ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.378.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 378/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 19. března 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 185/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 3. 2011, č. j. 5 T 185/2010-72, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle „§248 odst. 1 trestního zákona“ , kterého se měl dopustit jednáním popsaným v bodech ad 1) – 3) výroku o vině. Za to byl podle „§248 odst. 1 tr. zákoníku“ odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož byl podle „§56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku“ zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozené společnosti FIROS, s. r. o., soud rozhodl výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 4. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. H. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d) a g) a l ) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřoval obviněný (dovolatel) v tom, že hlavní líčení u soudu prvního stupně a následně i veřejné zasedání odvolacího soudu proběhlo v jeho nepřítomnosti, ač v obou případech měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Dovolatel připustil, že k hlavnímu líčení byl předvolán řádně, byť lhůta k přípravě činila pouhých šest pracovních dnů. Z důležitých důvodů se k němu však nemohl dostavit. Byl totiž pracovně v zahraničí a tuto skutečnost chtěl telefonicky sdělit přímo ve věci rozhodující soudkyni. Pracovnice trestní kanceláře soudu ho však odmítla na tuto soudkyni přepojit a zřejmě jí ani netlumočila jeho žádost o odročení hlavního líčení, kterého se chtěl osobně zúčastnit, aby se mohl vyjádřit k důkazům, které zde budou prováděny, a prokázat svoji nevinu. Že soud prvního stupně o jeho omluvě a žádosti o odročení hlavního líčení ve skutečnosti nevěděl, vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 17. 3. 2011, které proběhlo v nepřítomnosti obviněného (dovolatele), jenž byl v důsledku toho zkrácen na svém právu vyjádřit se k podané obžalobě.
Rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl včas podaným odvoláním. Předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu mu však nikdy nebylo doručeno a o jeho konání se žádným způsobem nedozvěděl. Jestliže odvolací soud přesto jednal v jeho nepřítomnosti, je zřejmé, že byl opětovně zbaven možnosti zúčastnit se jednání ve své věci a zbaven možnosti před soudem se k obvinění vyjádřit. Obviněný vyslovil přesvědčení, že jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. opřel obviněný o tvrzení, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv ten spočíval na nesprávném právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Inkriminované jednání totiž podle jeho názoru nebylo trestným činem zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť tuto skutkovou podstatu ve skutečnosti nenaplňovalo po subjektivní stránce. V této souvislosti vytkl soudu prvního stupně nesprávné hodnocení ve věci provedených důkazů. Soud se podle něj nevypořádal s obhajobou, že natankovanou naftu nepoužil pro vlastní potřebu, ale pro potřeby zaměstnavatele, kdy na základě jeho pokynů vykonal několik konkrétních cest, jak popsal při své výpovědi v přípravném řízení dne 20. 9. 2010. Tato obhajoba nebyla dosud ničím vyvrácena. Stejně tak nebylo prokázáno, že by si přisvojil služební telefon Nokia N70. Také zde soud nedůvodně vycházel pouze z výpovědi společníka poškozené společnosti. Trestný čin zpronevěry nelze podle dovolatele v daném případě spatřovat ani v dílčím jednání spočívajícím ve výběru finanční hotovosti z bankomatu prostřednictvím platební karty svěřené zaměstnavatelem a jejím následném použití pro vlastní potřebu. Tuto finanční hotovost totiž neměl svěřenu v souvislosti s výkonem povolání, nýbrž měla sloužit k úhradě diet na zahraniční cesty. Předmětná praxe fungovala ve společnosti dlouhodobě a právě z tohoto důvodu byly peněžní prostředky společností na účet zasílány. Peníze přitom nemohl vybrat z vlastní libovůle, nýbrž po předchozí dohodě se zaměstnavatelem. Obviněný dále poukázal na to, že jakkoli v odvolání namítal, že výpověď poškozeného nemohla být jako osamocený důkaz podkladem pro rozhodnutí o jeho vině, odvolací soud nijak dokazování nedoplnil a jeho řádný opravný prostředek jako nedůvodný zamítl. Učinil tak i přesto, že podle výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným podle §248 „tr. zákona“ (tedy zákona č. 140/1961 Sb.), avšak odsouzen byl podle §248 „tr. zákoníku“ (tedy zákona č. 40/2009 Sb., jehož ustanovení §248 se týká porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže). Zároveň byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) „tr. zákoníku“. Odvolací soud toto pochybení ignoroval a v odůvodnění svého usnesení nesprávně uvedl, že obviněný byl rozsudkem soudu prvního stupně zařazen pro výkon trestu do věznice ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) „tr. zák.“ (tedy zákona č. 140/1961 Sb.). Za těchto okolností rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu nesplňují požadavky zákona.
Ze všech výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek“ Správně mělo být uvedeno „usnesení“ Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, ze dne 22. 4. 2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 3. 2011, č. j. 5 T 185/2010-72, a soudu prvního stupně přikázal, „aby o věci jednal a rozhodl“.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 16. 1. 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. ř.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo některou z jím namítaných vad, která současně zakládá existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebo podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které rovněž odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Nesprávný postup odvolacího soudu zde představuje závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a s tím spojenou možností vyjádřit se k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně a současně opodstatněně již primární námitkou, že Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal jeho odvolání dne 22. 4. 2013 ve veřejném zasedání v jeho nepřítomnosti, ač pro takový postup nebyly splněny podmínky.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal nejprve podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo relevantně podáno z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a dospěl k následujícím závěrům:
Předně je nutno v obecné rovině uvést, že trestní řád nemá – pokud jde o přítomnost obviněného u veřejného zasedání – obdobné ustanovení jako pro hlavní líčení v §202 odst. 2 až 5 tr. ř. Tato ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř. neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména §234 tr. ř., případně ve spojení s ustanovením §233 odst. 1 tr. ř., §263 odst. 2 až 4) tr. ř. a další. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít zpravidla porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., a to je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být dále nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejném zasedání (§233 odst. 1 věta první tr. ř.) a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat, ledaže by soud dodatečně rozhodl podle §205 odst. 2 tr. ř. za použití §238 tr. ř., že lze veřejné zasedání přesto provést, i když se k němu předvolaný obviněný nedostavil.
Na tomto místě je dlužno říci, že dovolatel poněkud účelově argumentuje tím, že byl k veřejnému zasedání odvolacího soudu konanému dne 22. 4. 2013 předvolán . Z pokynu soudce obsaženého v předkládací zprávě (č. l. 100 spisu) a z dokladů o doručení založených na č. l. 101 a 103 spisu je totiž zřejmé, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org., O vydání vzorů “tr. ř., o.s.ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Toto vyrozumění bylo proto možno obviněnému doručit náhradním způsobem (tzv. fikcí) předpokládaným v ustanovení §64 odst. 2 tr. ř., což se také - soudě podle údajů vyznačených na dokladu o doručení na č. l. 101 spisu - stalo.
Nejvyšší soud nicméně musel na celou věc nahlížet především z pohledu účelu a smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když mimo jiné prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se má zajišťovat realizace práva obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem, vycházející z ústavně garantovaného práva obviněného, který má podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jde o právo, které je i v judikatuře Evropského soudu pro Lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předmětná trestní věc je specifická tím, že obviněný, který v řízení nebyl ani zastoupen obhájcem , nebyl přítomen již u hlavního líčení konaného Okresním soudem v Teplicích dne 17. 3. 2011. Toto hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti za podmínek §202 odst. 2 tr. ř., byly v něm provedeny veškeré důkazy a v jeho závěru soud vyhlásil odsuzující rozsudek (viz protokol na č. l. 67 spisu). Proti rozsudku podal obviněný následně odvolání, v němž mimo jiné namítal, že ačkoli měl eminentní zájem se hlavního líčení účastnit a vyjádřit se k provedenému dokazování, bránily mu v tom objektivní důvody.
Nejvyšší soudu je toho názoru, že odvolací soud měl za výše uvedených okolností zvlášť pečlivě uvážit význam přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, i s přihlédnutím k tomu, že obviněný spáchání trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, od počátku v zásadě popíral. Jinými slovy, vzniklá procesní situace vyžadovala, aby byl obviněný k veřejnému zasedání předvolán a nikoli o jeho konání toliko vyrozuměn.
Ze základního práva na účast při jednání soudu zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod sice nevyplývá povinnost soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení (obviněného), avšak na straně druhé je na orgánech činných v trestním řízení, aby při svém postupu měly důsledně na zřeteli účel trestního řízení a vynaložily veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován . Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy například o odročení hlavního líčení či veřejného zasedání je žádáno z obstrukčních důvodů a kdy jsou naopak u osoby, proti které se řízení vede, dány objektivní důvody, pro které se nemohla dostavit, byť jednání soudu chtěla být přítomna. V posuzovaném případě vyvstávala potřeba zajistit osobní účast obviněného alespoň při veřejném zasedání soudu druhého stupně konaném o jeho odvolání (řádném opravném prostředku), kde by mohl využít svých procesních (obhajovacích) práv, mj. práva činit důkazní návrhy.
Pokud tedy Krajský soud v Ústí nad Labem za výše popsaných okolností obviněného o konání veřejného zasedání o jeho odvolání pouze vyrozuměl a spokojil se s fikcí doručení, aniž by vzhledem k povaze věci zároveň považoval za potřebné postupovat podle §64 odst. 5 písm. b) tr. ř. , a následně jeho řádný opravný prostředek projednal v jeho nepřítomnosti, zatížil své rozhodnutí i jemu předcházející procesní postup vadou předpokládanou v důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Na právní moci a stabilitě napadeného usnesení za těchto okolností nelze spravedlivě trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 4 To 101/2013-109, a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Předmětná věc se vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného a rozhodnout o něm při respektování příslušných ustanovení trestního řádu a především čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde o to, aby odvolací soud obviněného k veřejnému zasedání předvolal, neboť osobní účast obviněného při něm se v daném případě jeví jako nutná z hlediska důsledného respektování jeho práva na spravedlivý proces.
Protože pravomocný výsledek dalšího řízení ve věci nelze předjímat, Nejvyšší soud se argumentací obviněného uplatněnou v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. blíže nezabýval, neboť obviněný ji v prvé řadě může učinit i předmětem svého řádného opravného prostředku (odvolání). Důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem byly totiž jiné vady.
Protože v posuzovaném případě pozbylo zrušením právní moci napadené usnesení odvolacího soudu, není pravomocný a vykonatelný ani rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně adhezního výroku.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V daném případě však pro takový postup nebyl dán důvod, když podle zprávy Centrální evidence vězňů Vězeňské služby ČR se obviněný J. H. k dnešnímu dni nenachází ani ve výkonu trestu, ani ve výkonu vazby či zabezpečovací detence.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler