ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.60.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 60/2014 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2014 o dovolání podaném obviněným M. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 7 To 259/2013 ze dne 24. září 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Plzeň-město pod sp. zn. 32 T 101/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 32 T 101/2012 ze dne 20. května 2013 byl dovolatel uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Podle §46 odst. 1 tr. zákoníku bylo od jeho potrestání upuštěno. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání příslušného státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal dovolatele vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a za výše uvedený přečin jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, přičemž jeho výkon mu odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že mu nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslného zavinění. Poukázal na skutečnost, že nevěděl a nebylo mu to ani prokázáno, že se popsaným skutkem dopouští trestného činu úvěrového podvodu. Popsal, jakým způsobem proběhl proces kontraktace a uzavření úvěrové smlouvy s tím, že veškeré jím předložené účetní doklady naprosto přesně korespondovaly s účetním stavem společnosti METALŠPRIC-SERVIS, s. r. o., ke dni jejich sestavení a takto byly rovněž zveřejněny v obchodním rejstříku. Vyjádřil přesvědčení, že by bylo pro jednání s péčí řádného hospodáře adekvátní, aby banka předložené doklady blíže posoudila, zejména s přihlédnutím ke splatnosti závazků vzhledem k jejich výši vyplývající z předložených účetních uzávěrek. To však banka neučinila. Dále uvedl, že předložil potvrzení o bezdlužnosti vůči finančnímu úřadu a správě sociálního zabezpečení s tím, že ohledně bezdlužnosti vůči jakýmkoli třetím subjektům dotazován nebyl. Shrnul tak, že měl za to, že podmínky pro schválení úvěru splnil prostým předložením požadovaných listin a měl také za to, že i v případě třetích osob, o kterých se hovořilo v čestném prohlášení, se jedná toliko o finanční úřad a správu sociálního zabezpečení. Jeho eventuální úmysl nelze dovozovat ani z prosté vědomosti o výši splatných závazků, když jde o argument zcela osamocený, bez provázanosti na další okolnosti. Uzavřel, že soudy dovozené zavinění ve formě nepřímého úmyslu nemá oporu v provedeném dokazování a jeho vědomost o následcích jeho jednání z hlediska trestní odpovědnosti a jeho vůle takové ohrožení způsobit nebo alespoň jeho srozumění s nimi nebyla z provedených důkazů jednoznačně prokázána. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud „jeho dovolání dle ust. §265k tr. řádu vyhověl a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 7 To 259/2013 a dále aby případně Nejvyšší soud přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí ve věci samé, případně pak, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.“
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že konkrétní argumentace dovolatele směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, jimiž byl pravomocně uznán vinným, když uvádí, že soud vycházel ze skutečností, které nejsou pro takové posouzení dostatečné ...nebyla dostatečným způsobem zjištěna subjektivní stránka trestného činu …nebylo obviněnému prokázáno, že věděl, že se dopouští trestného činu … a že zavinění nevyplývá z výsledků provedeného dokazování. Takovéto námitky však směřují pouze proti způsobu hodnocení důkazů, nedostatečně provedenému dokazování a konečně proti nedostatečnému zhodnocení důkazů. To s tím, že dovolatel jimi nenamítl konkrétní porušení hmotného práva tak, jak to předpokládá jím uplatněný dovolací důvod, nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací, ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Dovolatel se pouze soustředil na zpochybnění procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, když obsáhle popisuje průběh kontraktace s bankou. Státní zástupce poukázal na skutečnost, že pod deklarovaný dovolací důvod však uvedené námitky podřadit nelze, neboť takové námitky vytýkají pouze pochybení při aplikaci procesních předpisů a snaží se přimět Nejvyšší soud k přehodnocení důkazů a změně skutkových zjištění soudu prvního a druhého stupně. Nad rámec uvedeného doplnil, že trestný čin úvěrového podvodu je v základní skutkové podstatě tzv. předčasně dokonaným trestným činem, jehož objektivní stránka záleží v tom, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy – tedy již při postupu uzavírání úvěrové smlouvy, při všech jednáních, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí (např. vyplnění formulářů žádosti a podepsání) nebo při čerpání úvěru – uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. K trestnosti podle §211 odst. 1 tr. zákoníku tedy postačí nepravdivé uvedení, respektive zatajení údajů pro úvěrovou smlouvu relevantních. Přitom charakteristickým rysem tohoto ustanovení je okolnost, že na rozdíl od obecného trestného činu podvodu nevyžaduje, aby byla úvěrovým podvodem způsobena škoda nebo aby úmysl pachatele byl orientován ke způsobení škody nebo získání majetkového prospěchu pro sebe nebo pro jiného; způsobení škody je jedním ze znaků až kvalifikované skutkové podstaty tohoto deliktu. Dovolatelem uplatněná obhajoba v tom smyslu, že předložil bance veškeré podklady k uzavření úvěrové smlouvy, které po něm banka požadovala předložit, je zcela irelevantní, neboť z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že při uzavírání ve výroku specifikované úvěrové smlouvy obviněný podepsal čestné prohlášení, které bylo nedílnou součástí Žádosti o úvěr, ve kterém mimo jiné svým podpisem potvrdil, že společnost METALŠPRIC-SERVIS, s. r. o., nemá závazky po splatnosti vůči třetím osobám, přestože takové závazky objektivně existovaly a obviněný o jejich existenci věděl. K subjektivní stránce mimo jiné nalézací soud vhodně uvedl, že především vzhledem k postavení dovolatele, jakožto jednatele společnosti, jeho věku a zkušenostem a jeho vzdělání, je možné u obviněného předpokládat vyšší míru právního vědomí, odbornosti a obezřetnosti při právních úkonech, a zejména při uzavírání závazků jménem společnosti. Vzhledem k tomu, že výhrady dovolatele věcně neodpovídají zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu a nenaplňují ani žádný jiný důvod z taxativně vymezeného katalogu obsaženého v ustanovení §265b tr. ř., navrhl proto Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného M. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Z hlediska předmětného dovolacího důvodu tak lze stěžejní námitku dovolatele, tedy že nebyla naplněna subjektivní stránka jemu přisuzovaného trestného činu (přečinu) úvěrového podvodu, považovat (s jistou mírou tolerance) za uplatněnou právně relevantně, i když ji dovolatel uplatnil částečně na základě vlastního hodnocení (ve věci provedených) důkazů.
Nelze přehlédnout, že pod deklarovaným dovolacím důvodem, jež je ryze hmotně právní povahy, nemohou být uplatněny ty námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje či se domáhá jiného způsobu hodnocení provedených důkazů, než ke kterému dospěly obecné soudy. V daném případě však dovolatel nepopírá, že sice předmětné čestné prohlášení podepsal, avšak trvá na skutečnosti, že tímto jednáním nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky jemu přisuzovaného přečinu podvodu, neboť nevěděl, že se tímto jednáním dopouští trestného činu.
Trestného činu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Trestného činu (přečinu) podle odst. 4 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu.
Jak vyplynulo z provedeného dokazování, dovolatel v rámci sjednávání smlouvy o úvěru podepsal čestné prohlášení, v jehož bodě g) svým podpisem bance potvrdil, že nemá splatné závazky u dalších subjektů. Nemůže obstát jeho obhajoba, že se domníval, že se jedná pouze finanční úřad a správu sociálního zabezpečení, když o bezdlužnosti vůči těmto institucím předložil samostatné potvrzení a bezdlužnosti ohledně správy sociálního zabezpečení se týkal navíc ještě bod f) čestného prohlášení, podle kterého dovolatel stvrdil, že neexistuje splatný nedoplatek na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění ani na pojistném a na penále na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Dovolateli tedy muselo být zřejmé, že v bodě g) zmíněného čestného prohlášení se jedná o jakékoli třetí osoby. Svědkyně P. potvrdila, že kdyby banka věděla, že má dovolatel závazky po splatnosti, nebyl by mu tento typ úvěru poskytnut a jednalo by se s ním jiným způsobem. Dovolatel již tedy tímto uvedením nepravdivého údaje naplnil po všech stránkách základní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu a nic na tom nemění skutečnost, že si banka mohla tyto údaje ověřit, i když tak neučinila. Co se týká kvalifikované podstaty tohoto přečinu podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, odvolací soud správně dovodil zavinění ve formě úmyslu nepřímého dle §15 odst. 2 tr. zákoníku, tedy, že dovolatel vzhledem ke špatné finanční kondici své firmy, o které v době žádosti o předmětný úvěr věděl, musel být se způsobením případné škody smířen.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka