ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.619.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 619/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného G. K. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 14 To 98/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 177/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 14 To 98/2013, rovněž se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 2 T 177/2012 , byli obvinění G. K. a D. K. uznáni vinnými ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„G. K. v době od 1. 3. 2012 a D. K. v době od 29. 2. 2012, a oba dva nejméně do 23. října 2012 v P., Z., okres P., neoprávněně užívali byt v majetku M. P., ač jim skončila nájemní smlouva na dobu určitou platná do 31. 12. 2011, která nebyla majitelem prodloužena, z bytu se neodstěhovali, ač byli o neprodloužení nájemní smlouvy vyrozuměni poprvé dne 28. 11. 2011 a po uvedenou dobu byt neoprávněně užívali, aniž platili nájemné a náklady na spotřebovanou energii, vše ke škodě M. P., M. n., P., okres P.“.
Za to byli odsouzeni podle §208 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo Město Protivín odkázáno s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 14 To 98/2013 , jímž podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání obviněného G. K. pro výše uvedený skutek zastavil, neboť trestní stíhání je nepřípustné. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 14 To 98/2013, též o vině a trestu obviněné D. K.
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného G. K., v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval průběh předchozího řízení, přičemž připomněl, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 2 T 31/2012, byl obviněný G. K. uznán vinným totožným jednáním, které bylo ve výroku časově popsáno dobou „od 15. 1. 2012 do současnosti“. Na tomto základě podle státního zástupce posléze vycházel Okresní soud v Písku ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 2 T 177/2012, z předpokladu, že skutek v předchozí trestní věci sp. zn. 2 T 31/2012 byl ukončen ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. doručením návrhu na potrestání majícím účinky zahájení trestního stíhání, kdy u obviněného G. K. došlo k předmětnému doručení dne 1. 3. 2012, takže jen a pouze do tohoto data platí překážka věci rozsouzené. Naproti tomu krajský soud s poukazem na neurčité časové vymezení ukončení trestné činnosti ve výroku rozsudku Okresního soudu v Písku ve věci sp. zn. 2 T 31/2012 slovy „do současnosti“ učinil závěr, že tímto pravomocným rozsudkem byl obviněný G. K. odsouzen za zcela totožné protiprávní jednání za období od 15. 1. 2012 až do právní moci odsuzujícího rozsudku, k níž došlo dne 25. 10. 2012. Podle názoru krajského soudu se tak překážka věci rozsouzené vztahuje na celý žalovaný skutek v trestní věci sp. zn. 2 T 177/2012. S názorem krajského soudu nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s tím, že vágní termín „v době nejméně od 15. 1. 2012 do současnosti“ užitý při vymezení skutku v rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 2 T 31/2012, který nebyl v žádném ohledu upřesněn či blíže specifikován, nebylo možné vyložit jinak než v intencích daných §12 odst. 11 tr. ř., tedy že dobou ukončení skutku je doručení návrhu na potrestání obviněného, ke kterému došlo dne 1. 3. 2012. V nyní projednávané věci tak soudu nic nebránilo uznat obviněného vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku.
Proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 14 To 98/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného způsobu rozhodnutí, než je předpokládán v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Opis dovolání byl obviněnému doručen dne 30. 4. 2014. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí (usnesení), jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněných.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., přestože nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Konkrétní dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, jak byla výše rekapitulována, dává učinit závěr, že naplnění uplatněného důvodu dovolání bylo odůvodněno relevantně.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K tomu uvádí následující.
Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Protiprávním užíváním se rozumí setrvání v domě, bytě nebo nebytovém prostoru jiného bez právního důvodu. Trestní zákoník zde postihuje právě udržování tohoto protiprávního stavu pachatelem, jehož jednání spočívá v tom, že protiprávní stav neodstraní. Předmětný přečin má proto podobu trvajícího trestného činu. Páchání trvajícího trestného činu je přitom rozloženo na delší časový úsek, jehož začátkem je moment dokonání trestného činu (okamžik, kdy jsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu) a koncem je moment ukončení či dokončení trestného činu. Trvající trestné činy se tak posuzují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován, přičemž ovšem nejzazším mezníkem, který odděluje jeden takovýto trestný čin od dalšího, je sdělení obvinění, a to s ohledem na §12 odst. 11 tr. ř., podle kterého pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Proto udržuje-li pachatel protiprávní stav i po sdělení obvinění, jedná se z hlediska hmotněprávního již o opakování trestného činu, a nikoli o součást téhož trvajícího trestného činu (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 127 – 187). Za sdělení obvinění jakožto mezník ve smyslu §12 odst. 11 tr. ř. je přitom třeba považovat okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. obviněnému, a v případě konání zkráceného přípravného řízení vzhledem k §314b odst. 1 věta druhá tr. ř. až okamžik doručení návrhu na potrestání obviněnému (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové uveřejněný pod číslem 32/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že obviněný již byl společně se spoluobviněnou D. K. v jiné trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 31/2012 rozsudkem ze dne 29. 5. 2012 uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že v době nejméně od 15. 1. 2012 do současnosti v P., okres P., v objektu Z., v bytě nacházejícím se v 1. podlaží domu, po předchozí vzájemné dohodě, bez právního důvodu setrvávají v bytě v majetku M. P. po zániku nájmu, a to přes výzvy k vyklizení nemovitosti ze strany vlastníka bytu, ač jim nevzniklo právo na poskytnutí bytové náhrady . Citovaný rozsudek nabyl právní moci ohledně obviněného dne 25. 10. 2012 (č. l. 38). V uvedené věci byl přitom návrh na potrestání podaný státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Písku u Okresního soudu v Písku dne 21. 2. 2012 doručen obviněnému dne 1. 3. 2012 (č. l. 30, 32).
Je tak zřejmé, že proti obviněnému byla vedena dvě trestní stíhání pro totožné trvající jednání, které nebylo v mezidobí z jeho strany fakticky ukončeno, přičemž u dřívějšího trestního stíhání byla doba spáchání skutku časově popsána slovy „nejméně od 15. 1. 2012 do současnosti“ a u pozdějšího trestního stíhání vymezena slovy „od 1. 3. 2012 nejméně do 23. října 2012“ . Spornou otázkou, ke které směřovalo dovolání nejvyššího státního zástupce, tak bylo posouzení pojmu „do současnosti“ , a to zejména s ohledem na skutečnost, že v dřívějším trestním stíhání bylo rozhodnuto o vině obviněného rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, který nabyl právní moci až dne 25. 10. 2012. Zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že (pozdější) trestní stíhání je nepřípustné, neboť dobu ukončení dříve stíhaného jednání je třeba vztahovat až k okamžiku nabytí právní moci dřívějšího rozhodnutí (tj. k 25. 10. 2012), nejvyšší státní zástupce se domnívá, že termín „do současnosti“ je možné vykládat výlučně v intencích §12 odst. 11 tr. ř., tedy tak, že dobou ukončení dřívějšího skutku byl den 1. 3. 2012.
Již s odkazem na výše uvedené obecné úvahy ohledně trvajících trestných činů lze s nejvyšším státním zástupcem nepochybně souhlasit v tom, že pokud obviněný pokračuje v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se podle §12 odst. 11 tr. ř. takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek. Uvedené ustanovení přitom nemá účinky pouze procesní, nýbrž má účinky i hmotněprávní, spočívající v tom, že nadále se jedná již o samostatný (opakovaný) trvající trestný čin. V daném případě proto měl být oním mezníkem rozdělujícím dříve stíhaný skutek od později stíhaného skutku okamžik doručení návrhu na potrestání obviněnému (tj. den 1. 3. 2012), a proto měl být pojem „do současnosti“ nalézacím soudem rozhodujícím v dřívější věci (pokud už jej považoval za vhodné použít) vztahován výhradně k datu 1. 3. 2012.
S nejvyšším státním zástupcem ovšem nelze souhlasit v tom, že z této normativní premisy (jak měl soud rozhodnout) lze učinit jakkoli odůvodněný závěr, že tak soud skutečně rozhodl. Obecně totiž mezi normativními premisami a faktuálními závěry neplatní žádný vztah logického vyplývání. Jak navíc Nejvyšší soud z předmětného rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 2 T 31/2012, zjistil, soud v odůvodnění blíže rozvádí dobu spáchání činu jako „od nejméně 15. 1. 2012 do data vyhlášení rozsudku, tedy 29. 5. 2012“ (č. l. 38 verte). Za této situace tedy bylo v dřívějším trestním stíhání skutečně pravomocně rozhodnuto nejen o totožném jednání trvajícím od 15. 1. 2012 do 1. 3. 2013, nýbrž trvajícím od 15. 1. 2012 až do 29. 5. 2012. Vztahující se rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu přitom nebyla v předepsaném řízení dosud zrušena. Odvolací soud proto v nyní projednávané věci správně dospěl k závěru, že na část stíhaného skutku se vztahuje v souladu se zásadou ne bis in idem překážka rei iudicatae, a proto je v této části trestní stíhání nepřípustné [§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].
Nejvyšší soud nicméně nenašel žádnou oporu pro obdobný závěr o nepřípustnosti trestního stíhání rovněž ve vztahu k té části jednání obviněného, které následovalo po datu vyhlášení dřívějšího odsuzujícího rozsudku. Jak již bylo uvedeno, daný soud rozhodoval o jednání obviněného trvajícím pouze do data 29. 5. 2012, a proto není pozdější okamžik nabytí právní moci dne 25. 10. 2012 pro posouzení přípustnosti trestního stíhání nikterak rozhodný. Trestní stíhání obviněného pro jednání časově vymezené od 29. 5. 2012 do 23. 10. 2012 proto nebylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., a pokud odvolací soud napadeným usnesením z tohoto důvodu rozhodl o zastavení trestního stíhání i ve vztahu k této části jednání obviněného, zatížil své rozhodnutí pochybením odpovídajícím dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť pro takové rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce částečně důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 14 To 98/2013, a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání. Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký