ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.458.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 458/2014 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2014 o dovolání podaném obviněnou H. K. , roz. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 381/2013 ze dne 30. října 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 75/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. října 2012 sp. zn. 2 T 75/2012 byla dovolatelka uznána vinnou pod bodem 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák.), pod bodem 2) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem 3) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když uvedené trestné činy byly spatřovány ve skutečnosti, že „ 1) dne 12. 07. 1999 v podvodném úmyslu vlastního obohacení, uvedla v omyl daňový subjekt R. J., pro který v období let 1999 až 2011 vykonávala činnost v oblasti vedení daňové evidence a účetních prací, jemuž navíc, vedle skutečně provedené práce, vyúčtovala i práci, kterou pro něj nikdy nevykonala, přičemž svoji trestnou činnost zakryla tím, že uvedenému daňovému subjektu, pod smyšlenou položkou ostatní dodavatelé, v jednom případě neoprávněně zaúčtovala finanční částku, a to konkrétně 12. 07. 1999 faktura 5.632,- Kč, takto vylákané peníze si obžalovaná vložila na její soukromý bankovní účet vedený u spol. Česká spořitelna, a. s., odkud je osobně vybrala a použila pro svou vlastní potřebu, vylákané peníze nevrátila, čímž daňovému subjektu R. J., způsobila škodu ve výši 5632,- Kč, 2) v podvodném úmyslu vlastního obohacení, v období od 6. 1. 2000 do 27. 08. 2007, uvedla v omyl daňový subjekt R. J., pro který vykonávala činnost v oblasti vedení daňové evidence a účetních prací, jemuž navíc, vedle skutečně provedené práce, vyúčtovala i práci, kterou pro něj nikdy nevykonala, přičemž svoji trestnou činnost zakryla tím, že uvedenému daňovému subjektu, pod smyšlenou položkou ostatní dodavatelé, celkem ve 197 případech neoprávněně zaúčtovala finanční částky, a to konkrétně faktury uvedené ve výroku citovaného rozsudku, takto vylákané peníze si obžalovaná vložila na její soukromý bankovní účet vedený u spol. Česká spořitelna, a. s., odkud je osobně vybrala a použila pro svou vlastní potřebu, vylákané peníze ani zčásti nevrátila, čímž daňovému subjektu R. J., způsobila celkovou škodu ve výši 609.704,50 Kč, 3) obžalovaná v podvodném úmyslu vlastního obohacení, v období od 27. 03. 2008 do 10. 3. 2011, uvedla v omyl daňový subjekt R. J., pro který vykonávala činnost v oblasti vedení daňové evidence a účetních prací, jemuž navíc, vedle skutečně provedené práce, vyúčtovala i práci, kterou pro něj nikdy nevykonala, přičemž svoji trestnou činnost zakryla tím, že uvedenému daňovému subjektu, pod smyšlenou položkou ostatní dodavatelé, celkem v 52 případech neoprávněně zaúčtovala finanční částky, a to konkrétně faktury uvedené ve výroku citovaného rozsudku, takto vylákané peníze si obžalovaná vložila na její soukromý bankovní účet vedený u spol. Česká spořitelna, a. s., odkud je osobně vybrala a použila pro svou vlastní potřebu, vylákané peníze ani zčásti nevrátila, čímž daňovému subjektu R. J., způsobila celkovou škodu ve výši 193.997,- Kč.“ Za výše uvedené trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Týmž rozsudkem jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s fakturační činností v trvání pěti roků a bylo jí uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatila způsobenou škodu. Současně bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
Proti tomuto (výše citovanému) rozsudku podala H. K. odvolání, o kterém rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 568/2012 ze dne 9. ledna 2013 tak, že podané odvolání jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala H. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 3 Tdo 518/2013 ze dne 26. 6. 2013 tak, že usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 568/2012 ze dne 9. ledna 2013 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 75/2012 ze dne 30. 10. 2012 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. dále Okresnímu soudu v Kolíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V předmětné věci znovu rozhodl Okresní soud v Kolíně rozsudkem sp. zn. 2 T 75/2012 ze dne 13. srpna 2013 tak, že uznal dovolatelku vinnou v bodě 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., v bodě 2) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedené trestné činy byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a jeho výkon jí byl současně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu. Současně jí bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatila způsobenou škodu. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti účetního poradce, vedení účetní evidence a vedení daňové evidence v trvání pěti roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněné K. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 381/2013 ze dne 30. října 2013 tak, že podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. b), g), h) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že její dovolání je opřeno i o procesně právní námitky, které vedly k porušení jejích práv na spravedlivý proces a v tom smyslu zakládají protiústavnost napadených rozhodnutí, „jimiž jsou porušena m. j. práva stěžovatelky plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.“ Uvedla, že soud prvního stupně a soud odvolací v řízení, které následovalo po zrušovacím usnesení dovolacího soudu, nerespektovaly práva obhajoby, postupovaly dosti formalisticky a jejich činnost vybočila z principů spravedlivého procesu. Uvedla dále, že její odsouzení, co do znaku uvedení v omyl, který je pro danou skutkovou podstatu esenciální, opírá výlučně a pouze o výpověď poškozeného, přičemž soudy se jí předloženými důkazy zpochybňujícími jeho věrohodnost vůbec nezabývaly. Poukázala na skutečnost, že jestliže poškozený věděl, že její odměna činí cca 12 tisíc měsíčně a byl s tím srozuměn, musel vědět o existenci rovněž jiných plateb než těch na základě tzv. červených faktur, přičemž takovými byly pouze ty na základě tzv. zelených faktur, o kterých však povědomí kategoricky popírá. V postupu soudů, které odmítly důkazní návrhy obhajoby po zrušení původních rozhodnutí Nejvyšším soudem, spatřuje dovolatelka flagrantní porušení svých procesních práv, které zakládá protiústavnost obou rozhodnutí a vyjádřila přesvědčení, že způsobuje též „extrémní rozpor skutkových zjištění soudu v porovnání s obsahem spisového materiálu.“ Co se týká výroku o trestu, dovolatelka uvedla, že trest zákazu činnosti, tak jak byl uložen soudem prvního stupně, je značně neurčitý, nesrozumitelný a vybočuje z právní úpravy. Trest tak, jak byl dovolatelce uložen, je dle jejího přesvědčení odporující zákonu, když by jí de facto mohlo být bráněno v případné výdělečné činnosti, když s vedením účetní evidence a vedením daňové evidence je spojena jakákoli podnikatelská aktivita, stejně jako výkon svobodného povolání, činnost umělecká, apod. Nesouhlas vyjádřila i s výrokem o náhradě škody, vědoma si skutečnosti, že dovolací soud ve svém usnesení sp. zn. 3 Tdo 518/2013 vyjádřil právní názor, dle něhož je použití občanského zákoníku na náhradu škody správným postupem. V rámci řízení před soudem prvního stupně chtěla prokázat nejen potenciální, ale i skutečnou vědomost poškozeného o existenci tzv. zelených faktur, resp. plateb realizovaných na jejich základě, ovšem soud jí neposkytl prostor a její důkazní návrhy zamítl. Rozhodnutí soudu v tomto směru, které současně je překážkou věci rozhodnuté pro případné civilní řízení, tak „ve svém důsledku znamená porušení jejích práv na rovnost účastníků ve smyslu §37 odst. 3 Listiny, protože, ač soud rozhodoval též o soukromoprávním nároku mezi poškozeným a dovolatelkou, bez právního důvodu neumožnil dovolatelce uplatnit argumenty svědčící v její prospěch.“ V další části uvedla, že soud v původním rozhodnutí posoudil situaci ohledně nároku na náhradu škody tak, že žádná z dílčích pohledávek uvedených v obžalobě pod bodem 2), tj. od 6. 1. 2000 do 27. 8. 2007 nemůže být promlčena, protože pokračující trestný čin byl ukončen až 27. 8. 2000 a jednotlivé nároky vzniklé z dílčích útoků se samostatně nepromlčují, přičemž tento rozsudek byl napaden pouze jí a k jejímu dovolání následně zrušen. Pokud soudy obou stupňů posléze opírají nárok o aplikaci §3 občanského zákoníku, jedná se jednoznačně o zhoršení jejího právního postavení. Také vyjádřila přesvědčení, že aplikace tohoto ustanovení nebyla řádně odůvodněna. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud nerespektoval zásadu presumpce neviny, když zjevně přihlížel k obsahu rozhodnutí, které bylo pro své vady zrušeno, z čehož plyne, že na ni hleděl již v průběhu řízení jako na a priori vinnou, aniž by byla její vina pravomocně vyslovena. S ohledem na výše uvedené proto závěrem svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud vydal toto usnesení: „Podle §265k odst. 1 tr. ř. se napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu I. stupně zrušují v celém rozsahu, a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Podle §265 l odst. 3 tr. ř. se nařizuje, aby vrácenou věc projednaly soudy obou stupňů v jiném složení senátu.“ Dále navrhla, aby vydal toto usnesení: „Podle §265o odst. 1 tr. ř. se do doby skončení řízení o dovolání odkládá výkon rozsudku soudu I. stupně ve výroku o náhradě škody.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně). V tomto svém vyjádření uvedla, že dovolatelka v prvé části své dovolací argumentace zcela nepřípustným způsobem brojí proti správnosti a úplnosti skutkového stavu věci, jestliže polemizuje s hodnotícími úvahami obou soudů, kterými se z podnětu námitky obhajoby o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě přijatými skutkovými zjištěními zabývaly toliko nad uvedený procesní rámec. Konstatovala tak, že soudy při povinném respektu ke zjištěnému skutkovému stavu věci (změnitelnému pouze na podkladě řízení o obnově) zohlednily při rozhodování o dovolatelčině vině takové jeho skutkové okolnosti, které odpovídají znakům skutkové podstaty přisouzeného zločinu a přečinu podvodu ve smyslu bodů 1) a 2) uvedeného rozsudečného výroku a tím napravily důvodně vytýkané pochybení jeho vnitřní rozpornosti. Co se týká výroku o náhradě škody, k tomu uvedla, že ten se stal předmětem předcházejícího dovolacího přezkumu, a to s tím podstatným přezkumným závěrem, že soudy na předmětnou věc správně aplikovaly občanský zákoník, když je zřejmé, že v rámci běžné činnosti se právní vztah mezi dovolatelkou a poškozeným sice řídí obchodním zákoníkem, avšak dovolatelce je kladeno za vinu právě jednání, kterým vybočila z takového právního vztahu, kdy využila tohoto obchodněprávního vztahu, aby se na úkor poškozeného obohatila. Shrnula tak, že aplikace občanskoprávních předpisů na danou věc je dle dovolacího soudu správným postupem. Taktéž v případě přiznání části nároku, která byla podle občanskoprávních nároků již promlčena, dovolací soud uzavřel, že soudy postupovaly v souladu se zákonem a platnou judikaturou (NS ČR pod sp. zn. 7 Tdo 498/2010). Poukázala tak na skutečnost, že v otázce adhezního rozhodování tak již nelze předkládat (včetně problematiky promlčení právních nároků s tím spojených) další argumenty ve prospěch zcela opačného stanoviska. Navíc takové stanovisko nelze s úspěchem napadat námitkou porušení zákazu reformationis in peius, došlo-li na podkladě dovolacího přezkumu k potvrzení správnosti skutkových zjištění, jakož i potvrzení správnosti na ně navazujícího adhezního rozhodování, kteréžto rozsudečné výroky tak v rámci navazujícího procesního postupu nedoznaly žádných změn. K námitce týkající se nesprávnosti uloženého trestu zákazu činnosti pak uvedla, že dovolatelka opět přehlédla přezkumný závěr dovolacího soudu, podle kterého se přisouzeného jednání dopouštěla při výkonu činnosti účetních poradců, vedení účetní evidence a vedení daňové evidence s tím, že pouze takto konkretizovanou podnikatelskou činnost jí lze zakázat v rámci ukládaného trestu zákazu činnosti. K poukazovanému způsobu omezení výkonu její podnikatelské činnosti v důsledku takto uloženého trestu zákazu činnosti státní zástupkyně uvedla, že jej rozhodně nelze spojovat se zákazem provozování jakékoliv výdělečné činnosti, jak k její odvolací námitce zcela správně poznamenal již soud II. stupně. K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že dovolatelčina výhrada směřuje pouze proti jejich procesnímu postupu a navazujícímu způsobu rozhodování v její trestní věci. S poukazem na konstantní judikaturu pak odkázala na skutečnost, že si soudce při provádění úkonů trestního řízení zásadně nevytváří osobní vztah ani k věci, ani k osobám na ní zúčastněným a jeho případné procesní pochybení při projednávání trestní věci v takovém směru není důvodem pro vyslovení jeho podjatosti podle §30 odst. 1 tr. ř., když k jeho nápravě slouží vícestupňový systém rozhodování obecných soudů. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání odsouzené H. K. rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučení orgánů činných v trestním řízení je upraveno v §30 a §31 tr. ř., kdy v §31 odst. 1 tr. ř. je uvedeno, že o vyloučení z důvodů uvedených v §30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají. Ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. uvádí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle ustálené judikatury nemohou být důvodem pro pochybnost o soudcově nepodjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v projednávané věci, nebo v jeho rozhodování ve věcech jiných. Pokud tedy dovolatelka uplatnila tuto námitku s poukazem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bez bližšího uvedení, v čem konkrétně měl poměr určitého soudce či celého senátu k projednávané věci nebo osobám spočívat, ale odkázala tak pouze na úvahy odvolacího soudu, jimiž odůvodnil svoje rozhodnutí učiněné ve věci, je tak zřejmé, že takováto námitka není způsobilá naplnit deklarovaný dovolací důvod.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Zde nezbývá dovolacímu soudu než opakovaně konstatovat, že pod deklarovaným dovolacím důvodem tak nemohou být právně relevantně uplatněny námitky skutkové povahy, jejichž prostřednictvím dovolatelka pouze opětovně předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro ni příznivější) verzi skutkového děje, a které se takto vztahují ke způsobu fakturování provedených prací, jakožto i oprávněnosti takovéto fakturace, výše dovolatelčiny odměny a věrohodnosti poškozeného, jako svědka v této otázce a jeho vědomosti o takovýchto finančních operacích. Stejně tak nemohou být právně relevantně uplatněny námitky procesního charakteru týkající se šíře provedeného dokazování. I tentokrát soudy (zejména v odůvodnění svých rozhodnutí) podrobně a pečlivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a proč učinily skutková zjištění, popsaná ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Vycházely tak opětovně zejména z výpovědi samotného poškozeného J., svědka Č., svědkyně K. a označených listinných důkazů. Je tedy namístě zopakovat již jednou vyslovený názor dovolacího soudu, že pokud takto dospěly k závěru, že poškozený J. nevěděl, že tzv. zelené faktury jsou dovolatelkou vpisovány do příkazů k úhradě a jedná se o platby provedené na její účet, pak se jedná o skutkový stav dovozený soudy po řádně vedeném dokazování a Nejvyšší soud nehodlá žádným způsobem do takto zjištěného skutkového stavu zasahovat. Soudy opět pečlivě objasnily, proč uvěřily verzi poškozeného, že o tzv. zelených fakturách nevěděl, když nemá odpovídající vzdělání, navíc dovolatelka tyto platby schovávala pod kolonkou „ostatní dodavatelé“. Soudy též řádně zdůvodnily, proč odmítly další návrhy na doplnění dokazování navržené obhajobou, což bylo jejich zákonným právem. Nezbývá než také konstatovat, že soud prvního stupně v intencích předchozího zrušovacího usnesení dovolacího soudu doplnil do popisu skutkové věty přesný popis okolností, které vyplynuly z provedeného dokazování, a ze kterých je tak zřejmé, jakým způsobem došlo ke spáchání označené trestné činnosti.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, a pokud by dovolatelka uplatnila toliko tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tak lze za právně relevantně uplatněné považovat zbylé námitky dovolatelky. Současně je však namístě říci, že se jedná nejen o námitky zjevně neopodstatněné, ale že se s těmito námitkami nejen řádně vypořádaly soudy dosud činné věci, ale i soud dovolací ve svém předchozím usnesení.
K námitkám týkajícím se výroku o náhradě škody soudy na věc správně aplikovaly občanský zákoník, když je zřejmé, že v rámci běžné činnosti se právní vztah mezi dovolatelkou a poškozeným sice řídí obchodním zákoníkem, avšak dovolatelce je kladeno za vinu právě jednání, kterým vybočila z takovéhoto právního vztahu, kdy využila právě tohoto obchodně právního vztahu k tomu, aby se na úkor poškozeného obohatila. Nelze souhlasit s dovolatelkou, že se jedná o zhoršení jejího postavení, pokud jde o přiznání té části nároku, která by byla podle občanskoprávních předpisů již promlčena, avšak soudy ji poškozenému přiznaly s poukazem na ustanovení §3 obč. zákoníku. Ostatně i k této otázce se již jednou dovolací soud vyjádřil a nemá důvodu na svém stanovisku cokoli měnit, když lze (současně) odkázat na pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudů ve věci činných, týkajících se právě přiznaného nároku na náhradu škody. Snad jen jako obiter dictum lze doplnit, že ke zhoršení postavení obviněné nemohlo dojít, pokud byla dovolatelka od počátku rozhodování ve věci výrokem o náhradě škody zavazována k náhradě stejné částky (v nynějším řízení dokonce ponížené o již uskutečněná plnění.)
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který dovolatelka též uplatnila, je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis. Při nynějším ukládání tohoto trestu soud prvního stupně již vyšel z právního názoru dovolacího soudu, který připomněl ustálenou judikaturu, podle které ve výroku o trestu zákazu činnosti nelze obviněnému obecně zakázat provozovat jakoukoli živnost podle živnostenského zákona, nýbrž při ukládání takovéhoto trestu jde o to, při jakém druhu živnosti či podnikání se obviněný dopouštěl trestné činnosti, přičemž jen takovou činnost mu lze zakázat. Soudy takto rozhodly správně v intencích názoru Nejvyššího soudu, vycházeje ze skutečnosti, že se dovolatelka jí přisuzované trestné činnosti dopouštěla při činnosti uvedené v příloze 2 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, konkrétně činnosti účetních poradců, vedení účetní evidence a vedení daňové evidence a zakázal jí tak tu činnost vymezenou živnostenským zákonem, při které se trestné činnosti dopouštěla. Nejvyšší soud je přesvědčen, že takto uložený trest již žádným způsobem nebrání dovolatelce v jakékoli jiné výdělečné činnosti.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatelka tento dovolací důvod uplatnila v jeho druhé alternativě s tím, že došlo k zamítnutí jejího řádného opravného prostředku, avšak již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku, byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky právně relevantně uplatněné pod těmito dovolacími důvody shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné, nemohlo dojít ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Vzhledem ke skutečnosti, že podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, nerozhodoval dovolací soud o žádosti dovolatelky na odklad výkonu výroku o náhradě škody tohoto (napadeného) rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka