ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.454.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 454/2014 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 9. dubna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 To 412/2013-80, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 175/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 10. 2013, č. j. 1 T 175/2013-63, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem podvodu podle 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), na skutkovém základě, že „dne 3. 4. 2012 v B. v podvodném úmyslu neplatit splátky, uzavřel jménem a bez vědomí svého otce M. M., se společností Home Credit, a. s., úvěrovou smlouvu na částku 70.000,- Kč, kterou si nechal zaslat na účet vedený na jméno jeho otce M. M. a vybral ji prostřednictvím platební karty, se kterou disponoval, přičemž žádnou splátku neuhradil a peníze použil pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti Home Credit, a. s., způsobil škodu ve výši 70.000 Kč, přičemž obžalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi, č. j. 21 T 67/2010-104, ze dne 1. 7. 2010, který nabyl právní moci dne 13. 7. 2010, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 – zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen trestní zákon), přičemž u obžalovaného bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, a to s ohledem na trest uložený obžalovanému rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 4. 2009, č. j. 2 T 43/2009-109, kterým byl obžalovaný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odstavec 1, 3 písmeno b) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let“. Za to a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 5. 2013, č. j. 1 T 97/2013-37, který mu byl doručen dne 31. 5. 2013, byl obviněný podle 209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let. Soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 5. 2013, č. j. 1 T 97/2013-37, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Home Credit, a. s., na náhradě škody částku 70.000,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku soud odkázal poškozenou společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12. 2013, č. j. 4 To 412/2013-80, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 12. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. M. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný ( dovolatel) předně namítl, že mu soud prvního stupně nesprávně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest za nyní projednávaný přečin podvodu a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 5. 2013, č. j. 1 T 97/2013-23. Odvolací soud však tuto vadu neodstranil a nenapravil. Toliko konstatoval, že obviněný se skutku, pro který byl odsouzen, dopustil dříve, než mu byl dne 15. 5. 2012 doručen trestní příkaz ve věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 67/2012. K tomu dále uvedl, že ačkoliv byl v posledně uvedené trestní věci trest uložený obviněnému prominut na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to s účinkem, že se na něho hledí, jako by nebyl soudně trestán, nebylo možné pominout, že citované odsouzení nadále existuje a je prvním odsuzujícím rozhodnutím po spáchání nyní projednávaného skutku. Z důvodu čl. IV odst. 1 písm. b), odst. 3 amnestie však podle názoru soudu nebylo možno k tomuto odsouzení uložit trest souhrnný. Proto měl být obviněnému v této trestní věci ukládán trest samostatný. Nápravě tohoto pochybení ovšem měla bránit skutečnost, že pokud by odvolací soud obviněnému za nyní projednávaný přečin podvodu uložil trest samostatný, došlo by tím zároveň „k obnovení“ trestu uloženého mu trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 1 T 97/2013, a obviněný „by tak měl oproti rozsudku soudu prvního stupně tresty dva“. Tím by výsledek odvolacího řízení vyzněl nepřípustně k tíži obviněného.
S výše uvedenými úvahami odvolacího soudu však dovolatel zásadně nesouhlasí. Je přesvědčen, že shora uvedená (a nenapravená) vada výrazně ovlivnila výši uloženého trestu odnětí svobody i to, že tento trest byl ukládán jako nepodmíněný.
Nesprávnou aplikaci hmotného práva pak dovolatel spatřuje také v tom, že se nemohl zúčastnit veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť mu nebylo řádně doručeno předvolání. Tím byl zkrácen na svých obhajovacích právech, zvláště v situaci, kdy nebyl v řízení zastoupen advokátem.
Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň požádal o zproštění povinnosti uhradit „soudní poplatek za podané dovolání“ s tím, že nemá v současné době takové příjmy, aby byl schopen jej zaplatit.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K první části dovolací argumentace obviněného uvedl, že je toliko konstatováním postupu soudů dříve činných ve věci s tím, že v jeho rámci sice došlo k pochybení, avšak ve prospěch obviněného, a proto je nelze napravit. Žádné námitky, které by dovolatel předkládal k přezkoumání, zde obsaženy nejsou. Pokud jde o druhou část námitek, dovolatel tvrdí, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k jednání odvolacího soudu, kde ani nebyl zastoupen obhájcem, avšak argumentuje v tomto směru zcela nedostatečně. Naznačená problematika předně nijak nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po potřebném upřesnění by mohla směřovat k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl) nebo podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265b odst. 2 písm. a/ až g/ tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí). Toho se však dovolatel nedomáhá. Státní zástupce dodal, že obsah dovolání je zásadní podmínkou pro vymezení dovolacího přezkumu. Proto také zákon stanoví jednak náležitosti dovolání a zejména jeho vyhotovení svěřuje práva znalým osobám (obhájcům), které mají jeho řádné zpracování zaručit. Jestliže ani tak obviněný dostatečně nevyjádří své námitky, případně tyto námitky nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem, nelze než dovodit, že podaný mimořádný opravný prostředek je zjevně neopodstatněný. Tak je tomu podle státního zástupce i v nyní posuzovaném případě.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný P. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Zahájení dovolacího řízení tudíž nic nebránilo. Pokud obviněný žádal o zproštění povinnosti uhradit „soudní poplatek“ za podané dovolání, učinil tak zcela nadbytečně, neboť zahájení dovolacího řízení není vázáno na zaplacení žádného poplatku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá procesní námitka obviněného, podle níž mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu a tím byl zkrácen na svém právu na projednání věci (řádného opravného prostředku) v jeho přítomnosti.
Námitku porušení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání lze v dovolání uplatňovat pouze s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , což obviněný neučinil.
Nejvyšší soud k dané problematice alespoň jako obiter dictum uvádí, že posledně citovaný dovolací důvod předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Nesprávný postup odvolacího soudu zde představuje závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a s tím spojenou možností vyjádřit se k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny).
Takovou vadou však odvolací řízení v této trestní věci zjevně netrpí.
Obviněný především v rozporu s realitou argumentoval tím, že měl být k veřejnému zasedání odvolacího soudu konanému dne 17. 12. 2013 předvoláván . Z pokynu předsedkyně senátu obsaženého v předkládací zprávě (č. l. 74 spisu) je totiž zřejmé, že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíval prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org., O vydání vzorů “tr. ř., o.s.ř., k. ř., d. ř.“ doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Toto vyrozumění bylo proto možno obviněnému doručit náhradním způsobem (tzv. fikcí) předpokládaným v ustanovení §64 odst. 2 tr. ř., což se také - soudě podle údajů vyznačených na dokladu o doručení na č. l. 75 spisu - stalo. Nejvyšší soud nepřehlédl ani úřední záznam předsedkyně odvolacího senátu založený na č. l. 76 spisu, podle nějž obviněný před zahájením veřejného zasedání dne 17. 12. 2013 telefonicky omluvil svou nepřítomnost u něj, dále výslovně uvedl, že netrvá na zachování lhůty pro přípravu k veřejnému zasedání a souhlasí s jejím zkrácením, a současně požádal, aby veřejné zasedání proběhlo bez jeho přítomnosti. Potud tedy zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti splněny byly. Odvolací soud zároveň svým postupem neporušil ústavně garantované právo obviněného zúčastnit se řízení před soudem podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný, u něhož nebyly dány důvody nutné obhajoby podle §36 tr. ř., si pro odvolací řízení obhájce nezvolil, byť mu v tom nic nebránilo. Práva zúčastnit se veřejného zasedání odvolacího soudu nevyužil, ačkoliv o jeho konání věděl. Hlavnímu líčení u soudu prvního stupně byl sám osobně přítomen. Zde mu byl dán prostor k tomu, aby se vyjádřil ke všem skutečnostem uvedeným v obžalobě a k obsahu prováděných důkazů, i k případným návrhům na doplnění dokazování. Posledně uvedené možnosti, jak je patrno z protokolu o hlavním líčení na č. l. 56 a násl. spisu, nevyužil. Spáchání projednávané trestné činnosti navíc nijak nepopíral, a to ani v řádném opravném prostředku. Vzniklá procesní situace proto nevyžadovala, aby byl obviněný k veřejnému zasedání předvolán; postačilo, že byl o jeho konání jenom vyrozuměn, jak to odvolací soud správně učinil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou, že mu soud prvního stupně nesprávně uložil souhrnný trest za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, jímž ho uznal vinným, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 5. 2013, č. j. 1 T 97/2013-37, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky vzhledem k existenci trestního příkazu téhož soudu ve věci sp. zn. 21 T 67/2012, který mu byl doručen již dne 15. 5. 2012.
Nejvyšší soud však tuto námitku neshledal opodstatněnou.
Podle §43 odst. 2 věty první tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, odsuzuje-li pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný trestný čin. Povahu odsuzujícího rozsudku má i trestní příkaz. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému (viz §314e odst. 6 tr. ř.).
Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele, bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně zrušen v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Není tedy podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu. Aby mohl být takový odsuzující rozsudek mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou, musí být vedle jeho právní moci splněna současně i další podmínka, a sice, že s ním v době rozhodování o jiném trestném činu pachatele není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen .
Právní fikce neodsouzení pachatele má v podstatě ten význam, že odsouzení, kterého se týká, přestalo právně (de iure) existovat . S takovým pravomocným odsouzením pro dřívější trestný čin proto nelze pro futuro spojovat žádné relevantní trestněprávní důsledky. Judikatura k dané problematice vychází z názoru, že by bylo v logickém rozporu, aby se v určitých souvislostech na takové odsouzení pohlíželo, jako by právně neexistovalo, a v jiných souvislostech by s ním bylo uvažováno jako s rozhodnutím existujícím (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1069/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 19/2007/II SbRt ).
Se závěry odvolacího soudu nelze souhlasit. Na jedné straně sice správně uvedl, že obviněnému nelze uložit souhrnný trest za nyní projednávaný přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ve věci sp. zn. 21 T 67/2012, doručeným mu dne 15. 5. 2012. Ve vztahu k tomuto odsouzení bylo totiž rozhodnuto o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podmíněný trest odnětí svobody mu byl prominut s účinky čl. IV. odst. 3 této amnestie, kdy se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen . Na druhé straně však odvolací soud nesprávně vyložil tzv. fikci o neodsouzení a učinil chybný závěr, že citovaný trestní příkaz jako mezník pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou nadále „existuje“ a zůstává prvním (tj. ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku) odsuzujícím rozhodnutím po spáchání nyní projednávaného přečinu podvodu ze dne 3. 4. 2012. V návaznosti na tuto úvahu pak uzavřel, že soud prvního stupně pochybil, pokud obviněnému uložil souhrnný trest za výše uvedený přečin podvodu a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 1 T 97/2013, který byl obviněnému doručen dne 31. 5. 2013 a nabyl právní moci dne 11. 6. 2013.
Ze skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích ovšem vyplývá, že v posuzované věci je výrok o souhrnném trestu z rozsudku soudu prvního stupně formálně bezchybný (viz R 19/2007/II SbRt) a v tomto smyslu správný, což zároveň znamená, že úvahy odvolacího soudu o nemožnosti kasace a nápravy prvoinstančního rozhodnutí s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius byly zcela nadbytečné.
Protože dovolání obviněného P. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler