ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.358.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 358/2014 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2014 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného P. U. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 399/2013 ze dne 22. 11. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 93/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 399/2013 ze dne 22. 11. 2013 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 1 T 93/2013 ze dne 11. 10. 2013.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 1 T 93/2013 ze dne 11. 10. 2013 byl obviněný P. U. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když skutkový stav byl formulován tak, že obviněný „dne 12. 7. 2013 kolem 09.35 hodin v P., v ulici N., v pobočce Raiffeisenbank, a. s., maskován slunečními brýlemi přistoupil k přepážce pokladny a obsluhující pokladní V. S., slovy „budu vybírat, dejte mi všechno, co tu máte a nespouštějte žádný poplach“ přiměl k otevření pokladny a k vydání finanční hotovosti v podobě bankovek různých nominálních hodnot v celkové hodnotě 35.900,- Kč a 160,- Euro, které si uložil do své tašky a se kterými z místa činu odešel, čímž způsobil společnosti Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši 40.056,- Kč“. Za tento přečin byl odsouzen k samostatnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře třista hodin.
Proti shora citovanému rozsudku podal příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 399/2013 ze dne 22. 11. 2013 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto (citovanému) usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch obviněného, a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že pokud nalézací soud shledal, že popsané jednání obviněného není zvlášť závažným zločinem loupeže, tak právní posouzení popsaného skutku je nesprávné, neboť obviněný pohrůžky bezprostředního násilí užil. V tomto směru odkázal i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979 (publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), ze kterého plyne, že pohrůžka bezprostředního násilí nemusí být vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele a plyne i to, že soudy správně považují za pohrůžku bezprostředního násilí např. takové jednání několika útočníků, kteří v noci, na odlehlém místě apod. obstoupí poškozeného a žádají vydání věci, popř. odejmou mu věc, aniž pronesou slovně jakoukoliv pohrůžku násilí. Dovolatel poukázal i na liberálnější stanovisko Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 621/2002 ve věci, v níž obvinění poblíž místní komunikace nařídili poškozenému svléci se do spodního prádla, což poškozený z obavy bezprostředně hrozícího násilí z jejich strany učinil a svlečené šatstvo spolu s označenou finanční hotovostí mu poté vzali a z místa odjeli. V tomto případě podle názoru soudu uvedené skutkové zjištění vyjadřuje obavu poškozeného z násilí obviněných, ale nevyjadřuje, jakým jednáním se obvinění dopustili toho, co zákon charakterizuje slovy „užije pohrůžky bezprostředního násilí, tedy čím poškozenému hrozili a jak svou pohrůžku dali najevo. Takovou pohrůžku nelze dle názoru soudu dovodit ani z toho, že obvinění byli dva. Toto rozhodnutí však nebylo schváleno k publikaci do Sbírky soudních rozhodnutí (jak by bylo možné usuzovat ze způsobu citace v napadených rozhodnutích) a bylo vydáno toliko v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který byl vydáván Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha pod pořadovým číslem 459 ve svazku č. 19, ročníku 2002 a jeho označení odvolacím soudem jako č. 19/2003 Sb. rozh. tr. je takto mylné. Ke konkludentní pohrůžce násilím bylo publikováno až usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 ze dne 7. 4. 2010 (pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr.), v rámci kterého Nejvyšší soud shledal naplnění znaku „pohrůžky bezprostředního násilí“ ve třech popsaných skutcích, ve kterých pachatel žádnou konkrétní pohrůžku nevyslovil, a přesto byla v jeho jednání pohrůžka bezprostředního násilí shledána a takto odkázal i na již uvedené stanovisko Nejvyššího soudu č. 1/1980 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že trestného činu loupeže se pachatel může dopustit i tehdy, jestliže vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by pachatel pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takového jednání se může dopustit i na místě, které poškozený vnímá jako potenciálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, v důsledku čehož neklade ani odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní. Dovolatel má za to, že zásadní otázkou pro právní posouzení předmětné věci je to, zda chování obviněného v pobočce banky ve svém souhrnu bylo či nebylo pohrůžkou bezprostředního násilí. V uvedeném směru vychází z předpokladu, že široké veřejnosti (a tedy i obviněnému) jsou známy základní principy fungování poboček bank. Zejména i to, že je zcela vyloučeno, aby pokladní vydala komukoliv peníze jen na základě jeho ústní žádosti. Je známo i to, že v bance nejsou peníze volně dostupné, ale jsou umístěny v pokladnách a v trezorech a nelegální přístup k nim lze získat pouze lstí (podvodem) nebo násilím či jeho pohrůžkou. Pro takový případ (přepadení) jsou také banky vybaveny bezpečnostními systémy. Obviněný v posuzované věci zvolil „přepadení banky“, které je ze své podstaty násilné. Zvolil modus operandi, známý jako forma přepadení bank, když se maskoval slunečními brýlemi, požadoval „všechno, co tu máte“ a vyzval pokladní „nespouštějte žádný poplach“. Samotné požadavky na vydání peněz nebo na nespuštění poplachu by samy o sobě byly absurdní a nesmyslné a pokladní by je takto mohla ignorovat a k okénku pozvat dalšího klienta, když obviněný zcela jistě neměl žádné právo jí cokoliv přikazovat. To za předpokladu, že by tyto požadavky nebyly podpořeny hrozbou bezprostředního násilí, a tedy pokud by obviněný neměl „něco dalšího“, o čem pokladní zatím nevěděla, např. další společníky, pod bundou ukrytou zbraň, v tašce výbušninu nebo jinou hrozbu. Z chování obviněného potom musela pokladní usoudit, že své požadavky má podloženy hrozbou (plynoucí z jeho slov, že chce všechny peníze a varuje před spuštěním poplachu), když jiný stav (prostá žádost o poskytnutí peněz či snaha o žert) neplyne ani z výpovědí obviněného. Dovolatel tak dovodil, že celkovým jednáním obviněný v dané chvíli dal zřetelně najevo, že se jedná o přepadení banky a tedy podpořené hrozbou, nikoli tedy o prostou krádež či podvodné jednání. Aniž by výslovně užil hrozby, popsaným jednáním dal najevo možnost použití násilí a nic na tom nemění ani to, že v dané chvíli neměl žádnou zbraň či společníky a v podstatě pouze tzv. blufoval. Jeho (popsané) jednání tak nepochybně pokladní vnímala, jako možnost následného užití násilí, a proto také nekladla odpor, s čímž obviněný také počítal. V uvedeném směru také dovolatel poukázal na ustálenou judikaturu stran existence tzv. konkludentně vyjádřené hrozby násilí a zmínil i další (nepublikovaná rozhodnutí) Nejvyššího soudu jako případy vedené pod sp. zn. 11 Tdo 1174/2011, sp. zn. 3 Tdo 1016/2010, sp. zn. 5 Tdo 252/2004 i sp. zn. 3 Tdo 720/2013. I z těchto rozhodnutí vyplývá, že není nezbytně třeba, aby popis skutku obsahoval, čím obviněný hrozil a jak dal svou pohrůžku najevo, když postačí, že pachatel vyvolá takovou situaci, z níž je zřejmé, že poškozený se jeho jednání a možného násilí obává a v důsledku toho neklade odpor. Dodal, že soudy nedostatečně zvážily i to, že z učiněných skutkových zjištění plyne, že obviněný požadoval po poškozené „všechno“, tedy veškerou hotovost, když i v rámci hlavního líčení uvedl, že předpokládal částky řádově ve statisících. Přijatý závěr nalézacího soudu, že úmysl obviněného směřoval pouze ke způsobení škody ve výši 40.056,- Kč, je zjevně nesprávný a je v extrémním rozporu s učiněným skutkovým zjištěním a hodnocení v tomto směru vedených důkazů je svévolné, bez logického základu a ocitá se tak v rozporu se základními postuláty spravedlivého procesu. Při správném a logickém postupu při hodnocení ve věci vedených důkazů se musí dospět k logickému závěru, že úmysl obviněného směřoval zjevně ke způsobení podstatně větší škody (také s ohledem na jeho výrazné finanční závazky), když žádný limit finanční částky poškozené neuvedl, v rámci trestního řízení uvedl, že očekával statisíce a zamýšlená (takto získaná částka) by se musela pohybovat přinejmenším nad částku 500.000,- Kč, což v případě právní kvalifikace (soudy užité) trestného činu krádeže by představovalo aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonané a dílem ve stadiu pokusu. Proto také dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené (citované) usnesení Městského soudu v Praze a rovněž zrušil (citovaný) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem k změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Takto podané dovolání bylo doručeno obviněnému a jeho obhájci dne 27. 1. 2014, avšak k dnešnímu dni se k jeho obsahu nevyjádřil.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku buď bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Na tomto místě je nutné uvést, že o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Jedná se však o druhou alternativu označeného dovolacího důvodu, kdy v tomto směru bylo dovolání podáno nejenom právně relevantně, ale současně i důvodně, neboť v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tedy to, že v posuzované věci bylo předcházející řízení zatíženo hmotně právními vadami, které svou povahou odpovídají zmíněnému dovolacímu důvodu a na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, jak je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že soudy přijaté právní závěry (právní kvalifikace předmětného skutku) jsou nesprávné. To proto, že popsaným jednáním dovolatel zjevně naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak dovodily oba soudy. K tomu je namístě především uvést, že v uvedeném směru se jako klíčová jeví otázka, zda obviněný svým (popsaným) jednáním vůči poškozené užil násilí nebo pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za podstatné v uvedeném směru je nutno vzít popis skutkového děje, když samotný skutek a takto jeho existence jednoznačně plyne ze spolehlivě učiněných skutkových zjištění. Takto je nesporné, že obviněný v kritické době přistoupil v pobočce označené banky k přepážce pokladny, maskován slunečními brýlemi a obsluhující pokladní V. S. zřetelně sdělil, že „budu vybírat, dejte mi všechno, co tu máte a nespouštějte žádný poplach“. Přitom je obecně známo (a tedy i obviněnému, ale i zmíněné pokladní), že takové jednání je jednoznačně vnímáno jako tzv. přepadení a tedy násilné jednání ve snaze takto získat finanční prostředky v bance uložené. Způsob jednání obviněného také uvedenému odpovídá, a to zejména i tomu, že jeho jednání je (za daných okolností) nezbytné vnímat (ve vztahu k pokladní) jako pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se právě v bance uložených finančních prostředků. Nic na tom nemění ani to, že v rámci své výzvy obviněný výslovně neužil výhrůžných slov (hrozících bezprostředním násilím) a nelze ani pochybovat o tom, že zmíněná pokladní takovéto jednání obviněného považovala za hrozbu, když za dané situace jistěže chápala úmysl obviněného, když nemohla současně vědět, jakým dalším způsobem se obviněný zachová a zda v případě jejího odporu skutečně sáhne k násilí. S takovým vnímáním dané situace také obviněný zjevně počítal a předpokládal, že v pokladní vzbudí strach (z užití násilí) a zamezí tak jejímu odporu. Jak již řečeno, poškozená za dané situace vskutku vnímala možnost dalšího násilí, a proto také (v pro ni bezvýchodném stavu) vyhověla požadavku obviněného a předala mu i uvedenou finanční částku ve snaze neohrozit sebe ani další přítomné osoby. Nic na uvedené skutečnosti nemění ani právě to, že obviněný výslovně nehrozil násilím, když jeho jednání vnímala jako (skrytou) hrozbu. Lze souhlasit s dovolatelem, že takovéto jednání obviněného nelze považovat za běžnou žádost o vydání peněz, což také obviněný věděl, když takový postoj není možné akceptovat a v zásadě (bez dalšího) by mu pokladní (za daných okolností) vůbec nevěnovala jakoukoli pozornost. Lze v tomto směru uzavřít, že jednání obviněného vykazuje zjevně, byť konkludentně vyjádřenou pohrůžku bezprostředního násilí, a to právě v souvislosti s již zmíněnými úvahami o přepadení bank. V uvedeném směru takto bylo dovolání podáno nejenom právně relevantně, ale současně je i důvodné.
Konečně k námitce dovolatele, že v případě, že by obviněný byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže, tak by jeho jednání mělo být právně kvalifikováno podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu, je třeba uvést, že uvedené (nabízené) právní kvalifikaci neodpovídá dosud zjištěný skutkový děj. Je namístě připustit, že obviněný mohl očekávat vydání vyšší finanční částky (než kterou ve skutečnosti získal), avšak jeho jednání (včetně uvažovaného úmyslu) bylo pouze očekáváním bez toho, že by v uvedeném směru učinil další aktivní kroky a že by se takto nespokojil s částkou, kterou mu poškozená vydala, a trval na jejím navýšení a v tomto směru např. zdůraznil své hrozby. Jeho výzvu „dejte mi všechno“ nelze chápat tak, že na místě počká až do doby, kdy mu bude poskytnuta částka představující značnou škodu či dokonce škodu velkého rozsahu. Z dosud učiněných skutkových zjištění jeho úmysl si takto počínat nelze dovodit (při absenci zmíněných dalších, aktivních kroků), a proto není namístě jeho jednání podřadit pod kvalifikovanou (namítanou) skutkovou podstatu zmíněného zvlášť závažného zločinu loupeže.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání (v neprospěch obviněného) nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 399/2013 ze dne 22. 11. 2013 a s ním související rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 1 T 93/2013 ze dne 11. 10. 2013 zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit v neveřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který se po jejím zrušení bude povinen její podstatou znovu zabývat, a to se zdůrazněním, že tak učiní v intencích rozhodnutí soudu dovolacího, při respektování ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. a tedy v souladu s právním názorem v něm vysloveným. Půjde tak znovu o doplnění ve věci vedeného dokazování (zejména podrobným výslechem obviněného ve vztahu k námitkám dovolatele) a takto tedy z hledisek shora uvedených s následně zřetelně formulovanými učiněnými skutkovými zjištěními z nich konečně plynoucími. Provedené důkazy potom bude pečlivě hodnotit v souladu s jejich obsahem a náležitě, v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svém (nově přijatém) rozhodnutí přesvědčivě vysvětlí, jakými úvahami se při právním hodnocení věci (po doplnění dokazování v naznačeném směru) řídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka