ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.808.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 808/2014 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2014 o dovolání podaném obviněným R. S., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 3/2014 ze dne 19. 2. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 138/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 3 T 138/2013 ze dne 29. 11. 2013 byl dovolatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s tím, že jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců, přičemž mu byla uložena přiměřená povinnost uhradit ve zkušební době dlužné výživné.
V předmětné věci podal obviněný R. S. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 3/2014 ze dne 19. 2. 2014 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. S. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem stanovených náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se předmětného přečinu nedopustil, a to pro absenci subjektivní stránky označeného přečinu. V této souvislosti sdělil, že se v roce 2006 psychicky zhroutil, nebyl schopen komunikace s lidmi, což vedlo ke ztrátě jeho zaměstnání a nemožnosti najít si nové. Pokoušel se vydělat si na živobytí hledáním nového zaměstnání, to se mu však nedařilo ani návratem do M. Přes tyto snahy získat finanční prostředky se mu však nedařilo, byl odkázán na pomoc přátel. Uvedený stav se pokoušel prokázat výslechem příslušných osob a také znaleckým posudkem z oboru psychologie stran jeho duševního stavu, obojí však soudy odmítly (pro posouzení věci) jako nadbytečné. Uvedená skutečnost potom následně vedla k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Proto také navrhl, aby dovolací soud předmětné usnesení odvolacího soudu a s ním spojený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. „a sám hned rozhodl rozsudkem dle ustanovení §265m odst. 1 tr. řádu tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že má za to, že dovolatel namítá tzv. opomenuté důkazy. O takový případ by se však jednalo pouze tehdy, jestliže by soud návrh na jejich provedení zamítl bez jakéhokoliv odůvodnění, případně se takovým návrhem nezabýval vůbec. V dané věci však zejména nalézací soud přiléhavě vysvětlil, proč nepovažoval za potřebné k návrhu dovolatele zkoumat jeho psychický stav v rozhodné době (ten se nikdy v uvedeném směru neléčil, věnoval se činnostem, které mu mohly přinést finanční prostředky, pochybnosti v uvedeném směru nevzbudil ani svým vystupováním před soudem, jeho výdělečné možnosti nebyly zpochybněny a takto uvedené skutečnosti nebylo potřebné dokazovat ani výpověďmi jím navrhovaných svědků). Nešlo tak o provedení důkazů zásadních, ale šlo o důkazy nadbytečné, jejichž odmítnutí je legitimní, jak plyne i z (citované) judikatury Ústavního soudu. Jeho právo na spravedlivý proces tak porušeno nebylo, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že popsaným jednáním nemohl být shledán vinným, když tímto nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného přečinu, a to co se týče jeho subjektivní stránky, tedy jednání úmyslného nebo alespoň jednání v nedbalosti. To s poukazem na svůj zlý psychický stav a další okolnosti, které mu znemožnily získat zaměstnání a tím i prostředky k hrazení stanoveného výživného na svou dceru. Namítanými skutečnostmi se však podrobně zabývaly oba soudy a v důvodech svých (přijatých) rozhodnutí pečlivě vyložily, proč v tomto směru vedeným argumentům neuvěřily. Nepřehlédly takto, že dovolatel je člověk inteligentní, vzdělaný, kvalifikovaný, ovládající několik jazyků se zkušenostmi z managementu. Stejně tak je zjevné, že v rámci stesků na svůj psychický stav, neusiloval o příslušné léčení resp. tento stav (uváděný výhradně jím) zásadně neřešil. Současně lze souhlasit s názorem soudů v tom, že stanovené výživné (ve výši 3.000,- Kč měsíčně) není takovým, které by bylo výrazně vysoké, tedy do té míry, že mu bylo fakticky znemožněno jej pravidelně poskytovat, obzvláště za stavu, kdy sám uvedl, že má k dceři cituplný vztah. V souhrnu uvedených skutečností je potom zjevné, že v dovolatelových možnostech bylo svůj život organizovat tak (včetně snah o získání zaměstnání), aby takto stanovenou vyživovací povinnost plnil. Jeho tvrzení o absenci subjektivní stránky (jeho zavinění) v rámci označeného přečinu, kterým byl shledán vinným, tak neobstojí, když je založeno v zásadě na jiném výkladu skutkového děje, než na tom, ke kterému správně dospěly oba soudy. Konečně je namístě uvést, že soudy také vysvětlily, proč nedoplnily ve věci vedené dokazování k návrhům dovolatele, když tyto návrhy oprávněně označily za nadbytečné.
Námitky dovolatele ve svém celku tak nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění (a z nich plynoucí zavinění) co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka