ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.435.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 435/2014 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. dubna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. Mgr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2013, č. j. 3 To 661/2013-421, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Nt 1765/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2013, č. j. 3 To 661/2013-421, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2013, č. j. 0 Nt 1765/2011-384.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením orgánu Policie ČR, Územní odbor v Hradci Králové, ze dne 3. 11. 2010, č. j. KRPH-9225/TČ-2010-050271, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného Ing. Mgr. J. K. pro přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měl dopustit tím, že ad 1) „v době od 3. 7. 2010 do 27. 9. 2010 v Hradci Králové pronásledoval JUDr. P. M., soudce Krajského soudu v Hradci Králové, v souvislosti s výkonem profesní funkce poškozeného tím, že mu na adresu zaměstnavatele zasílal nevyžádané, obtěžující otevřené zásilky a drobné dárky s různorodým obsahem písemností od infantilního, familiárního až po nepřímé výhrůžky, když ve dnech 3. 7. 2010, 9. 7. 2010, 12. 7. 2010 a 16. 7. 2010 zaslal k rukám poškozeného 4 pohlednice a knihu s názvem Zoey podvádí, dne 20. 7. 2010 zanechal na podatelně Krajského soudu v Hradci Králové pro poškozeného ručně okomentovanou část výtisku zákona č. 83/2010 Sb., přičemž některé části jeho textu obsahovaly nepřímé výhrůžky, dále dne 16. 8. 2010 zaslal v obálce k rukám poškozeného umělohmotnou kuličku žluté barvy, dne 31. 8. 2010 zaslal k rukám poškozeného strojově psaný dopis s infantilním textem, dne 20. 9. 2010 zaslal k rukám předsedy Krajského soudu v Hradci Králové obálku, která obsahovala výstřižek z bulvárního tisku s titulkem „Rubikova kostka“, ručně okomentovaný slovy „Causa: JUDr. M.“ a dne 27. 9. 2010 zaslal k rukám předsedy Krajského soudu v Hradci Králové pohlednici Prahy, kde byl uveden adresát JUDr. P. M. a papírový zápisník s nadpisem „Bonzáček“ a logem „Psychiatrická léčebna Bohnice“, ve kterém byly vloženy 2 obaly od másla zn. Président, přičemž toto jednání bylo způsobilé v poškozeném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví“ a ad 2) „dne 2. 11. 2010 zaslal poštou na adresu Krajského soudu v Hradci Králové k rukám JUDr. P. M. pohlednici Trosek s textem „Zdar P., ty kamaráde, jak se máš, jsme se dlouho neviděli. Maj sa tvůj kamarád, stále ještě kamarád, věrný J. K.“, dále dne 15. 11. 2010 doručil na podatelnu Okresního soudu v Hradci Králové obálku adresovanou soudci M., ve které byl DVD nosič s názvem filmu „Do blba“, dále dne 18. 11. 2010 zanechal u dveří do kanceláře JUDr. M. obálku, ve které byl poznámkový blok s vyobrazením Svatého Mikuláše, dále dne 30. 11. 2010 zaslal na adresu Policie ČR, Mrštíkova 541, 500 09 Hradec Králové, kulatou pohlednici Hrubý Rohozec, adresovanou Krajskému soudu v Hradci Králové, P. M. s textem „Vážený pane M., děkuji Vám milionkrát za to, co jste pro mě udělal. J. K. 257.000“, dále dne 7. 12. 2010 zaslal na adresu Krajského soudu v Hradci Králové k rukám P. M. balíček obsahující zmačkané noviny, letáky, prázdné obaly od sušenek a 1 ks uhlí připevněný ke kusu dřevěné překližky a pohlednici adresátu P. M. s textem: „Milý P., vše nej…, kolik si jich zasloužíš, ti přeje J. K.“, čímž vzbudil důvodnou obavu o život nebo zdraví poškozeného JUDr. P. M.“.
Opatřením policejního orgánu ze dne 16. 12. 2011 byl v přípravném řízení přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jan Zbytovský k podání znaleckého posudku o zdravotním stavu obviněného. Ze závěrů posudku vyplynulo, že obviněný trpí duševním onemocněním zvaným afektivní psychóza, která se v době páchání posuzovaného jednání projevovala manickými stavy, doprovázenými poruchami v oblasti emocí, myšlení i chování, a to do té míry, že ovládací i rozpoznávací schopnosti obviněného byly v této době zcela zaniklé. Znalec zároveň vyslovil závěr, že pobyt obviněného na svobodě by mohl být nebezpečný ve smyslu možného opakování trestné činnosti, nebude-li se řádně a systematicky léčit. Proto navrhl uložení ochranného léčení psychiatrického formou ambulantní.
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) následně usnesením ze dne 19. 4. 2011, č. j. 2 ZT 342/2010-49, podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. trestní stíhání obviněného zastavila z důvodu, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný. Současně podala dne 26. 4. 2011 k Okresnímu soudu v Hradci Králové návrh, aby byla obviněnému podle §99 odst. 1 tr. zákoníku uložena ochranná psychiatrická léčba ambulantní.
O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Hradci Králové naposledy usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. 0 Nt 1765/2011-384, jímž jej podle §99 odst. 1 tr. zákoníku zamítl.
Proti shora citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně podala státní zástupkyně stížnost, z jejíhož podnětu Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně usnesením ze dne 18. 11. 2013, č. j. 3 To 661/2013-421, napadené usnesení podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ukládá ochranné ambulantní psychiatrické léčení. Usnesení stížnostního soudu nabylo právní moci dne 18. 11. 2013 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované usnesení napadl obviněný Ing. Mgr. J. K. následně dovoláním , přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předeslal, že napadené usnesení stížnostního soudu respektoval a v únoru 2014 navštívil psychiatričku MUDr. S. Ta konstatovala, že toho času je bez akutních projevů onemocnění a s dodržováním ochranné ambulantní léčby souhlasí.
Napadenému usnesení soudu druhého stupně v prvé řadě vytknul, že v rozporu s ustanovením §125 odst. 3 tr. ř. zcela postrádá poučení o dovolání, které by mělo být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném ve druhém stupni, pokud proti němu zákon dovolání připouští. V rozhodnutí především chybí, že je lze napadnout tímto mimořádným opravným prostředkem, není v něm uvedeno, aby dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce, chybí zde poučení o dovolací lhůtě, označení soudu, k němuž má být dovolání podáno, a soudu, který o něm bude rozhodovat, a konečně i vymezení jeho obligatorních náležitostí.
Z hlediska právního posouzení inkriminovaného skutku pak obviněný namítl, že předmětným jednáním, pro které byl trestně stíhán, rozhodně nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázal na to, že soudce JUDr. M. dlouhodobě nepronásledoval ani mu nevyhrožoval ublížením na zdraví nebo jinou újmou, přičemž tak nečinil též vůči osobám jemu blízkým. Je přesvědčen, že vykonané jednání se nevyznačovalo takovou kvalitou, resp. intenzitou, aby bylo způsobilé u poškozeného vyvolat zákonem předpokládaný následek. Jednotlivými listinami a dárky zasílanými soudci sledoval jediný cíl, a sice prokázat jeho podjatost vůči němu a jeho rodině. Ta se podle něj v minulosti měla promítnout do nepravd tvrzených v rozsudcích, jimiž JUDr. M. rozhodoval ve sporech vedených dovolatelem a jeho rodinou. Dovolatel se proto snažil dosáhnout toho, aby JUDr. M. již napříště neprojednával spory, ve kterých by figuroval jako účastník nebo jako právní zástupce. Připomněl, že sám JUDr. M. si stěžoval pouze na to, že je dovolatelem obtěžován, aniž by projevoval vážnější obavy o svůj život nebo zdraví, případně o život či zdraví svých blízkých. V uvedené souvislosti pak nelze přehlédnout, že některé zásilky se k poškozenému ani nedostaly a byly z podatelny Krajského soudu v Hradci Králové zasílány přímo policii.
Ve vztahu ke svému zdravotnímu stavu dovolatel namítl, že stížnostní soud rozhodl o nutnosti uložit mu ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě na základě znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci, z něhož vyplývá, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný. To znamená, že nebyla splněna základní zákonná podmínka ustanovení §99 tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení. Z úředního záznamu policie na č. l. 145 spisu je současně zřejmé, že se nikdy nedopustil žádného incidentu nebo konfliktu v budově Krajského soudu v Hradci Králové. Navíc od roku 2010, tj. od doby spáchání skutku, nikdy nejednal způsobem, jemuž by bylo možno cokoliv vytýkat. Závěry o jeho duševní nemoci a s tím spojené údajné nebezpečnosti jsou proto založeny pouze na hypotézách. Dovolatel se cítí zdráv. Jako právník toliko brojí proti nespravedlnosti a jako ekonom a vystudovaný manažer proti rozkrádání veřejných financí. Nesouhlasí rovněž s názorem stížnostního soudu, že posouzení nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě je otázkou právní, nikoli znaleckou. Je naopak přesvědčen, že jde o otázku znaleckou, k jejímuž zodpovězení jsou příslušní lékaři a psychologové. Z lékařských zpráv MUDr. S. a MUDr. D. pak vyplývá, že je v současné době bez akutních projevů onemocnění, nemá žádné neurotické potíže a nevykazuje ani známky jakékoli produktivní symptomatiky. MUDr. D. u něj nezjistila žádnou duševní poruchu, a proto neindikovala žádnou další psychiatrickou péči.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2013, č. j. 3 To 661/2013-421, podle §265k tr. ř. v plném rozsahu zrušil.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního (zde samosoudcem) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 3. 2014. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo obviněnému uloženo ochranné opatření.
Obviněný Ing. Mgr. J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Navzdory absenci náležitého poučení o možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2013, č. j. 3 To 661/2013-421, bylo dovolání formálně bezchybným způsobem podáno, a to prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.). Současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanoveních §265e tr. ř. a §265f tr. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že jeho věcnému projednání žádné procesní překážky nebrání.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav .
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci je zřejmé, že dovolatel svou námitkou, že stíhaným jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku a nebylo tak možno učinit závěr, že se dopustil činu jinak trestného , jak má na mysli ustanovení §99 odst. 1 tr. zákoníku, uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal nejprve podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dospěl k následujícím závěrům:
Předně je nutno v obecné rovině rozvést, že přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že mu a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho blízkým osobám , b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, c) vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje , d) omezuje jej v obvyklém způsobu života nebo e) zneužije jeho osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu z výše uvedené újmy nebo z takové újmy osobám jemu blízkým.
Z hlediska vymezení jednání ve smyslu §354 tr. zákoníku zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování , jehož formy pak taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu (zdraví). Hranici mezi tím, co ještě je sociálně akceptovatelné a na co je třeba nahlížet již jako na patologický, sociálně škodlivý projev chování, přitom není vždy snadné jednoznačně vymezit. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů s obětí nebo pokusů o ně. Zpravidla se ovšem bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, zjevně vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech zároveň nebezpečně gradovat. Všem výše uvedeným formám jednání zahrnutým pod dlouhodobé pronásledování je, jak již bylo nastíněno výše, společné to, že zákon k jejich trestnosti vyžaduje současné splnění další podmínky, a to jejich způsobilosti vzbudit důvodnou obavu poškozeného o sebe nebo o jemu blízké osoby. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Od nebezpečného pronásledování je třeba odlišit projevy, při kterých sice bylo použito např. silných slov či jiných aktů, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Subjektivní stránku trestného činu nebezpečného pronásledování pak charakterizuje úmysl , a to zpravidla úmysl přímý, směřující ke způsobení újmy poškozené osobě, ať již ve formě psychické či ve formě fyzické v případě agresivních pachatelů s eskalující intenzitou jejich útoků (k nastíněným otázkám srov. v podrobnostech v judikatuře Soubor rozhodnutí Nejvyššího, soudu Svazek 79/2011, T-1424).
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak soud prvního stupně vzal za prokázané, že dovolatel se snažil (dlužno říci poměrně naivním způsobem) docílit toho, aby JUDr. M., který měl svým údajným nespravedlivým rozhodnutím poškodit jeho rodiče v občanskoprávním sporu, už nikdy nebyl zákonným soudcem v žádné kauze, na níž bude dovolatel osobně či profesně zainteresován.
Ze samotné skutečnosti, že dovolatel v podstatě rezignoval na právní prostředky, jimiž se lze proti riziku podjatého rozhodování soudce v konkrétní věci bránit, a k dosažení svého cíle zvolil cestu obtěžování poškozeného formou zasílání písemností a „darů“ s provokativním obsahem, však - bez dalšího - na naplnění subjektivní stránky (úmyslu) skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku usuzovat nelze.
Důkazy, které měly soudy při zjišťování skutkového stavu věci a při svém následném rozhodování k dispozici, svědčí o tom, že žádná ze zásilek adresovaných poškozenému JUDr. M. - vyjma snad jediné - nebyla takového charakteru, aby byla objektivně způsobilá u jejich adresáta vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu, jak má u přečinu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku na mysli již zmiňovaná soudní judikatura i obecně uznávaná právní nauka Např. Šámal a kol.: Trestní zákoník II – komentář, 2. Vydání, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2012, str. 3294 a násl. . Ostatně sám poškozený připustil, že pozdravy a „dary“ od dovolatele vnímal spíše toliko jako infantilní projevy.
Zjištěný skutkový stav vypovídá především o snaze dovolatele demonstrovat svůj osobní a v tomto smyslu vyhraněný postoj vůči morálním kvalitám poškozeného jako soudce a pokud možno u něj vyvolat zpětnou impulzivní reakci (např. v podobě otevřeně projevené osobní antipatie), kterou by v budoucnu mohl prezentovat jako jasný důkaz o zaujatosti poškozeného vůči němu.
Jakkoli se počínání dovolatele vyznačovalo určitou délkou trvání, což má význam z hlediska naplnění pojmového znaku „dlouhodobosti“, a zároveň představovalo určitou formu obtěžování poškozeného, nelze je podle názoru Nejvyššího soudu bez pochybností považovat za „pronásledování“ v takové kvalitě, aby je bylo možno skutečně hodnotit jako nebezpečné, tzn. že zřetelně a bez pochybností vykazuje znaky podřaditelné pod skutkovou podstatu přečinu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku v některé ze zákonem vymezených variant chování.
Dále je třeba poznamenat, že soud prvního stupně dospěl též k závěru, že jednání dovolatele vůči JUDr. M. vykazovalo kromě dlouhodobosti též jistou stupňovitost „až k možné agresi“. Vedle toho, že mělo obtěžující charakter, nakonec mělo získat i povahu „výhrůžek jinou újmou“. Takovou výhrůžkou mělo být mimo jiné i latinské filosofické sousloví „Memento mori“, které dovolatel poškozenému zaslal na pohlednici s vyobrazením malého štěněte a nápisem „Chybí mi tvé pomazlení…“ dne 9. 7. 2010.
Zde se ovšem nabízí úvaha, že soud prvního stupně ono „připomenutí smrti“ hodnotil jako relevantní výhrůžku poškozenému ve smyslu §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poněkud přepjatě a především izolovaně od celkového kontextu ostatních ve věci provedených důkazů a skutkových zjištění. Z nich přitom vyplývá evidentní záliba dovolatele v citacích výroků historicky známých osobností a latinských rčení v originále, o jejichž „významu“ následně jednotlivé adresáty s viditelnou ochotou a nadšením poučuje. V tomto duchu se nese i text výše zmíněné pohlednice, podepsané familiárně „Jarin Kužel“. Rčení „memento mori“ na ní především nestojí osamoceně, aby představovalo jasně vyjádřený výhrůžný vzkaz poškozenému. Celý obsah písemného pozdravu činí opět spíše dojem, že dovolatel se chtěl poškozenému znovu připomenout a snad i apelovat na jeho profesní svědomí, nikoli mu však vyhrožovat nějakou konkrétní újmou.
Charakter nepřímé výhrůžky násilím nebo způsobením jiné újmy, která je - byť s jistou tolerancí - v obecné rovině objektivně způsobilá vyvolat v poškozeném vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na něj působeno, lze přiznat pouze výzvě dovolatele adresované JUDr. M., aby zaplatil jeho rodičům částku 250.000,- Kč jako údajný dluh, „sic se do případu vloží jeho mladší syn, kamarádi a přátelé syna staršího“. Tato ojedinělá výhrůžka však sama o sobě a ani v kontextu s ostatním počínáním dovolatele zákonné znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a) tr. ř., jež se má vyznačovat určitou dlouhodobostí vykonaných souvisejících dílčích aktů, nenaplňuje.
Vzhledem ke skutečnostem podrobně rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud nesdílí názor soudu prvního ani druhého stupně, že učiněná skutková zjištění dovolují spolehlivý hmotně právní závěr, že se dovolatel ve vztahu k poškozenému JUDr. P. M. dopustil činu jinak trestného, který by vykazoval znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku.
To znamená, že napadené usnesení stížnostního soudu i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně spočívají (v dovolatelem vytýkaném směru) na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozhodnutí stížnostního soudu je zároveň zatíženo i vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. , neboť v daném případě nebyla splněna jedna z nezbytných zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku, ať už ve formě léčby ve zdravotnickém zařízení nebo ve formě ambulantní; totiž že by se muselo jednat o pachatele činu jinak trestného. Již vzhledem k významu uvedených pochybení nemohou rozhodnutí obou soudů obstát a na jejich právní moci nelze spravedlivě trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání Ing. Mgr. J. K. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2013, č. j. 3 To 661/2013-421, i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2013, č. j. 0 Nt 1765/2011-384, zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Okresní soud v Hradci Králové se jí bude muset znovu zabývat, přičemž v novém řízení bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Jde především o to, aby odstranil a napravil vytýkané vady v právním posouzení předmětného jednání (skutku), které - v podobě jak soud zjistil z dosud provedených důkazů - znaky přečinu nebezpečného pronásledování nevykazuje. Soud provedené důkazy především znovu vyhodnotí v souladu s jejich skutečným obsahem jednotlivě i ve vzájemné logické souvislosti a ve svém rozhodnutí přesvědčivě vysvětlí, jakými úvahami se při právním posouzení zjištěných skutkových okolností řídil. Bude nutné, aby se v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu důsledně vypořádal především s otázkou, zda obtěžující jednání obviněného vůči poškozenému skutečně vykazovalo takovou míru intenzity a závažnosti (škodlivosti), že by za standardních okolností naplňovalo zákonné znaky přečinu podle §354 tr. zákoníku, případně jiného trestného činu. Přitom by měl v obecné rovině vzít v úvahu i korektiv formálního pojetí trestného činu, který představuje zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler