení kroužků bojových sportů a sebeobrany při Základní škole B. v L. a Svobodné základní škole o. p. s. J. n. N., pořádaných jmenovanou společností v rámci její podnikatelské činnosti, vybrala v souladu s pokynem zaměstnavatele od rodičů dětí (účastníků kurzů) tzv. „kurzovné“ v celkové výši 26.800,- Kč, a následně v rozporu s povinností odevzdat tyto finanční prostředky výše uvedené oprávněné osobě, si je ponechala pro sebe.
Dovolatelka v rámci své obhajoby opřené o vlastní interpretaci zjištěného skutkového stavu věci se snaží trestnou činnost relativizovat tvrzením o údajně nejasných právních vztazích mezi ní jako zaměstnankyní a poškozenou společností jako zaměstnavatelem, resp. mezi poškozenou společností jako pořadatelem kurzů bojových sportů a sebeobrany a rodiči dětí (frekventantů kurzů), a na tomto podkladě pak dovozuje neexistenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu (přečinu) zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v jejím jednání.
Obhajoba dovolatelky spočívající v tom, že v dohodě o provedení práce, kterou uzavřela dne 27. 9. 2012 se společností RYTMIK ZPČ, s. r. o., není výslovně zakotvená její povinnost vybrat od účastníků kurzů kurzovné, a tudíž jí poškozená společnost žádné peníze de facto nemohla svěřit, vyznívá poněkud nepřesvědčivě. V předmětné dohodě je totiž jednoznačně stanovena její povinnost vykonávat sjednanou práci svědomitě a podle svých nejlepších schopností a řídit se pokyny a příkazy zaměstnavatele . Právě z pokynu zástupkyně poškozené společnosti (svědkyně Ř.) měla obviněná jako zaměstnankyně vybrat od rodičů dětí kurzovné a za tím účelem převzala i předtištěný pokladní blok. O své povinnosti vybrané peněžní prostředky předat poškozené společnosti dobře věděla. O tom ostatně svědčí i její další postup, kdy nejprve peníze odmítala oprávněné společnosti odevzdat s tím, že za odvedenou práci nebude ve skutečnosti dostatečně finančně ohodnocena, a svěřené peníze tak držela jako jakési „rukojmí“ při vyjednávání o zvýšení platu, aby nakonec uplatnila názor, že vlastně má i právo si vybrané kurzovné ponechat jako svoji odměnu, neboť se s rodiči dětí dohodla, že kroužky povede takříkajíc „sama na sebe“. Tím se dovolatelka doznala k úmyslu ponechat si svěřené finanční prostředky pro sebe, a to na dobu nikoli přechodnou. Jinými slovy, trvale je vyjmout z dispozice společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., a k její škodě. Na závěru, že takovým jednáním došlo k naplnění nejen objektivní, ale i subjektivní stránky trestného činu zpronevěry nemůže ničeho zvrátit ani skutečnost, že (po dokonání činu) následně - zřejmě pod tlakem z hrozícího nebezpečí trestního stíhání - vrátila vybrané kurzovné rodičům.
K námitce dovolatelky, že kurzy pořádané ve čtvrtek nebyly výslovně pokryty původně sjednanou ani žádnou další dohodou o provedení práce, tedy že mezi ní a poškozenou společností zde nevznikl žádný pracovněprávní vztah a žádné peníze (vybrané kurzovné) jí tak jako zaměstnankyni nemohly být svěřeny, Nejvyšší soud připomíná výstižné a správné konstatování vyjadřující se státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství, podle nějž obviněná tím, že fakticky převzala jako lektorka vedení i těchto čtvrtečních kurzů, rozšířila svůj základní pracovněprávní vztah zákonem dovoleným a zaměstnavatelem akceptovaným způsobem . Skutečnost, že uvedené kurzy pořádala poškozená společnost a nikoli obviněná jako podnikající fyzická osoba, vyplývá již ze samotné smlouvy o pronájmu tělocvičny na č. l. 31 spisu. Obviněná si byla navíc dobře vědoma toho, že tréninky probíhají právě v čase, na který má tělocvičnu pronajatu její zaměstnavatel. Pokud za všech uvedených podmínek k vedení kurzů aktivně přistoupila, nemůže se nyní dovolávat neplatnosti tohoto právního úkonu (viz §20 odst. 2 zákoníku práce) a tím současně zpochybňovat právní podklad vybraného kurzovného, jeho vlastnictví poškozenou společností a svou povinnost jí kurzovné odevzdat.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že ochranu subjektivních práv poškozené společnosti, které jinak nic nebránilo uplatnit svoji pohledávku v rámci občanského soudního řízení, nepřípustně převzaly orgány činné v trestním řízení.
Je pravdou, že zásada subsidiarity trestní represe (nyní výslovně vyjádřená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku /zák. č. 40/2009 Sb./) jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot.
Výklad výše uvedené zásady předkládaný dovolatelkou je ovšem velmi zjednodušující a především odhlíží od podstaty jejího závažného jednání, kdy zneužila důvěry dané jí zaměstnavatelem pro výběr plateb za kurzy, které měla dle dohody o pracovní činnosti ve prospěch zaměstnavatele vést, a vybrané peněžní prostředky, o nichž věděla, že mají přejít do majetkové sféry zaměstnavatele, si neoprávněně přisvojila a přes opakované písemné výzvy je odmítala vydat, což nejprve odůvodňovala svými novými platovými požadavky a posléze tím, že se rozhodla děti trénovat „na vlastní pěst“. Jinými slovy, zcela svévolně se v rámci původního pracovně právního vztahu s poškozenou společností rozhodla měnit a diktovat podmínky, za nichž bude tento vztah nadále pokračovat, a po neúspěšných pokusech v tomto směru se nakonec uchýlila ke zcela radikálnímu řešení, tj. že vybrané kurzovné náležející zaměstnavateli si ponechá jako vlastní odměnu a poškozenou společnost, která ve skutečnosti kroužky provozovala a v jejíž prospěch měla vykonávat pracovní činnost, jednoduše „vyřadí ze hry“. Podstatné přitom je, že dovolatelka od počátku jednala se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že vybrané kurzovné jí nenáleží jako odměna, ale je příjmem z obchodní činnosti jejího zaměstnavatele. Jestliže tuto skutečnost ignorovala a nakonec se rozhodla ponechat si vybrané peněžní prostředky bez jakéhokoli právního titulu pro vlastní potřebu, její jednání se již zřetelně vymklo ze sféry soukromého práva a přesáhlo již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela namístě. Ve výše uvedených souvislostech Nejvyšší soud odkazuje též na nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09, ze dne 7. 9. 2010, v němž je zdůrazněn obecný ústavní princip právního státu, podle něhož soud nejprve musí rozpoznat, která základní práva obou účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí rozhodnout tak, aby - je-li to možné - zůstalo při střetu základních práv jednotlivých účastníků zachováno z obou co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí idea spravedlnosti. Tentýž nález pak také obsahuje formulaci zásady, že „se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání… nebo nabývat majetku vlastním zločinem“.
Nejvyšší soud na tomto místě uzavírá, že za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností byla obviněná (dovolatelka) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku uznána vinnou právem. Dovolatelce proto nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně byla - pokud jde o otázku viny - založena na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jiná je ovšem situace, pokud jde o tzv. adhezní výrok soudu prvního stupně, kterým byla obviněné podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., na náhradě škody částku 26.860,- Kč, a který jako správný shledal i odvolací soud. Námitku dovolatelky, že soudy se v tomto směru s posuzovanou věcí vypořádaly toliko povrchně a bez bližšího zdůvodnění svých rozhodnutí, která tím zatížily vadou spočívající v jejich nepřezkoumatelnosti, Nejvyšší soud považoval za důvodnou.
Na tomto místě je třeba uvést, že oba soudy se ve svých rozhodnutích omezily toliko na konstatování, že poškozená společnost se svým nárokem na náhradu škody se připojila k trestnímu řízení řádně a včas, přičemž o výši jejího nároku nebylo pochyb. S námitkou obviněné, že vybrané kurzovné vrátila zpět rodičům a vzniklou škodu by měla uhradit vlastně dvakrát, se soud prvního stupně vypořádal s odůvodněním, že jí nic nebrání v tom, aby znovu od rodičů kurzovné sama vymohla, protože ti za stávajícího stavu de facto pololetní kurzovné nezaplatili, ačkoli jejich děti kurzy navštěvovaly. Tím podle soudu prvního stupně měli získat neoprávněnou výhodu. Odvolací soud se v tomto směru věcí blíže nezabýval, když se omezil pouze na konstatování o správnosti napadeného rozsudku ve výroku o náhradě škody.
Je pravdou, že novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. byla do ustanovení §228 odst. 1 zařazena část věty za středníkem, která soud zavazuje, aby vždy uložil obviněnému (obžalovanému) povinnost k náhradě škody, jestliže je zjištěná škoda a její výše součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, nebyla-li škoda v této výši dosud uhrazena. Pokud je tedy v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku obviněnému kladeno za vinu spáchání majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodnout v adhezním řízení podle §228 tr. ř., a výše této škody je zde stanovena alespoň dolní hranicí, soud nemůže poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem.
To ovšem na straně druhé neznamená, že soud je nucen shora uvedeným způsobem postupovat za všech okolností, tj. bez jakéhokoliv zkoumání všech specifik konkrétního případu. Na tomto místě má v posuzované věci Nejvyšší soud namysli především postoj poškozené společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., resp. svědkyně Ř. (jako zplnomocněné zástupkyně společnosti) k celé věci, která po několikerém neúspěšném vyzvání obviněné k předání vybraného kurzovného nakonec svolila k tomu, aby obviněná kurzovné vrátila zpět rodičům účastníků kurzů, a za tím účelem jí dokonce poskytla na rodiče kontakty. Svědkyně připustila, že s touto majetkovou dispozicí obviněné (dovolatelky) souhlasila s vědomím toho, že rodiče na vrácení peněz nárok neměli.
Při takto zjištěných skutkových okolnostech se nabízí minimálně otázka, zda byl nárok na náhradu škody ve výši odpovídající celkové sumě vybraného (a následně vráceného) kurzovného od rodičů uplatňován poškozenou společností vůči obviněné v souladu s dobrými mravy, resp. zda rozhodnutí soudů obou stupňů v tomto směru mohou obstát z hlediska elementární spravedlnosti. Obviněná po dohodě se svědkyní Ř. jednající za RYTMIK ZPČ s. r. o., nepochybně vracela kurzovné rodičům dětí v dobré víře, že po jejich uspokojení tím pro ni celá záležitost takříkajíc „skončí“. O to překvapivěji pak pro ni musel vyznít verdikt soudu prvního stupně, kterým byla de facto zavázána k tomu, aby za své protiprávní jednání zaplatila již „podruhé“. Z výše uvedených hledisek se odvolací soud věcí přes námitky obhajoby vůbec nezabýval, ač tak z podnětu řádného opravného prostředku obviněné učinit nepochybně měl.
Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. 10. 2013, č. j. 55 To 354/2013-81, zrušuje v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné Bc. Ing. Š. K. proti výroku, jímž jí byla rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2013, č. j. 6 T 46/2013-66, podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti RYTMIK ZPČ, s. r. o., se sídlem Praha 3, Bořivojova 1059/46, IČ 27768499, škodu ve výši 26.860,- Kč. Ve výroku o náhradě škody současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2013, č. j. 6 T 46/2013-66 . Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §265m odst. 2 tr. ř. za použití §265 tr. ř. pak poškozenou společnost RYTMIK ZPČ, s. r. o., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Toto své rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady ve veřejném zasedání odstranit nelze.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler