ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.35.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 35/2014 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2014 o dovolání podaném obviněným P. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 37/2013 ze dne 18. 2. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 6/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 1 T 6/2012 ze dne 9. 11. 2012 byl dovolatel uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest propadnutí věci ve výroku citovaného rozsudku přesně specifikované.
V předmětné věci podal obviněný P. J. (stejně jako spoluobvinění K. G., R. J. a příslušný státní zástupce) odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 4 To 37/2013 ze dne 18. 2. 2013 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek ohledně obviněného P. J. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného P. J. odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře pěti let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou a dále mu uložil trest propadnutí věci, ve výroku citovaného rozsudku přesně specifikované. Odvolání obviněného P. J. a spoluobviněných K. G., R. J. a příslušného státního zástupce v části týkající se obviněných K. G. a R. J. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal P. J. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jej směřuje především do výše trestu, který mu byl odvolacím soudem uložen. Dále namítl, že předmětný skutek měl být správně právně kvalifikován jako zločin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, protože popsaného jednání se nedopustil jako člen organizované skupiny, jak je uvedeno v §175 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nesouhlasí s tím, že byl označen jako člen organizované skupiny nebo, že by trestný čin spáchal nejméně se dvěma osobami. V této souvislosti uvedl, že na místě, kde mělo dojít k předání částky z vymáhané pohledávky, byl zatčen on sám a na místě nebyl nikdo z dalších odsouzených a nikdo nebyl ani v dohledu. Kromě dovolatele nikdo s poškozeným nemluvil a vše se odehrálo pouze mezi ním a poškozeným. S ohledem na uvedené proto považuje mu uložený trest za nepřiměřeně přísný s tím, že trest uložený mu původně (citovaným rozsudkem soudu prvního stupně) pokládá za přiměřený závažnosti činu, jehož se dopustil. Proto také navrhl, aby Nejvyšší soud napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výroku o trestu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že v dané věci kvalifikačním momentem jednání dovolatele (i dalších spoluobviněných) nebylo jednání organizované skupiny, ale (jak plyne z rozsudku soudu prvního stupně) skutečnost, že čin spáchali obvinění nejméně se dvěma osobami. Meritorní rozhodnutí ve věci tak není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, když deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska předmětných skutků, které jsou obsaženy v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že popsaného jednání se nedopustil jako člen organizované skupiny a nespáchal jej ani se dvěma dalšími osobami, když jej spáchal sám a v tomto směru tedy nabídl jiný průběh skutkového děje, když je potřebné uvést, že jeho tvrzení stran jeho odsouzení jako člena organizované skupiny neodpovídá právní větě citovaného rozsudku soudu prvního stupně. Nezbývá než poukázat na to, že oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily poškozenému T. M. a proč naopak pokládaly výpovědi jednotlivých obviněných za rozporuplné a takto vedené účelově. Poukázaly na to, že výpověď poškozeného byla v průběhu celého řízení konzistentní a byla podpořena i znaleckým zkoumáním znalce z oboru psychologie, který se zabýval věrohodností právě výpovědí poškozeného a dospěl k jednoznačnému závěru, že u poškozeného nebyly shledány žádné známky nevěrohodnosti, konfabulace či vědomého lhaní. Námitky dovolatele potom primárně směřují do oblasti učiněných skutkových zjištění s tvrzením, že předmětného jednání se ve vztahu k poškozenému dopustil pouze on sám s tím, že tomuto tvrzení měla být přizpůsobena právní kvalifikace jeho jednání. Takové námitky však ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění tak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Konečně v těchto souvislostech námitky vedené stran druhu a výše uloženého trestu nemohou být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu předmětem rozhodování dovolacího soudu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka