ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.529.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 529/2014 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání podaném obviněnou H. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 401/2013 ze dne 6. 11. 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 122/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 2 T 122/2012 ze dne 14. 11. 2012 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podala obviněná H. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 401/2013 ze dne 6. 11. 2013 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná H. Š. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku namítla, že nebylo rozhodováno v souladu s podanou žalobou, když jí bylo kladeno za vinu popsané jednání s dodatkem, že smrt V. S. nebyla České spořitelně, a. s., v okamžiku převodu peněz známa a předmětný účet tak nebyl zablokován. V souvislosti s ustanovením §708 a §715a obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013 uvedla, že takto i po smrti klienta banka pokračuje v platbách a přijímání příkazů a pokud se o smrti dozví, je oprávněna zastavit pouze ty platby, u nichž bylo klientem stanoveno, že se v nich nemá po jeho smrti pokračovat, když ani nezaniká plná moc udělená klientem k nakládání s prostředky na účtu. Byla proto oprávněna nakládat s penězi na účtu, když soud rozhodující v dědickém řízení stejně dostane od banky informaci o stavu účtu ke dni smrti klienta a disponent dědicům následně případně majetkově odpovídá. V dané věci tak nebylo přihlédnuto k předpisům týkajícím se nakládání s prostředky na účtech v obdobných případech i k tomu, že byla V. S. před její smrtí vyzvána k předmětnému úkonu. Měla tedy vědomost, že její dispoziční právo k účtu nezaniklo a naplňovala pokyn zemřelé. Dodala, že totožnost jednání a následku nebyla v posuzované věci zachována, když s ohledem na uvedené má za to, že i po smrti své sestry byla osobou oprávněnou v uvedeném smyslu jednat. Soudy také nesprávně právně posoudily předmětný skutek, když k takovému posouzení neměly skutkový podklad s tím, že neměla být prokázána pravost a výše jejích pohledávek, ale vycházely pouze z toho, že ostatní dědicové její pohledávky neuznali (ty mohli případně uplatnit soudně). To za stavu, kdy její zemřelá sestra V. S. před svou smrtí uznala pohledávky dovolatelky a souhlasila, aby peníze na jejím účtu v rámci vyrovnání pohledávek a dluhu převedla na svůj účet, o čemž informovala i dědice zemřelé. Poukázala dále na to, že nebylo soudy vyhověno jejím důkazním návrhům v podobě výslechu označených svědků a tím bylo porušeno její právo na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Zmínila i to, že u trestného činu zpronevěry je zapotřebí prokázat, že jednala zaviněně, což se nestalo, když byla přesvědčena, že jedná podle dispozic své sestry a na základě vědomí jediného dědice a pouze snižovala své pohledávky vůči ní. Uzavřela s tím, že není pravdou, že svého dispozičního práva k předmětnému účtu majitelky V. S. využila neoprávněně, její dispoziční právo nezaniklo a není pravdou ani to, že uvedené finanční prostředky měly být zahrnuty do dědického řízení, přičemž do pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení s nimi nemělo být manipulováno, když dodala, že do dědictví zahrnuty byly, ale není pravdou, že s nimi do pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení nemělo být manipulováno. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud citované usnesení Krajského soudu v Praze podle §265k odst. 1 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl nebo (alternativně), aby podle §265m odst. 1 tr. ř. dovolatelku obžaloby zprostil.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) s tím, že ani z hlediska uplatněných dovolacích důvodů se nelze úspěšně domáhat opravy ve věci učiněných skutkových zjištění, ani přezkoumání správnosti soudy vedeného dokazování. Výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost provádění důkazů, jejich hodnocení či vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Uvedené lze připustit i v rámci dovolání pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť soudy dospěly ke skutkovým závěrům majícím oporu v provedeném dokazování. K namítané otázce totožnosti skutku potom uvedl, že se jedná o zásadu procesní, avšak s jistou mírou tolerance uvedl, že totožnost skutku není zachována pouze v případě naprostého souladu mezi jeho označením v obžalobě a uvedením v odsuzujícím rozsudku, ale i tehdy, jestliže je zachována shoda alespoň jednání nebo následku anebo jsou-li jednání i následek shodné v některých podstatných okolnostech. Je tak zřejmé, že mezi dějem spočívajícím v jednání dovolatelky dne 2. 8. 2007 ve výše uvedeném smyslu a týmž dějem za situace, kdy smrt V. S. nebyla České spořitelně, a. s., v okamžiku převodu peněz známa a předmětný účet nebyl zablokován, není (z hlediska totožnosti skutku) žádný rozdíl, resp. rozdíl je dán pouze zmíněním určité dílčí okolnosti. Trestní řízení tak bylo po celou dobu vedeno pro týž skutek. Dále uvedl, že byť je možné dovolatelce přisvědčit v jejích odkazech na civilní normy, zásadním zůstává, že na účtu byly uloženy peníze V. S. a z hlediska dovolatelky se tak jednalo o věc cizí. Nic na tom nemění ani to, že měla k účtu dispoziční oprávnění i v okamžiku útoku v podobě převodu peněz. Možnost nakládat s penězi na účtu měla být užita řádně, což znamená, že po smrti V. S. nemohla již takto se zůstatkem na účtu naložit jako s věcí vlastní a přisvojit si ji, a to i bez ohledu na údajné nevyrovnané pohledávky (které navzdory jejich uznání V. S. z neznámých důvodů neuhradila dříve, za svého života). Je obecně známo, že po smrti člověka obvykle probíhá dědické řízení, bez toho, že je přípustné, aby si jednotliví dědicové svévolně části pozůstalosti přisvojovali samostatně. Nic na tom nemění ani to, že zpětně lze zjistit stav účtu ke dni smrti zůstavitele a v rámci dědického řízení je dána majetková odpovědnost dovolatelky ve vztahu k dalším (poškozeným) dědicům. Důležitým je to, zda došlo k naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty stanovené v trestním zákoně (zákoníku), bez ohledu na to, že případně vzniklou škodu lze následně nahradit. Dovolatelka svým jednáním naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a ve světle této skutečnosti nebyly naplněny jí uváděné dovolací důvody. Proto také státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Namístě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci totiž, z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatelka namítla absenci totožnosti předmětného skutku, absenci svého zavinění (jednala takto oprávněně) a namítla i porušení zásad, za kterých má být veden spravedlivě soudní proces. Oba soudy však zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí v dané věci přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a stejně tak vysvětlily, proč je akceptovaly. Podstatná část (zejména námitek skutkového charakteru) byla vyvrácena výpověďmi označených svědků, a to zejména stran údajných pohledávek dovolatelky vůči zemřelé, které ve skutečnosti nijak prokázány nebyly s tím, že V. S. (jako osobě prezentované jako pečlivá) jistě nebránilo nic v tom, aby je již za svého života vyrovnala. Stejně tak je zjevné, že popsaným způsobem jednala dovolatelka po známé smrti své sestry, učinila zmíněný převod peněz, aniž by uvedenou skutečnost sdělila příslušné bance. Zásadním potom zůstává, že na předmětném účtu nebyly uloženy její peníze a šlo z jejího hlediska o věc cizí, se kterou za daných okolností nemohla (ani ve svůj prospěch) disponovat. To při vědomí, že finanční částka na účtu uložená bude předmětem dědického řízení a nelze takto, aby si jednotlivý dědic tímto způsobem pozůstalost (či její část) svévolně přisvojil. Svým (popsaným) jednáním tak dovolatelka nepochybně naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to jak z hlediska zavinění, tak i příčinné souvislosti právě mezi zaviněním a způsobeným následkem. Nic na tom nemění ani to, že zpětně je možné zjistit stav účtu ke dni smrti zůstavitele a takto civilně právní odpovědnost dovolatelky ve vztahu k poškozeným dědicům. S jistou dávkou tolerance tak lze mít vznesené námitky stran zavinění a způsobeného následku za právně relevantní, z již uvedených důvodů jsou však tyto námitky zjevně neopodstatněné. Ostatní námitky skutkového charakteru potom ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu takto dospět nelze. V tomto směru neobstojí ani námitka, že soudy nereagovaly na důkazní návrhy učiněné dovolatelkou, když zejména soud prvního stupně se jimi zabýval a vysvětlil, z jakých důvodů podané důkazní návrhy neakceptoval. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Z uvedeného je zjevné, že námitky dovolatelky ve svém souhrnu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a nelze tak mít v této souvislosti za důvodně uplatněný ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v některé z jeho alternativ.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka